|
Byl Edvard Beneš vinen?
Ferdinand Peroutka
Obsah:
Personifikace viníka
Československo mezi Západem a Východem
Únor 1948
Osud této země
Personifikace viníka
Vím, že "bouří se jezero a chce svou oběť míti". Po únoru 1948 všem nám jaksi se chtělo na někoho se rozzlobit, někoho učinit odpovědným a pak ho proklít. V neštěstí a smutku si člověk ulehčí, jestliže se mu podaří na někoho se rozhněvat. Patrně je hněv příznivější stav pro koloběh vnitřních šťáv než smutek.
Mimo to je člověku vždycky snáze, jestliže si zjednoduší složité okolnosti a učiní někoho osobně odpovědným za krok dějin. Zdá se mu pak, že se lépe vyzná ve světě. Tomu se říká personifikace, a je v ní nepochybně nějaké kouzlo, poněvadž v určitých nesnadných situacích se jí jedinci i národy horlivě oddávají. Je to ulehčující pocit, můžeme-li věřit, že by stačilo zničit jednu postavu, aby bylo dobře. V tísnivé situaci hospodářské a sociální malý člověk na ulici se téměř rozveselí, jestliže uslyší, že vším je vinen žid. Neboť, není-liž pravda, žid je z masa a kostí a je zasažitelnější než systém. V roce 1938 mnoho lidí ve Francii a v Anglii upřímně věřilo, že by na světě byl klid, kdyby nebylo Čechů, kteří tak drze odporují Hitlerovi a nerozumně ho dráždí. A nyní někteří naši lidé zdají se být přesvědčeni, že vše to zlé, co se v Československu stalo od roku 1945 do roku 1948, zakládalo se na chybách jednoho muže. Že bychom dosud mohli být šťastni a svobodni, kdyby on byl jednal jinak.
Někteří politikové v exilu mluvili o Edvardu Benešovi tak hněvivě, že se to blížilo tomu, čemu moderní psychologie říká "přehnaná reakce". Moderní psychologie není naivní. Potká-li se s takovou přehnaně hněvivou reakcí, obyčejně hledá její původ v osobních příčinách. Praví: tolik se zlobíš, že jistě jsi nešťasten; necítíš se snad sám poněkud vinen?
Krátce chci říci, že je nedůstojno vzdělaného člověka shrnout všechny ty složité příčiny politické, historické, zeměpisné a mocenské, které vedly k pádu svobod v Československu. a položit je k nohám jednoho člověka jako jeho vinu. Spravedlivě rozebrat problém Edvarda Beneše je téměř otázka charakteru. V debatách o veřejných věcech se vůbec člověk často více dozví o povaze mluvícího než o věci samotné. Pokud je to dostupno úsilí jedinců pokusím se v kritice Edvarda Beneše odlišit hněv, pověru, pocit neštěstí, který bije kolem sebe, a chytrost, která zakrývá vlastní provinění, od toho, co mu právem můžeme vytýkat.
Československo mezi Západem a Východem
Když dr. Edvard Beneš zemřel, svět pocítil, že skončil svou životní dráhu muž, který se podobá dramatikovi, který napsal dva znamenité akty hry a k nim připojil slabý akt závěrečný. Edvard Beneš vedl s pevnou odhodlaností svůj národ dvěma světovými krizemi, roku 1914 i roku 1939; když národ upadl do třetí krize, když místo německých uchvatitelů bylo třeba čelit uchvatitelům komunistickým, když germánské násilí bylo vystřídáno násilím slovanským, tento muž jakoby byl vyšel ze své formy. Co se dělo v jeho srdci, je jiná věc. Jestliže na prahu nebes budeme souzeni podle svých citů, není pochyby, že je nevinen. Neboť demokratická víra ani na okamžik nevyhasla v jeho srdci ani se nezakalila v jeho mozku. Jestliže však budeme souzeni podle svých činů, pak stejně není pochyby, že Edvard Beneš potvrdil komunistický uchvatitelský akt v únoru 1948. Neučinil nic, aby odhalil jeho násilnost. Fungoval po nějakou dobu jako sací papír, kterým se osušovalo písmo na ortelech, jež vydávali noví diktátoři. Dovolil násilníkům, aby se dovolávali jeho demokratické autority.
