| ...pokračování článku
Obsah: Personifikace viníka Československo mezi Západem a Východem Únor 1948 Osud této země Únor 1948 Zbývá povědět, jak se věci zřítily na jeho hlavu. Začátkem roku 1945 jel do Moskvy podruhé. Radostných pocitů už nebylo. Německo se třáslo před nezadržitelným pádem, Rusové už se cítili vítězi, jejich laskavosti ubylo. Pod sametovou rukavicí bylo možno hmatat ocelovou dlaň, která tam vždycky byla. Rusko trvalo na tom, aby jednání o československou vládu se dělo v Moskvě. To znamenalo pro dr. Beneše ocitnout se pod tlakem mnoha atmosfér. Uvědomoval si nebezpečí. Předvídal, že se octne proti neostyšné přesile českých, slovenských a ruských komunistů. Před odjezdem z Londýna se vyjádřil, že komunisté dostanou do svých rukou ministerstvo vnitra jen přes jeho mrtvolu. Nuže, zůstal živa komunisté dostali ministerstvo vnitra. Moskevské ovzduší bylo neodolatelné. Tak zkušený politik jako prezident Beneš dobře chápal, co znamená, jestliže ministerstvo vnitra se dostane do rukou bouřlivé revoluční strany. Lze nakreslit politickou mapu: komunisté provedli převrat všude, kde měli v rukou ministerstvo vnitra, a neprovedli převrat nikde, kde toto ministerstvo neměli. Obsadit tuto pozici znamená pro ně uchvátit všechnu skutečnou moc ve státě: vládu nad policií a ostatními ozbrojenými sbory, kontrolu nad všemi zdroji tajných informací. To umožňuje zřídit monopol zbraní pro komunistickou stranu, což se dříve nebo později ukáže jako rozhodující činitel v době, kdy politika buď tak zdegenerovala, nebo tak se vrátila ke svým základním principům, že je redukována na otázku holé moci. To vše prezident Beneš věděl a přece neodolal. Abychom ostatně jistě nespravedlivě - se nedívali stále na tuto jedinou postavu: neodolali ani ti českoslovenští demokratičtí politikové, kteří spolu s ním přijeli do Moskvy vyjednávat. Vše, co se tehdy stalo i nestalo, je společné dílo jeho i jejich. Nikoliv jen on ustupoval, také oni ustupovali. Stále se ohlížíme zpět na únor 1948. Ale máme se ohlížet dále dozadu. V únoru 1948 byly vyvozeny jen poslední důsledky z toho, co ve skutečnosti se stalo před třemi lety. Revoluce byla v Československu provedena už roku 1945, když komunisté v moskevských jednáních se zmocnili ministerstva vnitra a když potom pod ochranou bodáků okupující Rudé armády uchvátili většinu rozhodujících pozic ve státě a obsadili i všechna důležitá místa v soukromých službách a ve všenárodních institucích. Tím byla vytvořena převaha moci, kterou už nebylo možno napravit. Mimo to, komunisté začali pěstovat strach, tento hlavní prostředek své vlády. Říkali: "Rudá armáda, s kterou jsme se seznámili, se vrátí, jestliže něco v tomto státě se nebude líbit ruské vládě." Bylo tu další pečlivě vybudované centrum moci a násilí: ÚRO, Ústřední rada odborových organizací, jejíž význam spočíval v tom, že uzavírala ohnivý kruh kolem demokratů, doplňujíc komunistickou vládu nad ulicí, nad touto klasickou scénou všech revolucí. Ovládajíc přesně a násilně všechny vrstvy pracujícího obyvatelstva, i ty, které nesouhlasily s jejími politickými cíly, ÚRO vždy byla schopna ochromit život země generální stávkou. Tato instituce byla také vrchním velitelem dělnické milice, organizované ve všech továrnách ještě za ruské okupace. Na obranu, jak říkali. Na výboj, jak každý věděl. Tyto milice vyzbrojené ze zbraní, které zanechala Rudá armáda, stály jako temná hrozba na obzoru. Když úsilím demokratů se podařilo vytvořit v zemi normální podmínky a když veřejné mínění se vzbouřilo proti dělníkům, kteří, opírajíce se o zeď pohrávali si s pistolemi, místo aby pracovali, bylo náhle prohlášeno, že tovární milice byly zrušeny. Ale v den únorového převratu vynořily se v plné realitě z