MASARYKOVA OTÁZKA SOCIÁLNÍ: DÍLO A DĚJINY
Jindřich Srovnal
(…) Žádný z Masarykových spisů (kromě Světové revoluce, která představuje facit Masarykova celoživotního díla) nesklidil ve své době tolik ohlasů (ovšem i kritických), a to nejen doma, ale zejména za hranicemi, jako Otázka sociální. A přesto ti, kdož se na domácí půdě zamýšleli nad Masarykovým celoživotním dílem, věnovali tomuto spisu nesrovnatelně menší pozornost nežli spisům jiným, např. České otázce. Důvod je nasnadě: tento spis až příliš přesahoval české poměry a na teoreticky náročné úrovni se dotýkal filozofických otázek celoevropského významu. Z téže příčiny pak na pozadí celoevropského dění podržel svou poznávací hodnotu až po naše dny. V tomto ohledu sdílel osud Masarykova díla Rusko a Evropa. Před první světovou válkou vyšla Otázka sociální nejprve česky (1898).1) Za necelý rok poté, v částečně přepracovaném a novými prameny doplněném vydání, - německy2). O rok později, roku 1900, její překlad z německého vydání do ruštiny. Pak následuje přestávka trvající 33 let.
Teprve roku 1933 Masaryk ustoupil naléhání svých přátel a veřejnosti a svolil k jejímu novému vydání. To vzniklo spojením a prolínáním původního spisu českého a jeho následné německé verze. Až do té doby, tehdy již třiaosmdesátiletý Masaryk choval předsevzetí znovu, na základě nových historických poznatků a zkušeností, propracovat hlavní myšlenky tohoto spisu; až do té doby shromažďoval materiál potřebný k realizací tohoto záměru.
Druhé české vydání Otázky sociální tak vychází v roce 1933, nejprve sešitovou formou v roce 1933 a v roce 1936 v podobě knižní. Její třetí, čtvrté a páté vydání pak vycházejí, vždy jen s nepatrnými úpravami, v těsném sledu až po II. světové válce v letech 1946, 1947, 1948. (…)
Masaryk se chopil přípravných prací na Otázce sociální ve druhé polovině devadesátých let. Bylo to dvě léta poté, co se Masaryk vzdal svých poslaneckých mandátů kvůli rozporům s vedením mladočeské strany.
Období devadesátých let je dobou, kdy politická scéna v Čechách je doslova zahlcena národnostními spory. Jejich pozadí tvořily sociálně-politické motivace vyvěrající z nerovného postavení ekonomicky a politicky nadřazeného německého etnika a utlačovaného etnika českého. Manifestovaly se však především ve sporech o řešení jazykové otázky. Dotýkaly se územně-správního rozhraničení jazyka soudů, úřadů a školské výuky, a tím i ústavněprávních problémů. Problém jazykový se z hlediska přirozeného práva křížil se státoprávním pohledem na historické hranice vyznačující celistvost Českého království. Jeho německá nacionálně vyhrocená přirozenoprávní interpretace mohla totiž ve svých důsledcích ohrozit státoprávní historickou celistvost Českých zemí. Při růstu „všeněmeckého hnutí“ a expanzionismu se strany Německa pak i samu státní existenci Rakouska.
Jistá pragmatická dvojakost mladočeské politiky v těchto sporech a nacionalisticky vyhrocená povaha těchto sporů byla i jedním z důvodů, pro něž se Masaryk vzdal svých poslaneckých mandátů za mladočeskou stranu. Za sociálně a kulturně nedostatečný v nové nastupující době považoval její liberalismus s jeho mělkým pojetím duchovních hodnot a sociálních potřeb národa. Důvodem zde byla i okolnost, že samu jazykovou otázku a její roli v úsilí o žádoucí dohodu s Němci nestavěl nade vše ostatní a hlavní nástroje k povznesení českého národa spatřoval v problematice jeho účasti na politickém životě země, v růstu jeho vzdělání a spolu s tím ve vzestupu sociálního postavení českého lidu.