Abychom pochopili dr. Beneše v únoru 1948, musíme se vrátit do září 1938, k té chvíli, kdy on, tehdy prezident Československé republiky, byl v noci dosti brutálně probuzen francouzským a britským vyslancem. Měl sotva tolik času, aby přehodil župan přes svůj noční úbor. Čekající pánové mu sdělili, že Francie a Anglie se usnesly doporučit československé vládě, aby přijala požadavky Hit1erovy. Dr. Beneš se zeptal, jak důrazné je toto doporučení. Vyslanci odpověděli, že značně důrazné, neboť, jestliže by Československo nevyhovělo, Francie ani Anglie nemají v úmyslu chránit je před Hit1erovým útokem. Dr. Beneš zeptal se francouzského vyslance, je-li mu známo, že Československo má s Francií obrannou vojenskou smlouvu, podle níž je mu Francie povinna v případě německého útoku přispět na pomoc. Francouzský vyslanec odvětil, že je mu to známo, že však časy se mění. Dr. Beneš pravil, že jeho národ je připraven bojovat. Bylo mu řečeno, že o to nikdo nestojí, a že by to spíš komplikovalo situaci. Na to oba pánové zmizeli v temnu noci. A temno vniklo i do pracovny prezidentovy.
Britský ministerský předseda doprovodil tento zákrok veřejným sdělením sněmovně, že jde o "národ, jehož jméno sotva známe". Jde-li o národ, jehož jméno sotva známe, býváme lhostejní, a v Mnichově sešli se dva demokratičtí ministerští předsedové s dvěma diktátory a dohodli se, že Československo bude rozděleno a že Hitler má dostat svůj díl, po kterém tak mohutně křičí. Když vše bylo hotovo, byli do síně zavoláni Českoslovenští zástupci, aby vyslechli ortel. Po celou dobu jejich přítomnosti, jak praví očitý svědek, "Mr. Chamberlain zíval bez ustání a bez jakýchkoli známek rozpaků". Českoslovenští delegáti odjeli domů sdělit, že věc jejich národa nebyla s to vzbudit více než zívání. Za to, co se stalo, Francie a Anglie slíbily zkomolenému Československu půjčku a garancii jeho nových hranic. Tentokráte měl třicet stříbrných dostat nikoliv zrádce, nýbrž zrazený. O půjčce Anglie a Francie řekly za čtvrt roku, že nepomýšlejí splnit tento závazek, poněvadž prý nehodlají "krmit kuře pro lišku". O garancii to řekly za půl roku, když v březnu 1939 Hitler vtrhl do Prahy.
Neposuzujme tyto události z morálního hlediska, které čím dále tím více ztrácí váhu mezinárodní politice. Ptejme se jen, jak asi působily na mysli vůdce malého státu.
Roku 1919 vrátil se dr. Beneš jako zahraniční ministr z pařížské mírové konference. Byl pln lásky k Francii, úcty k Anglii, vděčnosti k Americe a lhostejnosti k Rusku. Pro něho všechna světla byla na Západě, žádné na Východě. Na Rusko se díval jako na neblahé místo chaosu, diktatury, pudové politiky a jiných mu protivných věcí. Jak se na jeho spořádanou mysl slušelo, sympatizoval celkem s ideou, aby toto ,místo zmatku bylo odděleno od ostatní Evropy nějakým sanitním kordonem. Našel doma nesnadnou situaci. Komunističtí agitátoři, právě vyučení v Moskvě a vyslaní sem, pobouřili největší část dělnické třídy. Když roku 1920 vypukla válka mezi Polskem a sovětským Ruskem, dělníci odmítali vyrábět zbraně pro bojující Polsko a dopravovat je. Nebylo to nic zvláštního. Totéž se dělo v Anglii, ve Francii a jinde. Dr. Beneš vymyslil způsob, jak dodat Polsku zbraně tajně a oklikou. Všechno dobro, všechnu bezpečnost hledal na Západě. Při každé příležitosti kázal, že úzká spolupráce s Anglií a Francií je podmínka, bez které Československo nemůže být. Nemusil své krajany namáhavě přesvědčovat, neboť příchylnost k západní kultuře byla právě tak v jejich krvi jako v jeho. Československý národ se cítil bezpečen v spolupráci se západními mocnostmi a nedovedl si představit nic lepšího na světě než být jejich přítelem. Když Adolf Hitler nabývaje moci pokusil se vyzvat Československo k změně této orientace, odmítl jej dr. Beneš několikráte s takovou rozhodností, že si o něm německý vůdce udělal nepříznivou poznámku do zápisníku, do něhož si zanášel účty, jež hodlá vyrovnat.