podzemí. Dlouhé řady temných postav s puškou přes rameno obsadily hlavní ulice a náměstí, vytvářejíce tak klasickou Leninovu "rozhodující převahu na rozhodujícím místě". Revoluce ve skutečnosti byla tedy vykonána, když všechna rovnováha sil byla porušena a když revoluční strana soustředila ve svých rukou tolik rozhodující moci, že jí není možno odporovat, ani když si začne počínat nezákonně. Londýnská emigrace hrdě se vrátila do vlasti a uplatnila všechny osobní nároky, jako obyčejně vítězové uplatňují. Avšak ovoce svobody, které nabízela, bylo veskrze červivé. Londýnská emigrace stála ovšem v řadě těch, kteří vítězili proti Hitlerovi, ale na druhé straně prohrála téměř všechno, co se dalo prohrát. Tvářila se, jakoby přinášela domů svobodu. Vpravdě přivezla téměř dokonalou komunistickou revoluci. Komunista byl ministrem vnitra 1), tedy pánem nad vší ozbrojenou mocí. Jiný komunista byl ministrem informací 2), tedy pánem nad duší lidu a libovolným rozhodčím nad tím, které zprávy se dostanou do Československa a které nikoliv. Volná cesta pravdy byla znemožněna. Noviny, spisovatelé, umělci, film byli podřízeni jeho neostýchavé pravomoci. Hned první den začal lovit v těchto vodách. Co by on sám nesvedl, bylo svěřeno dalšímu komunistovi, který zasedl ve vládě jako ministr národní osvěty 3). Na něm bylo, aby vpravil komunistickou mentalitu do toho, co zbývalo: do škol a do divadel. Jiný komunista se stal ministrem zemědělství 4). To byl obzvláště obratný tah. Jisti si svým vlivem na dělnictvo, rozhodli se komunisté vším způsobem proniknouti na vesnici, která jim tak dlouho odolávala. Ve volbách roku 1946 se poznalo, že v ministerstvu zemědělství nezaháleli. Byla to vesnice, jež rozhodla jejich volební úspěch. Když z Moskvy došla zpráva, že komunisté si vynutili také ministerstvo zemědělství, bylo zřejmo, že to doplňuje pokus ovládnout celý život země. Další významné pozice obsadili komunisté svými loutkami. Jako ministerský předseda 5) byl vnucen muž, o němž nikdo nepochyboval, že to je zrádce, který pro vášnivou ctižádost obětuje kteroukoliv zásadu a který už dávno zrazoval Moskvě demokratickou londýnskou vládu. Ministrem národní obrany 6) byl jmenován muž, který jen proto nebyl členem komunistické strany, poněvadž si toho tato strana nepřála, dávajíc někdy přednost tomu, aby lidé pracovali pro její cíle pod falešnou vlajkou. Ministrem průmyslu byl jmenován muž, který sice nebyl komunistou, ale byl by se jím mohl kdykoli stát bez jakékoliv překážky ve své duši 7). Ministerstvo průmyslu v praxi zcela podle vlastního volného uvážení rozhodovalo, která továrna má být znárodněna, ať podle práva, či proti němu. Další to mohutný zdroj moci 8). Všechna ministerstva, která měla rozhodující vliv na masy, na zbraně, na duše a na majetek byla obsazena komunisty nebo jejich loutkami. Vedle nich demokratičtí ministři mohli se v resortech, které zbyly, zabývat věcmi, vzdálenými žhavého politického zájmu: jezdili vlaky přesně, docházejí-li správně dopisy, jaký má být nový zákon o zubních technicích. Od roku 1945 komunisté v Československu byli schopni bez velkých obtíží provést převrat, kdykoliv by to uznali za vhodno. Nepraví se tu, že londýnská emigrace mohla snad docílit jiných výsledků v situaci, ve které se octla. Je tu jen nadhozeno, že si měla počínat méně hrdě a vrátit se domů spíše jako kajícník. Co v této situaci mohli dělat českoslovenští demokraté? Z nesnadné situace, používáním všech demokratických prostředků pokoušeli se o protirevoluci, tj. o takové uspořádání věcí, které by vzalo z rukou revoluční strany onu drtivou převahu moci, jíž může být každé chvíle zneužito. Ale bylo to, jako když ležící má porazit stojícího. Demokraté dosáhli mnohých úspěchů, poněvadž