Sociální problematika provází Masarykovo dílo od počátku jeho veřejné činnosti. Hned v jedné ze svých prvních parlamentních řečí3) se Masaryk zabýval sociální otázkou a socialistickým dělnickým hnutím, poukázal na jeho úspěchy, jejichž svědectvím byla demonstrace 1. máje 1890, a kritizoval postup vlády proti dělníkům. Problematika sociální jako součást úsilí o řešení české otázky zřetelně vystupuje v jeho spisech od poloviny devadesátých let.
Tak v České otázce (1895) Masaryk píše: „...sociální otázka je po výtce otázka česká - národ, jenž vypracoval svou národní církev bratrskou, národ, jenž ústy vyznává tyto ideály svých předků, má v řešení sociální otázky veliký a nejnárodnější úkol.“4)
V Naší nynější krizi píše: Naproti staršímu liberalismu státovědeckému musíme politiku a stát socializovat - socializací rozumíme netoliko rozšíření politických práv na nejširší vrstvy (to se už stává), nýbrž hlavně, že stát a politická práce mají přihlížet k potřebám tříd všech - a ovšem tedy největší - lidu.5) „...humanitní ideál, ideál český je dnes ideálem sociální reformace - to znamená, že se musí dostat spravedlnosti těm, jimž se jí podle nynějších sociálních řádů nedostává, tedy dělníkům a všem, kteří jsou vyloučeni od svobodné práce kulturní.“6)
Masarykova vnímavost sociálních problémů bývá spojována s jeho původem, s jeho zážitky v mládí, s jeho povahovými rysy, s jeho humanismem. To vše platí a svůj výraz našlo již v jeho prvních spisech. Ale stoupající intenzita tohoto Masarykova zájmu a jím orientovaná činorodost byla dána růstem nového sociálního fenoménu - organizovaného dělnického hnutí a růstem politického významu sociálně demokratické strany.
Nástup epochy industriální společnosti, pro niž politicko-ekonomické podmínky počal vytvářet již Bachův absolutismus - značně liberální v hospodářském ohledu - se v Rakousku projevil zprůmyslněním zejména Českých zemí (a nástupem kapitalistických forem hospodaření v zemědělství) a ovšem spolu s tím stále rychlejším růstem počtu volných námezdních pracovníků, především průmyslových dělníků.
V poslední třetině devatenáctého století je tento proces provázen pronikáním socialistických myšlenek a požadavků. Jako vzor zde působí organizace dělnického hnutí a jeho ideologická orientace v sousedním Německu. Ze všech socialistických spolků a stran západní a střední Evropy byla to německá sociální demokracie, jež nejdůsledněji přijímala základní teze marxismu.
 Fardinand Lassalle |
 Karel Kautský |
 Karel Marx |
Jestliže Marxovo schéma rozvoje kapitalismu a plynoucích z něho důsledků - především čistě sociálně ekonomicky založená třídní polarizace společnosti - odpovídalo v jistém historickém intervalu vývoji v Německu, nelze již něco podobného tvrdit o zemích Rakouska.
Rakousko procházelo po roce 1848 vývojem, který byl, pokud šlo o národnostní problém, protichůdný vývoji v Německu: v Německu revoluční hnutí směřovalo ke sjednocení národa v jediném státě, v Rakousku, týmž rokem uvolněný proces vedl k divergentnímu vzestupu národního sebevědomí jednotlivých národů existujících uvnitř jediného státu, poté k snahám o jejich autonomii a konečně k rozpadu celého státního útvaru.
S takovou „modifikací“ třídního boje ovšem Marxova doktrína, pro niž státní centralismus národních států (a o jiných Marx neuvažoval) byl samozřejmým východiskem budoucího revolučního i porevolučního vývoje, nepočítala. Odtud i nepřátelství Marxe k českým národním tužbám a vůbec pohrdlivý vztah Marxe a Engelse k „podunajské monarchii“, v níž i řeka Dunaj, svým tokem orientovaná na východ, je „reakční“.
V Rakousku již první kroky ustavení sociální demokracie byly poznamenány diferenciací podle národnostního principu.