Roku 1938 tedy náhle, bez varovných znamení se zřítila tato koncepce. Československý národ a jeho prezident měli všechny důvody, aby se nepokládali za pošetilce pro svou zatvrzelou víru v Západ. Připadali si do té chvíle jako přirození členové velké západní rodiny a byli ujišťováni, že je tomu tak. Najednou, bez vysvětlení, s doprovodem zívání Mr. Chamberlaina, byli hozeni na smetiště novodobé historie. To, co pokládali za hradbu kolem sebe, nebylo více než kulisa pro klidné doby, kterou převrhl vítr první krize. Objevilo se, že západní mocnosti mají jen slabou, jestliže vůbec nějakou vůli v těch končinách, do nichž osud postavil československý národ.
Otázka je, zda vůbec bylo možno, aby tato zkušenost nezanechala stopy v mysli odpovědného a zkušeného státníka, a zda nebyl povinen ji uvážit ze všech stran. Kdybychom žádali, aby dr. Beneš i dále smýšlel přesně tak jako dosud, žádali bychom v podstatě, aby byl mužem, který se nedá poučit zkušeností, a aby měl mysl tak slabou, že nedovede postřehnout fakt. A fakt byl, že jeho celoživotní koncepce ležela pod ním v troskách. Je jasnou povinností státníka malého národa, aby postavil svůj stát na stranu silného a spolehlivého spojence. Dr. Beneš se o to pokusil - s nezdarem. Nejbolestnější pro něj bylo selhání Francie, Edvard Beneš byl povahou dost chladný muž, ale jedna láska probleskovala jeho dosavadním životem: láska k Francii. Snad proto, že to byla země, kde prožil své mládí. Vždy byl ochoten důvěřovat Francii více než komukoliv jinému. Nyní musel nahlédnout hloubku svého omylu. Československo uzavřelo s Francií obrannou smlouvu. Ale v první krizi bylo odhaleno, že Francie se dívá na tuto smlouvu jako na seskupení nezávazných slov, jehož se kdysi dopustil nějaký její neopatrný zahraniční ministr. Francie porušila své slovo - mohl se předmět velké lásky chovat hůře?
Edvard Beneš byl neschopen nalézt útěchu v cynismu. Jeho aktivní mysl začala hledat východisko. Viděl nyní, že v jeho západní koncepci je nějaká chyba. Ale život, zejména život státu, nekončí pádem jedné iluze. Jestliže jedna koncepce zklamala, není už žádná jiná možná? Na podzim. 1938 opustil dr. Beneš svou vlast, aby se odebral do jakéhosi vyhnanství v Anglii. Musíme se vmyslit do duše muže, pro kterého to, co před námi leží ve světle minulosti, leželo teprve v mlhách budoucnosti. My nyní můžeme vědět. On tenkrát musil hledat. Není jeho vinou, že hledal novou koncepci bezpečnosti pro svůj stát, když jedna koncepce zklamala. Byl povinen ji hledat. Spíše než o vině musíme mluvit o osudu. Ačkoliv jedna koncepce tak zřetelně selhala, jak jen bylo možno, přece ve skutečnosti neexistovala žádná koncepce jiná, a dr. Beneš ji marně hledal. Byv odsouzen lhostejností Západu, snažil se posílit postavení svého státu dohodou s Východem a velmi usiloval přesvědčit sám sebe, že to nebude medvědí oběť. Jít se Západem nebylo možno, jak se ukázalo v roce 1938. Jít s Východem není možno, jak se ukázalo v roce 1948. Jít zároveň se Západem i Východem není také možno, poněvadž se rozdvojily a nemají žádné společné cesty. Snad vůbec na světě není žádná koncepce zahraniční politiky pro malý stát v době velkých uchvatitelů. Snad, dokud zůstanou zcela samostatnými, zůstanou také opuštěnými, a jejich cesta nutně bude vroubena omyly, nezdary, zklamáním a tragédiemi.