demokratický duch národa je podporoval: uhájili svobodu tisku a dobili si práva na kritiku, pohnali některé z nejbrutálnějších tyranů před soud, zvítězili ve všech veřejných diskusích. Na počátku roku 1948 věci došly tak daleko, že v nastávajících volbách by byli komunisti utrpěli porážku, která by nikoho nebyla nechala na pochybách, na které straně barikády, jež nyní rozděluje svět, si československý národ přeje stát. Ale to vše byla cesta na vratkém prkně nad propastí. Jestliže však tomu tak bylo, jestliže rozdělení moci bylo tak zcela nerovné a jestliže komunisté mohli provésti násilný převrat kdykoli chtěli, proč váhali tak dlouho? Opravdu existuje něco, co zasluhuje jméno stalinismus. Stalin zbavil komunistickou politiku její upřímnosti a tím snad učinil více pro triumf komunismu než kdokoliv jiný. Lenin byl tak vášnivý a intelektuálně tak nekompromisní, že, chtěje světovou revoluci, říkal: "Chci světovou revoluci". Trocký byl do té míry skutečným žákem Leninovým, že mluvil stejně upřímně. Avšak jestliže stalinismus vůbec něco znamená, je to nová taktika. Stalin, ačkoli netoužil po světové revoluci o nic méně než Lenin a Trocký, poznal v nějakém osvíceném okamžiku, že veřejně mluvit o světové revoluci spíše oddaluje, než urychluje její příchod. Hlavní zásadou stalinismu je neodporovat zbytečně, jen z ideologických důvodů, citům, představám, nebo dokonce i jen předsudkům lidu v těch zemích, které teprve mají být dobyty: "Až se zmocníme moci, bude dost času říci, co se stalo." Hitler ukázal světu se vší potřebnou zřetelností, jakou tragédií je ztráta svobody. Bylo nesnadno přijít po Hitlerovi a mluvit opovržlivě o svobodě, když ještě mezi námi chodí lidé s vytetovanými značkami z koncentračních táborů. Podstatou stalinismu je nazývat komunisty ne komunisty, nýbrž bojovníky za svobodu. Stalinismus si povšiml té skutečnosti, že většina lidstva věří v demokracii, a nechce si rozbíjet hlavu o tuto zeď. Prostě přejmenoval komunisty na demokraty. Stalinismus, který směřuje ke komunistické diktatuře tím způsobem, že dává pěkná jména ošklivým věcem, musil chtě nechtě povolit také jistou lhůtu Československu, aby neprozradil svou hru příliš brzo. Je nesnadno posoudit, jak dlouho by byla trvala tato lhůta, kdyby nebylo došlo k dvěma událostem. První bylo rozšíření roztržky mezi Západem a Východem, událost to, jíž se českoslovenští demokraté předem obávali. Už dlouho se domnívali, že v takovém případě Rusko chladně pohlédne na Československo jako na pouhý strategický bod bez práva na vlastní život a myšlení. Že za jediný smysl tohoto státu bude považováno podepřít ruskou pozici ve východním Německu. Tak se také stalo. Dvacáté století degradovalo malé národy na strategické body v boji titánů. Československo, toto nástupní území pro Rusko, musilo být zabezpečeno. Druhá událost byla přímo spojena s první. V létě 1947 československá vláda ohlásila úmysl přistoupit k Marshallovu plánu. Světový tisk psal, že to je důkaz svobody Československa. Ale československý ministerský předseda 9) byl pozván do Moskvy, kde mu bylo vyslechnout několik drsných názorů, zabalených do drsných výrazů. Ostatně to byl komunista, a proto ho nenapadlo odporovat. Zatelefonoval do Prahy, a vláda odvolala své rozhodnutí. Světový tisk psal, že to je důkaz nesvobody Československa. Tato episoda vynesla Československu krátkodobou slávu, ale zároveň zpečetila jeho osud. Rusko dospělo k přesvědčení, že má nespolehlivého partnera s malým porozuměním pro disciplínu východního bloku a pokoušejícího se o politickou nezávislost. V přítomné době Rusko vidí toliko dvě fronty: socialismus a kapitalismus, jak říká. Komunismus a demokracii, jak říkáme my. Každý člen východního bloku má být ukázněným, nevyptávajícím