 Viktor Adler |
Česká sociálně demokratická strana měla ze všech českých politických stran nejlepší organizační aparát a roku 1897 vytvořila také vlastní odborovou organizaci, tzv. Českosloslovanské odborové sdružení v Praze. Volební reformu, kterou zavedla vláda Badeniho v rámci svého programu, ustupujícího požadavkům neněmeckých národů, a která znamenala ustavení tzv. páté kurie, v níž volili ti, kteří neplatili alespoň 5 zl. přímých daní, tedy převážně dělnictvo, sociálně demokratická strana odmítla, protože trvala na všeobecném a rovném hlasovacím právu.
V otázce národnostní politiky se na jaře r. 1897 vídeňští sociálně demokratičtí poslanci, mezi nimiž bylo také několik Čechů, postavili proti státnímu právu historickému a vystoupili s požadavkem národnostní autonomie. Tím se ovšem v této nejchoulostivější otázce, která se v jazykových sporech dále vyhrocovala, přihlásili, v očích českých národovců, k rozdělení země podle německých představa sklidili tak bouři nevole u mladočechů. Pod patronátem mladočechů pak vzniká Česká strana národně sociální, zaměřená na široké vrstvy dělníků a zaměstnanců, s programem státoprávním. O roli nacionálního faktoru ve vědomí širokých vrstev pak mluví vítězství této strany v nejbližších volbách.
Právě v této době se Masaryk začíná stále výrazněji solidarizovat nejen s politickými, ale i sociálními požadavky dělnického hnutí a navzdory svému náboženskému přesvědčení a světonázorové orientaci, kladoucí důraz především na roli vzdělání a vážné kulturní práce, počíná se sbližovat se sociální demokracií, aby v prvních letech nového století s ní i prakticky spolupracoval. Tak se přičinilo založení dělnické akademie, chodil na dělnické schůze a mluvil na nich, účastnil se manifestací za všeobecné volební právo a v době stávek pořádal přednášky pro stávkující. To vše ovšem činil jako sociální reformista a zároveň jako rozhodný odpůrce Marxova a Engelsova učení o roli násilí v dějinách a marxistických představo revolučním řešení sociální otázky. Svému sbližování se sociální demokracií Masaryk předeslal svůj spis Otázka sociální, když již dříve se od marxismu výslovně distancoval ve spise Česká otázka.
Své přesvědčení, že cesta nejen k politickému zrovnoprávnění, ale k sociálním vymoženostem bude pro dělnictvo cestou parlamentní a stane se programovou zásadou i pro sociální demokracii, Masaryk čerpal nejen z vlastní své humanistické filozofie dějin, ale i ze studia konkrétního vývoje v sousedním Německu, kde ve střetu ortodoxních marxistů s tzv. revizionisty se stále výrazněji prosazovaly myšlenky revizionistů a vlivem úspěšnosti parlamentních metod i tzv. centristů.
 Eduard Bernstein |
Masarykova kritika marxismu se především týká jeho filozofických základů, nesetrvává však u nich. Je všestrannou kritikou celé doktríny marxismu tehdejší doby. Uskutečnění takového záměru v době, kdy zejména v českých zemích byla Marxova filozofie věcí téměř neznámou a o marxismu, považovaném za ekonomické učení, vůbec panovaly ne příliš jasné představy, si od Masaryka vyžádalo širokou expozicí Marxových a Engelsových názorů. Odtud veliký rozsah Masarykových citací z prací Marxe a Engelse, který může překvapit dnešního čtenáře.
Masaryk především ukazuje, že marxismus je „celou filozofickou soustavou a ne pouze soustavou ekonomickou“. Filozofický základ marxismu považuje za jednostranný a z této jednostranností pak odvozuje pochybenost celé doktríny.
Svou kritiku Marxovy a Engelsovy doktríny Masaryk provádí, abych tak řekl, per partes, část po části, přičemž každá Masarykova expozice té či oné Marxovy nebo Engelsovy myšlenky v doteku s Masarykovým komentářem znamená srážku dvou neslučitelných, ba protichůdných světových názorů, dvou naprosto odlišných pojetí člověka, lidské společnosti a nástrojů jejího pokroku.
 Ludvík Feuerbach |
Pro Masaryka, jenž se ve všech svých dílech snaží uchopit člověka v jeho celistvosti jako jednotu rozumu a citu, je takto konstruovaná představa o člověku naprosto nepřijatelná.