Avšak dr. Beneš musel jednat v době, kdy úvahy tohoto druhu ještě nedozrály. Shledav, že spojenectví se Západem bylo neschopno zaručit jeho státu bezpečnost, pokusil se doplnit je smlouvou s Východem. Až potud je to cesta logické myšlenky.
Nyní, když byly otevřeny válečné archivy a vycházejí paměti hlavních jednajících mužů, objevuje se, jak skeptický byl na počátku Západ vůči silám Ruska, když v červnu 1941 Adolf Hit1er podnikl náhlý útok na svého dosavadního spojence. Někteří muži na Západě se domnívali, co Hit1er se domníval: že Rusko neodolá déle než šest neděl.
Edvard Beneš pevněji než západní diplomati a vojáci věřil v ruské vítězství a pravděpodobně předvídal lépe než oni, jak velkou roli bude hrát Rusko po válce ve střední Evropě. I když se snad mýlil v jiných věcech, v tomto se nemýlil. Poněvadž nikdy nepochyboval o tom, že Německo bude poraženo a poněvadž v síly Francie ztratil důvěru, viděl kvapem blížit se chvíli, kdy na evropském kontinentě zůstane jediná velmoc: Rusko. Jeho celoživotním politickým zvykem bylo dohodnout se s největší silou. Kromě toho by bylo bývalo s československého hlediska neprozíravé ignorovat velkou moc, jejíž vliv obkrouží československé hranice ze všech stran. Od roku 1944 mělo být celkem jasno všem, že nebude možno žít ve střední Evropě a tvářit se, jakoby Rusko neexistovalo. Zajisté to bylo nepříjemno Benešově západnické a demokratické mysli, ale považoval za svou povinnost se s tím smířit a vyvodit z toho důsledky. Dosti brzo začíná projevovat netrpělivost, aby se dostal do Moskvy. Čekal, že brzo ruská armáda vnikne na československé území, a cítil, že je na čase urovnat otázky. Mezi Československem a Ruskem, jak je nezbytno. Mezi demokracií a diktaturou, bude-li možno. Domníval se, že návštěva v Moskvě nesmí býti dlouho odkládána, nemá-li tam být považována cynickými pozorovateli za kousnutí do tvrdého a nechutného ovoce nutnosti, nýbrž má-li mít cenu jako součást dobrovolné koncepce. Jakmile - z toho vznikl jeho nepokoj - ruská armáda stane na československém území, bude pozdě na jednání. Tehdy Rusko již povládne mocí a ničeho jiného než holé moci dbáti nebude.
Tyto úvahy způsobily v Benešově přípravě cesty do Moskvy onen obrat, na nějž se leckteří západní pozorovatelé dívali s mírným údivem. Nerozhodujme, pro co bylo více důvodů, zda pro chvat nebo pro údiv. Ale jakmile dr. Beneš vstoupil na ruskou půdu, jakoby jeho hlava se ztratila v jakémsi oblaku. Snad na něho nejdříve zapůsobilo velkolepé uvítání, jehož se mu dostalo. V nedávné době prodělal různé ústrky. Zde byl přijat s okázalou zdvořilostí, jež částečně byla orientální a částečně vypočítává. Avšak to samo nemůže vysvětlit chování muže Benešova formátu. Bylo to chování entuziastické. Jak později řekl, byl tak rozradostněn, že se mu líbilo všechno, co tam viděl. Domníval se, že se na něho dívá historie. Prohlásil svou cestu za vyvrcholení českých národních snah v devatenáctém století. Myslil, že osud byl k němu přízniv, že mu dopřál zahájit sblížení mezi Západem a Východem. Vůbec se vyjadřoval méně střízlivě než obvykle.