se, automaticky poslušným vojákem v nastávající bitvě. Československu musí být dána nová vláda, která vyloučí možnost takových překvapení. Ihned po této episodě komunisté v Československu zahájili kampaň tak útočnou a přípravy tak podezřelé, že bylo zřejmé, že vše je v sázce. V listopadu sešla se Kominforma a rozhodla, co se má stát. Komunisté s opovržením se dívali na naděje demokratů, že vyhrají volby. Nebudou žádné volby. Demokraté s úzkostlivým zájmem sledovali známky blížící se bouře. Komunisté připravovali mobilizaci závodních milic a dokončovali poslední opatření v policejním sboru, propouštějíce a vyhánějíce z něho všechny nekomunisty. Demokratická většina vynutila usnesení vlády, že tento hrozivý proces má být zastaven. Ale minula doba, kdy byla zachovávána pravidla parlamentní demokracie. Ministerský předseda prostě odmítl vykonat vlastní usnesení. Tu demokratičtí ministři, cítíce, že se jim smyčka stahuje kolem hrdla, v rozechvění se nepochybně dopustili chyby. Urychlili krizi v situaci pro ně nepříznivé, místo aby ji prodlužovali, jak by bylo moudřejší. V politice vždy je chybou podráždit nepřítele, jestliže ho nemůžeme přemoci. V revoluční situaci slabší strana musí spíše prodlužovat krizi, doufajíc, že někde se zableskne jiskra naděje. Demokratičtí ministři podali prezidentovi svou demisi na protest proti tomu, že ministerský předseda odmítá splnit vládní usnesení. Je nesnadno říci, co má člověk podniknout v nebezpečné situaci. Ale jejich čin otevřel Pandořinu skřínku zla o trochu dříve, než bylo původně určeno Kominformou. Komunisté přijali tuto vládní krizi se špatně skrývaným nadšením. Bylo jim vítáno vše, co přivádělo věci do varu. Původně zamýšleli udeřit o týden později, po sjezdu závodních rad, který měl dodat hesla pro revoluci. Když došla zpráva o demisi demokratických ministrů, radili se hodinu, ne déle. Pak udeřili ihned. Pochybením demokratických ministrů byla špatná analýza situace. Zdá se, že nepostřehli, že jsou v bezprostředně revoluční situaci, což je těžko odpustitelná chyba intelektuální. Ačkoli s obavami pozorovali komunistické přípravy, přece jakýmsi málo jasným duševním pochodem usoudili, že komunisté nicméně ještě budou zachovávat pravidla parlamentní demokracie. Byli překvapeni jejich tygřím skokem. Ale ať jakákoli snad byla jejich chyba v posuzování situace, třeba říci, že nezavinili nic z konečného výsledku. Provést převrat bylo usneseno mezinárodním komunismem v Moskvě a na listopadovém sjezdu Kominformy. Ať cokoli by byli demokratičtí ministři dělali, byli odsouzeni k porážce, jestliže neměli dosti hmotné síly, aby nejen čelili připravenému vnitřnímu nepříteli v každé ulici, v každé vesnici, v každém lesíku, nýbrž také nepochybně připravené Rudé armádě. Pravděpodobně nezavinili nic. V této situaci sklízeli jen pochmurnou žeň minulosti. Čelili revoluci, která v podstatě byla provedena již před třemi lety. Posuzovat je můžeme jen podle toho, jak se chovali a jak fungovala jejich předvídavost. Předmětem nejprudší kontroverze se stalo chování prezidenta Beneše samotného. Někteří jeho stoupenci se od něho odvrátili s hořkostí. Nejdojímavějším protestem byl pokus o sebevraždu, jejž podnikl ministr spravedlnosti dr. Drtina, muž, nad něhož prezident neměl oddanějšího stoupence. Tento muž se vrhl z okna, aby vyjádřil svůj zmatek nad prezidentovým chováním. Probudiv se z mrákot, řekl: "Jen kdybych ho mohl pochopit..." V čem byla ta nepochopitelnost? Prezident Beneš po celou dobu byl v úzkém styku s demokratickými ministry. Věděl, že se připravují podat demisi a schvaloval to, jako prostředek, který má zjednat jasno v situaci. Dokonce je k tomu někdy povzbuzoval. Je ještě jeden psychologický zákon: čím. více je dáno