Projev ke 153. výročí narození T. G. Masaryka
Michal Trousil
7. března 2003
Vážení spoluobčané, milí přátelé,
 Michal Trousil |
byl jsem osloven, abych jako zástupce mladší generace řekl pár slov o mém vztahu k Tomáši Garrigue Masarykovi. Než jsem začal studovat politické vědy, neměl jsem o něm prakticky žádné informace. Když se mi poté dostaly do rukou některá jeho díla, byl jsem nadšen aktuálností Masarykových myšlenek, jejichž vyjmenovávání by bylo na dlouhou dobu. Zmíním se tedy o něčem, co považuji v současnosti za největší problém naší společnosti.
Neustále se setkávám s názorem, že politika nemá s etikou nic společného a chování politiků tento postoj často jakoby potvrzuje. Pokud však lidé mají být schopni převzít odpovědnost nejen za sebe, ale také za své potomky a za stav jejich životního prostředí, musíme vycházet z Masarykovy teze, že mravnost nelze od politiky oddělovat. "Nesprávné je konečně dělat rozdíl mezi mravností velkou a malou, že se politik v zájmu státu nemá a nemusí ohlížet na mravní předpisy. Věc se má ve skutečnosti tak, že člověk, který například lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém a naopak, jen člověk slušný bude slušný vždy a ve všem." Masarykova mravnost, založená na humanitě, je krátce řečeno, potlačením sebelásky a láskou k bližnímu. Tato láska, jenž se má projevovat především prací je podle mne základem, ze kterého musí vycházet veškeré lidské jednání. Pokud totiž nejsem schopen milovat svého bližního, nemohu být ani ochoten domýšlet budoucí důsledky svého jednání v životě i v politice. Mezilidské vztahy se pak redukují na více či méně viditelné zneužívání druhých ve prospěch vlastních egocentrických zájmů, založených na pohodlnosti a duševní lenosti. Žijeme v době tzv. vnějškového řízení, kdy se velká část lidí řídí především podle toho co si myslí, že od nich okolí očekává a ne podle vnitřních příkazů svého svědomí. Pro mnohé se stává důležitějším hezké auto, nejmodernější mobilní telefon a hlavně ničím neotřesitelný pocit klidu a bezstarostnosti, namísto snahy o jakési obecné dobro, ve prospěch člověka a společnosti jako celku. K tomuto dobru se má směřovat nejen prostřednictvím nejužších mezilidských vztahů, ale také velkou měrou na základě politických rozhodnutí námi zvolených, a z našeho prostředí vycházejících politických reprezentantů.
Za největší riziko naší demokracie považuji klesající zájem mnoha občanů o politické dění, čehož smutným dokladem je velmi nízká volební účast ve volbách nejen u nás, ale také například v prvním kole prezidentských voleb ve Francii, kde se lidé chytili za nos až ve chvíli kdy hrozilo zvolení šovinistického autoritáře a pravicového populisty Jean Marie Le Pena. Masaryk upozorňoval na zdánlivě triviální věc. A to, že demokratická politika je taková, jací jsou lidé v dané společnosti. Je smutným faktem, že se stále setkávám s lidmi, mezi nimiž jsou jak zástupci střední generace, kteří si snad ani neuvědomují jak silně jsou ovlivněni totalitním režimem a z něj plynoucí "vírou v hmotu", tak i moji vrstevníci (nepočítám-li kolegy z fakulty a některé další světlé výjimky), kterým musím tento Masarykův názor často připomínat, ačkoli se cítím trapně za jejich elementární politickou nevzdělanost.
Zdá se, že mnozí ztratili víru ve zlepšení politické kultury, nebo se domnívají, že k tomu dojde až s nástupem mladé či další ještě ani neexistující generace. Tato domněnka je možná správná, ale nejsem si jist, zda by se mělo čekat u zářících obrazovek, sklenice piva či vína a s opovržením komentovat stávající politické dění. V lidech je podle mne nutné probudit víru v možné změny. K tomu potřebujeme právě Masarykovo myšlení a odvahu s jakou se byl ochoten postavit proti většinovým názorům své doby. Jak sám tvrdí, v demokracii nejde o nějaké heroické činy, ale o usilovnou drobnou práci a o zájem o politiku. Nelze tedy od každého očekávat, že vstoupí do politické strany a bude posléze kandidovat do nějakých veřejných funkcí. Je ovšem nutné požadovat převzetí odpovědnosti v mezích svých možností. Tedy v co nejvyšší míře sám za sebe a za životní prostředí v němž žiji, a na kterém jsem stále více závislý. Jde o to, abychom se v budoucnu mohli podívat do očí svým potomkům, a to i těm, kteří se ještě ani nenarodili a nemají tedy možnost politického lobování. Masaryk je mi v tomto ohledu zářivým příkladem. Po důkladném obeznámení s problémy se dokázal odvážně a kriticky postavit například proti silnému antisemitismu a jiným bludům, založeným na lžích či dnes tak nebezpečných polopravdách. Nelze neustále negovat politické dění jako celek a zároveň se na jeho průběhu podílet svojí nečinností až do té doby, kdy zjistíme, že opět žijeme v totalitní diktatuře nebo nemáme například dostatek kvalitní pitné vody. V době, kdy se příroda začíná člověku odměňovat za její bezohledné vykořisťování, je kvůli zachování lidské existence bezpodmínečně nutné probudit v lidech zájem o věci veřejné, nabízet jim alternativu plytké konzumní zábavy a věřit, že se postupně budeme schopni vyrovnávat s vážnými problémy, které nás bezpochyby čekají.
Určitou nadějí, že se staneme opravdu účastnickou demokracií nám může být poměrně vysoká angažovanost hlavně mladých lidí v různých občanských sdruženích. Kromě toho, že smíme doufat, že z tohoto prostředí vzejde nová politická reprezentace, je velmi nutné podporovat mezi svými bližními občanskou angažovanost v politických stranách a hnutích. Ty se nemohou změnit k lepšímu, pokud se v nich lidé budou bát otevřeně vystoupit proti nemravnosti, demagogii a nebudou schopni kriticky diskutovat, a stát pevně za svým přesvědčením jako to dokázal Masaryk.
Má jistě nedostatečná rada na řešení stávající krize tedy zní: Po Masarykově vzoru se pilně sebevzdělávat, neustupovat diletantismu, politickému radikalismu, stále živému aristokratickému hierarchismu, nezdržovat se tzv. vytloukáním prázdné slámy, být ochoten kriticky zkoumat vlastní i cizí postoje, nižší pozvedat k vyššímu a nenásilně šířit hodnoty humanitní demokracie. Kromě vlastní angažovanosti ve veřejném životě je nutné hledat moudré osoby, které jsou schopny myslet v souvislostech a podporovat je v případné politické činnosti.
Dovolte mi abych své vystoupení ukončil i více než po sto letech velmi aktuální Masarykovou myšlenkou z díla Česká otázka a naše nynější krize: "I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí, a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám ve svém okruhu stálých povinností."
Michal Trousil