Chceme-li si vysvětlit toto klamné radování - vždyť tato cesta byla prvním stupněm vývoje, který po pěti letech způsobil, že Edvard Beneš zemřel žalem - musíme mít na paměti onu zvláštní dobu, kdy se toto dálo. Byla to doba, kdy, jak se říká, vlk se najedl vajec, aby mu změkl hlas. Tehdy Rusové tak často říkali ano, jak po válce říkali ne. Byla to doba, kdy Rusko žádalo po západních spojencích válečný materiál, kdy je vyzývalo, aby vytvořili druhou frontu. K tomu bylo třeba, aby je přesvědčilo o svých dobrých úmyslech. Užilo k tomu také Benešovy návštěvy. Všechny budoucí záměry Ruska se objevily naslouchajícímu hostu v běloskvoucí čistotě. Nemůže prý být ani řeči i o tom, že by sovětský Svaz kdykoliv se chtěl vměšovat do vnitřních záležitostí svých sousedů. Dokonalá smlouva mezi Československem a Ruskem prý bude nejlepším dokladem o skutečných ruských úmyslech po válce. Rusko je prý příliš inteligentní, aby chtělo sovětizovat Československo nebo Polsko. Vyjednavači mluvili přesvědčivě, neboť dr. Beneš po návratu prohlásil: "Mnohokrát jsem byl dotazován, zda je Rusko upřímné, a pokaždé jsem odpověděl, že pokládám za zaručeno, že Rusko splní své sliby. Vývoj Ruska nebude v základním rozporu se Západem."
Po Benešově návratu z Ruska napsal o něm anglický spisovatel Mackenzie knihu, kterou složil zejména z toho, co mu československý prezident povědělo svých názorech na Rusko a na jeho budoucí vývoj. Dnes je trapno číst tuto knihu: čtenář má dojem, že se prochází hřbitovem iluzi. Co slovo, to omyl.
Dr. Beneš podlehl dočasně terminologii, jíž Rusko užívalo za války, aby neodpudilo spojence. Uvěřil tím snáze, čím více toužil věřit a čím blaženěji si oddychl, když slyšel takovou řeč. Dovedl si představit, jaké by bylo postavení jeho země vedle vítězivšího ale nekompromisně komunistického Ruska. Proto visel na rtech ruských vůdců, když činili náznaky o vývoji Ruska k demokracii a humanismu, když říkali, že poradili českým komunistům, "aby byli rozumní". Věděl, že je to téměř jediná naděje pro jeho vlast. Kdyby měl být příliš přísně souzen za tuto důvěru, která vycházela z bázně a touhy, budiž řečeno, že v ní nebyl osamocen. V téže době v Anglii a v Americe počet knih, které dokazovaly, že Rusko se vyvíjí od komunismu k demokracii, byl deset k jedné k počtu těch knih, které dokazovaly, že Rusko se od komunismu k demokracii nevyvíjí. Harry L. Hopkins, zvláštní posel prezidenta Roosevelta do Ruska, byv telegraficky dotázán, je-li možno Stalinovi věřit, odpověděl také telegraficky: "Ano." Prezident Roosevelt se v Rusku nemýlil o nic méně. než prezident Beneš. A z téhož důvodu. Toužil a obával se, věda, že vývoj Ruska k demokracii je poslední naděje, která světu zbývá. Německo sice bude poraženo, ale lidstvo bude mít mír bez míru. A jak dlouho vydrží mír bez míru, aby se nezměnil v katastrofu?
Zoufalá touha uvěřit v čistotu ruských úmyslů a přirozená nedůvěra k nim, dlouho se zmítaly jako dva zápasníci v Benešově mysli. Snad byl tento zápas rozhodnut příliš pozdě. Čtrnáct dní před svou smrtí poslal Edvard Beneš tajný vzkaz do exilu, ve kterém. pravil: "Lžou všichni bez výjimky, to je společný rys všech komunistů, zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že mne Sta1in chladnokrevně a cynicky obelhal, jak v roce 1935, tak později, a že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem".