člověku pocítit bezmoc, tím více bývá vzbouřeným nitrem puzen, aby se prudce vyjadřoval. Za dva a půl roku bylo prezidentovi dáno pocítit, co je to bezmoc. Snažil se někdy zasáhnout do točícího se soukolí, ale jeho ruka byla sražena. Intervenoval, když se děly křiklavé nespravedlnosti, ale komunističtí ministři mu neodpovídali. Snažil se zabránit, aby do ministerstva vnitra na vysoká místa se nedostali lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla nebezpečnost, a odmítl potvrdit jejich jmenování. Ale komunistický ministr vnitra nechal je i bez prezidentova podpisu úřadovat. Pod vlivem těchto deprimujících zkušeností mluvil prezident čím. dále tím radikálněji proti komunistům. Právě pročítal korektury svých Pamětí a vracel je do tiskárny se stále novými změnami. Každá změna obsahovala poněkud radikálnější protikomunistickou formulaci. Zmiňuje se o tom, jak důvěřoval Rusku, a odvažuje se dodat: "Nebo jsem se zmýlil?" Někteří demokratičtí politikové tvrdí, že tento stoupající prezidentův radikalismus měl největší vliv na jejich rozhodnutí. Jedna pochybnost je postavena nad pochybnost: prezident slíbil demokratickým ministrům, že jejich demisi nepřijme, že donutí komunisty k novému jednání s nimi a že bude sdílet osud se svými demokratickými přáteli. Nepochopitelnost, pro niž ministr Drtina se vrhl z okna, spočívala v tom, že prezident tento svůj slib nesplnil, že po několikadenním váhání a zápolení přece demisi přijal a jmenoval novou vládu tak, jak mu ji navrhli komunisté a jak ji potřebovali ke všemu, co zamýšleli. Přes to, že prezident po celou dobu vřele souhlasil s tím, aby demise byla podána, zdá se, že se polekal hned toho dne, kdy se tak skutečně stalo. Byl by nejraději nalezl nějakou cestu zpět. Ať jakkoli o tom smýšlel dříve, nyní pocítil, že to znamená poskytnout komunistům záminku ve chvíli, kdy oni sami se chystají. Snad v poslední chvíli se rozhlédl a postřehl, jak málo je naděje na vítězství. Snad nahlédl do svého nitra a nenalezl v něm tolik bojovnosti, kolik bylo zapotřebí. Snad byl podlomen nemocí. Ale vnější scéna byla patetická. Všechny zraky byly na něj upřeny. Všechna odpovědnost, všechno rozhodování byly na něj složeny. Podavše demisi, demokratičtí ministři jakoby se domnívali, že udělali vše, čeho bylo třeba a zmizeli s poměrným klidem z jeviště, na kterém zůstal prezident sám. Bylo riskantní naložit břemeno tak těžké na bedra jediného muže, o němž bylo obecně známo, že je churav. Ale plán byl založen na víře, že je to krize v parlamentní demokracii a že bude vyřešena podle jejích pravidel. Stačí, aby prezident neustoupil, a budou muset ustoupit komunisté, poněvadž tak předpisuje ústava. Ústava, kterou se právě chystali porazit! Nebyly udělány žádné přípravy pro masový odpor, žádné demokratické organizace nebyly zmobilizovány, žádné zbraně rozdány demokratům. Demokratičtí ministři měli instinktivní odpor k násilí, cítíce dobře že násilí připravené na druhé straně, vždy bude větší. Když jeden z demokratických politiků na poradě vůdců své strany navrhl, aby alespoň byl svolán na hlavní náměstí velký tábor stoupenců demokracie, bylo to odmítnuto s posměchem jako romantický nápad. Nikdy neodolá samotný jeden muž kombinovanému spiknutí domácímu a zahraničnímu. Za druhé: od loňského léta byl prezident vážně nemocen. Opravdu byl, neboť zemřel za půl roku po těchto událostech. Podle úsudku lidí, kteří viděli následky zblízka, byla to cévní choroba, která zachovává rozumový a morální úsudek nezměněný, ale oslabuje vůli, choroba, která se zhoršuje každou špatnou zprávou. Tento muž potřeboval klidu, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho ocitl se uprostřed tragédie. Věci přišly tak, jak přijít musely. Komunističtí vůdci, daleci toho, aby brali ohled na prezidentovu chorobu, krutě pokládali ji za svou výhodu. Po určité stránce to bylo vědomé mučení. Všemi prostředky nutili prezidenta, aby podepsal novou vládu, jimi navrhovanou. Po každé půlhodině takových rozhovorů odplížil se jako raněné zvíře na nejbližší pohovku, u níž čekal připravený lékař. Za takových okolností nevíme, koho máme soudit spíše, zda muže či chorobu. Podvědomí churavého muže toužilo: klid, jen klid. A on po jakémsi zdráhání zvolil jediný klid, který byl dosažitelný: povolil. Podepsal vládu, která ihned vykonala všechno to zlé, co se od ní očekávalo. Porušil slib, že neopustí demokratické ministry, své přátele. Byl tak nemocný, nebo se tak obával pohlédnout jim do tváře, že dokonce odmítl je přijmout na rozloučenou? To je vysvětlení chorobou. Ale je možno i vysvětlení politické a patrně jen kombinace obojího vystihuje pravdu. V politice přicházejí chvíle, kterým se říká revoluce a kdy celá politika je nepříjemně zredukována na tu otázku, kdo je schopen užít většího násilí. Za prezidentem Benešem nebyla tehdy seřazena žádná hmotná moc, která by stála za řeč. Armáda, kdyby se jí byl dovolal, by se byla rozštěpila. Pod ruským tlakem vyvinuly se poměry v armádě tak, že většina generálů se hlásila ke komunismu. Ta část armády, která by byla prezidentovi věrná, by byla pravděpodobně zůstala bez střeliva. Komunisté promýšlejí takové věci předem. Rusko zajisté bylo připraveno překročit hranice, kdyby věci se vyvíjely proti jeho přání. Proč by tak neudělalo? Nebylo to žádné riziko. O západních mocnostech bylo jasno, že nepohnou ani prstem, jako nepohnuly, když padl demokratický režim v Rumunsku, Polsku, Maďarsku. Komunisté byli připraveni odstranit prezidenta násilím. Měli proti němu připravenou obžalobu pro velezradu. Mimo to působili na jeho city: předložili mu seznam demokratů, kteří budou pykat, jestliže dojde k občanské válce. Je možno, že svou povolností zachránil životy těch, kteří pak na něj žalovali, že je opustil. Nuže, co by se stalo jinak, kdyby je byl neopustil? Zajisté jeho schopnost přijímat závazky nebyla by vystavena takové kritice. Ale co by se změnilo na konečném výsledku? Je příliš zřejmo, že nic. Sotva existuje tak naivní pozorovatel krutých politických dějů nynější doby, aby se domníval, že mezinárodní komunismus, jakmile se jednou rozhodl zmocnit se Československa, by se dal zastavit duchovním odporem jednoho jediného muže, literami jedné ústavy, tím pouhým faktem, že se mu odpírá podpis. Byly již připraveny úderné tlupy, které měly prezidenta vyvléci z Hradu. Jestliže demokratičtí ministři obviňují Eduarda Beneše, že nedodržel slovo, mají k tomu osobně všechno právo. Ale to je jaksi spíše kapitola z lidské etiky, zajímavá, ale ne rozhodující. Politicky je to více méně výmluva. Uvažování demokratických ministrů mělo se nésti dále: dobře, dejme tomu, že prezident nepovolí, a dejme tomu, že - jak alespoň musíme mít podezření - komunisté, kteří se již dali na pochod, nebudou ochotní dát se tím zastavit: co pak? Pak, byla by zněla přirozená odpověd, mohou být zachráněny věci jen tenkrát, bude-li připravena dostatečná síla odporu. Vůbec se však nezdá, že uvažování demokratických ministrů se neslo tak daleko. Nepřipravili žádný odpor, nezorganizovali žádnou sílu obrany. Je jiná otázka, zda to vůbec ještě bylo možno v té chvíli. Ale jistě stojí za zaznamenání, že nic nenasvědčuje tomu, že by je to bylo alespoň napadlo. A tak jistě právem také prezident Beneš poslal čtrnáct dní před svou smrtí do exilu svou protiobžalobu: "Oni obviňují mne, že jsem je zklamal, a já obviňuji je, že zklamali oni mne v rozhodující chvíli. Bez jejich přislíbeného zásahu byl jsem bezmocný. Když měl Gottwald