Dosud jsem mluvil o logice a politice. Snad je třeba promluvit také o lidské povaze, aby obraz byl úplný. Psychologie nemá tolik pevných zákonů jako fyzika, ale zdá se, že má alespoň jeden pevný zákon: člověk, který byl ponížen, snaží se pozdvihnout se. Muž o němž mluvíme, prodělal mnoho zlého od roku 1938. Byl sražen z vysoké pozice. Na místa, která viděla jeho slávu, přišel jako utečenec a prosebník. Francie, která ho zradila, pocítila výčitky svědomí a chovala se k němu nevlídně. V Anglii mu bylo dáno na srozuměnou, že zde nenalezl více, než azyl a že je povinnen se choval jako soukromník. Byl si vědom, že toto vše se přihodilo bez jeho viny. Byl smuten a možná hněviv. Osnoval leckteré plány. Jedním z nich, pokud můžeme odhadnout, co se děje v lidském. srdci, bylo ukázat Západu, že dovede dospět ke svým cílům třeba sám. Když Rusko bylo vrženo do války, pocítil, že byla vytvořena jakási rovnováha proti Anglii a Francii a že toho snad bude moci využít. Rusko ihned uznalo zahraniční československou vládu. Použil toho jako nátlaku na Anglii, aby ji uznala také. Anglická vláda dlouho váhala prohlásit, že sudetoněmecké území, které Hit1er odtrhl od Československa, má býti Československu vráceno. Ruská vláda, která vždy tím snadněji slibuje, čím méně trvalého významu přisuzuje svým slibům, bez rozpaků prohlásila, že Sudety samozřejmě patří k Československu. Také toho dr. Beneš využil. Přijímaje výhody tu od Západu, tu od Východu, věřil na chvíli, že objevil most, po němž bude moci převést svůj národ do zajištěnější budoucnosti.
Byl tu snad i osobní motiv. Před lety si získal dr. Beneš v evropské politice pověst vynikajícího prostředníka. Několikráte vykonal dobré služby na mezinárodním jevišti, když šlo o to smířit dvě protichůdná stanoviska. Na tuto roli byl hrdý. Postavila jej na vyšší místo, než by příslušelo politikovi malého státu. Nyní, když Západ a Východ se staly spojenci ve válce, domníval se, že přišla chvíle, aby opět vstoupil ve své staré roli prostředníka, a že to slibuje více slávy než kdy před tím. Není to možno dokázat, ale lze to přímo hmatat na všem, co mluvil a dělal v té době. Jestliže kdy, tedy nyní, jak se mu zdálo, vyskytla se možnost postavit se do čela událostí a vést svět k dorozumění s Ruskem. Doufal, že povede jakýsi clearing-house pro západní a východní ideje. Že postaví most, po kterém všichni rádi půjdou, a že na prvním pilíři tohoto mostu bude vytesáno jeho jméno.
Vskutku, kdyby se to bylo podařilo, vděčný svět by byl nezapomněl na tuto zásluhu. Benešovou tragédií je, že si zvolil úkol nemožný. Roku 1943, stoje před ruskou sfingou, domníval se, že rozluštil její tajemství. Všechny jeho kalkulace byly správné a logické, kdyby Rusko vskutku se vyvíjelo k demokracii a humanismu. Avšak Rusko, ačkoliv zatím se poněkud přestrojilo, nemělo nic méně v úmyslu než toto. Proto kalkulace dr. Beneše byly nesprávné, jak bývá, když v matematickém příkladu pro krátkozrakost vidíte špatně jednu nebo dvě číslice.
Domníval se, že postaví most mezi Západem a Ruskem. Ale brzo přišla doba, kdy mu Rusko dalo najevo, že nepřisuzuje žádnou cenu takovému mostu a že stavět jej pokládá za zradu. Clearing-house pro východní a západní ideje - také zrada. Věřil po návštěvě v Moskvě, že "urovnal naše otázky s Ruskem", a cítil se povýšen nad Poláky, kterým se to nepodařilo. Domníval se, že by jim mohl dát užitečnou lekci v politice.
Pokračování zde...
|
| |