Staroměstské náměstí plné krvežíznivé, po zuby ozbrojené milice, čekal jsem, že ostatní se shromáždí na Václavském náměstí. Ale nemohl jsem si představit, že jim do té míry schází organizace a rozhodnost, když se do toho mělo jít. Věřil jsem, že demonstrace neozbrojených studentů dá znamení k obecnému povstání. Ale když se nikdo nehnul, nemohl jsem přece dopustit, aby Gottwaldovy bojechtivé hordy prováděly hromadné masakry na bezbranném pražském obyvatelstvu. Nebylo žádné hranice v tom, čím hrozily." Ale to není více než dialog mezi dvěma odzbrojenými, a proto slabými, a proto chybujícími, a proto v neprávu. Celá mezinárodní politika od roku 1941 pracovala k tomu, aby zůstali odzbrojení a slabí. Celý politický vývoj do roku 1945 působil k tomu, že se musili cítit zcela opuštěni a odnikud nemohli doufat v pomoc. Nebylo by vkusno ani spravedlivo v tomto shluku velkých nadosobních příčin, při pohledu na tento jeden jediný z následků celého poválečného stavu lidstva, chtivě se pídit po elementech osobního provinění. Co se stalo, mělo sílu osudu v malé zemi, ponořené do středu evropského kontinentu, na němž zůstala jediná velmoc: komunistické Rusko. Avšak byla jiná věc, na kterou stačily síly prezidentovy, a zde domníváme se nalézat elementy skutečné viny. Jako nejzávažnější a neblahý fakt se jeví ta okolnost, že propůjčil komunistům své jméno, když toho nejvíce potřebovali. Světový komunismus sice pokročil již tak daleko, že užívá násilí všude, kde může, ale přece nepokročil tak daleko, aby se k tomu přiznal. Jak jsme již řekli, jsme v údobí, kdy komunismus dává věcem jiná jména. Komunistickou stranu v mnohých zemích nazývá demokratickou frontou, bojovníky za komunistickou diktaturu přejmenoval na bojovníky za svobodu, násilí vydává za humanismus, NKVD za hlavního ochránce lidských práv. Zcela ve smyslu této zatímní generální linie varovali se komunisté nazývat pravými jmény to, co se stalo v Praze. Poněvadž ještě mnozí jiní demokraté mají být v budoucnu oklamáni, měli komunisté zájem, aby dr. Beneš tento osvědčený, po celém světě známý demokrat, zůstal v čele nového režimu. Čeho jiného to bude svědectví než toho, že v novém režimu není nic, s čím by se demokrat nemohl smířit? Únava prezidentova pokročila tak daleko, že vyhověl i v tomto. Setrvav v úřadě, pomohl komunistům zastínit fakt, že v Praze byl proveden komunistický puč. Rezignaci by byl udělal věci jasnými i pro ty, kteří toho potřebovali. Setrváním v úřadě umožnil komunistům vzbuzovat zdání, že co se stalo, stalo se legálně za souhlasu nejvyššího ústavního činitele. Jsou na světě lidé, které pomohl zmást. Avšak z mnoha důvodů nemělo být pochyby o tom, co si myslí. Vrátiv se roku 1945 do vlasti, mluvil přísně o členech protektorátní české vlády, kteří podle jeho úsudku slabošsky ustupovali Hitlerovi, a pravil. "Jsou jistá práva a zásady, které nesmějí býti nikdy obětovány, pod žádnou hrozbou, za žádných okolností." Chápal nyní lépe tíseň členů protektorátní vlády? Jasnost věd vyžadovala, aby podepsav nebo nepodepsav novou komunistickou vládu, resignoval 25. února a dal najevo svůj nesouhlas. Skoro toho vyžadovalo také svědomí. Jeho přívrženci byli pronásledováni po celé zemi - za nic jiného než za to, že byli jeho přívrženci a že se hlásili k demokracii, jak je k tomu vychoval. Dokud zůstal v úřadě, děly se tyto hnusnosti také jeho jménem. Osud této země Dvakráte bylo dáno prezidentu Benešovi vychutnat sedlinu ze dna poháru života. Po obakráte proto, že představoval malý národ vedle velkého uchvatitele, který se již rozhodl ke skoku. Dvakráte nalezl kritiky, kteří mu vytýkali, že se choval nesprávně. Roku 1938 mu vytýkali, že chybil tím, že se choval k Hitlerovi nepovolně. Roku 1948 mu vytýkali, že chyboval tím, že se choval ke komunistům povolně. V obou případech je možno namítnout, že i všechny ostatní způsoby byly vyzkoušeny - někým jiným - a také nevedly k cíli. Jednal-li Beneš vůči Hitlerovi nepovolně - a vskutku si tak počínal až do té chvíle, kdy Francie a Anglie se postavily proti němu na Hitlerovu stranu - byly jiné národy, které jednaly povolněji. Beneš odmítal uzavříti smlouvu s nacistickým Německem, ale Polsko ji uzavřelo hned roku 1934. Beneš nechtěl prohlásit neutralitu, ale Belgie a Holandsko ji prohlašovaly tak často, jak jen bylo možno. Beneš odmítá spolupráci s Hitlerem, ale Stojadinovičova Jugoslávie s ním dlouho spolupracovala. Všechny druhy politiky vůči nacistickému Německu byly vyzkoušeny. Byla československá, polská, belgická, holandská, jugoslávská, rumunská metoda. Konečný výsledek byl týž: Hitler vtrhl do všech zemí. Roku 1943 Poláci zkoušeli vůči Rusku jiný způsob politiky než dr. Beneš, který jel do Moskvy vyjednávat. Rumuni a Maďaři měli také svůj způsob. A opět tyto různé způsoby měly stejný výsledek: všechny tyto země byly podrobeny komunistickému režimu. Zdá se, že chyba není v metodách, nýbrž v situaci. Snad vůbec neexistuje úspěšný způsob, jímž by se mohl malý stát řídit před tváří velkého usurpátora. Snad vše, co v takové situaci podnikne, je chyba: povolnost či nepovolnost, černé či bílé. Jednat správně, to je účinně, bývá někdy výsadou velkých. V polovině dvacátého století mají malé státy ve střední Evropě všechnu příčinu, aby znovu, bez sentimentality k tomu co bylo, promyslily svou situaci a uvážily, mohou-li nalézt bezpečnost, jestliže se neodhodlají hledat sílu ve spojení. Mluvili jsme o problému prezidenta Beneše. Možná, že nebyl žádný speciální problém. Snad to byl problém malého státu, vedle velkého uchvatitele. Ale jako roku 1938, tak také roku 1948 osud Československa nebyl bez užitku pro ostatní svět. Pomohl doplnit jeho zkušenosti. Roku 1938 bylo dokázáno v Československu, že žádné ústupky, ani roztržení státu, nemohou smířit Hitlera, poněvadž jeho skutečným cílem byla vláda nad Evropou. Roku 1948 bylo dokázáno v téže nešťastné zemi, že žádné ústupky nemohou usmířit mezinárodní komunismus, protože jeho skutečným cílem je světová revoluce. Komunistická strana v Československu byla hlavní vládní stranou. Vykonávala největší vliv na vládní program i na jeho praktické provádění. Byla tak mocná, že mohla provést i vše zlé, v čem se jí zalíbilo. Terorizovala lidi a vzdorovala rozsudkům soudů. Nic dobrého ani zlého se nemohlo stát bez jejího souhlasu. Byly udělány všechny kompromisy s ní, i ty, které neměly být udělány. Měla pro sebe všechny výhody - mimo jedinou: absolutní monopol absolutní moci. Ale to právě byl její skutečný cíl. Chtěla, jako komunisté vždycky chtějí, všechno nebo nic. Žádný kompromis s komunisty nemůže zachránit demokracii, kde se komunisté cítí dosti silní k útoku. Případ Československa - jako mnohé případy jiné - ukazuje, že jsou jen dva způsoby, jak demokracie může vyjít s komunismem, když se cítí silným: bojovat - nebo kapitulovat. Pád demokracie v Československu vzbouřil pozornost světa, který začal být ostražitý a energický. Přešla doba, kdy komunistům bylo možno, za celkové netečnosti světa, nenápadně vplížit se do moci. Rusové postihnuvše, že vane jiný vítr, odvolali blokádu v Berlíně. Také roku 1939, když Hitler obsadil Československo, byl to poslední jeho snadný výboj. Snad je to osud této země: být poslední obětí.… ______ 1) Václav Nosek 2) Václav Kopecký 3) Zdeněk Nejedlý 4) Július Ďuriš 5) Zdeněk Fierlinger 6) Ludvík Svoboda 7) Bohumil Laušman 8) Dalšími komunisty ve Fierlingerově vládě byli dva náměstkové předsedy vlády Klement Gottwald a Viliam Široký 9) Klement Gottwald |