2) Marx jako „ultrapozitivista“, podle Masaryka, popírá nejen roli citu, ale i roli individuálního vědomí a individuální lidské odpovědnosti. Z toho pak Masaryk odvozuje Marxův „pozitivistický amoralismus“.11)
Pro Masaryka je společnost naopak složena z individuí, která nelze rozpustit v pojmu kolektiv, individuí nadaných vědomím, uvědoměle jednajících a odpovědných za své činy. Masaryk neuznává pojem kolektivní vědomí, s nímž by bylo možné operovat ve vědě.12)
3) Jen popřením společensko-historické role individuí, jejich vědomí a citu je podle Masaryka možná Marxova redukce všech sil pokroku na „hospodaření“, na ekonomickou sféru lidského jednání.13)
Taková redukce se ovšem Masarykovi příčí nejen eticky. Znamená pro něho nepřijatelnou jednostrannost ve výkladu společenského dění a neodpustitelné zamlčování role idejí v lidských dějinách.
4) Masaryk na mnoha místech své Otázky sociální zdůrazňuje, že Marx odvozuje pohybový zákon společenského vývoje „podle logické šablony negace negace“, který je pro Masaryka čistou spekulací hegelovsko-marxistické dialektiky jako učení o protivách.14) „Dialektiky objektivní“ - píše Masaryk „prostě není. Ve věcech samých není dialektické protivy. Můžeme mluvit o přitahování a odpuzování ve smyslu přírodovědeckém, můžeme mluvit o lásce a nenávisti, o boji a míru ve společnosti lidské, ale to všechno není dialektika ani Hegelova, ani Marxova. Naopak - moderní názor na svět, od Leibnizovy monadologie počínajíc, je podstatně nedialektický.“15)
Celou Marxovu a Engelsovu dialektiku s jejím bojem protikladů a kvalitativními skoky považuje Masaryk za myšlenkový konstrukt, za plod čiré, ve vědě nedovolené spekulace.
5) Ovšem není-li objektivní, tj. na lidském myšlení nezávislé dialektiky ani ve věcech samých, ani ve společenském pohybu, ztrácí Marxovo učení o hnacích silách společenského vývoje, o „negaci negace“ dosažených vývojových stupňů svůj filozofický základ a tím i své opodstatnění, neboť jiný základ, podle Masaryka, nemá.16) Spolu s tím ale padá i učení o vzájemně antagonistických třídách, o třídním boji, jenž má vyústit v nový společenský řád vyšší kvality, a je lhostejno, že Marx sám se bránil obvinění, že všechna tato tvrzení a předvídání odvodil z hegelovských triád zákona negace negace a nikoliv z reality společenského pohybu samého.
 Bedřich Engels |
Bedřich Engels
7) Proto, jak zdůrazňuje, společnost a její vývoj nelze vykládat bojem tříd. Dělnictvo není homogenní masou, jak by z Marxe vyplývalo. A Masaryk se v této souvislosti odvolává na Karla Kautského,19) který, ač marxista, ukázal na složitou profesní skladbu dělnictva. Vždyť ani buržoazie nepředstavuje homogenní třídu. A konečně bojem tříd nelze podle Masaryka nic důležitého vysvětlit - ani boje náboženské, ani boje národnostní.20)
8) A co jsou vlastně - ptá se Masaryk - ony „základy hospodářské“, které mají ve společenském vývoji hrát určující roli? Jednou Marx hovoří o poměrech výrobních nebo o poměrech vlastnictví, jindy o poměrech výrobních a vlastnictví, nebo zase o poměrech výrobních a komunikaci (Verkehrsmittel), na jiném místě opět o technologii a způsobu práce vůbec.21)
9) Speciální kapitolu ve své Otázce sociální věnuje Masaryk Marxovu hodnotovému zákonu, tedy pracovní teorii hodnoty, která tvoří základ Marxovy teorie kapitalistického vykořisťování námezdní práce.22) Zde Masaryk protestuje proti redukci veškeré lidské práce na práci jednoduchou a bezprostředně výrobní, což je předpokladem univerzálního působení Marxova zákona.23)
Zde Masaryk poukazuje na kvalitativní rodily mezi prací fyzickou a duševní. A nejen to - i uvnitř práce fyzické na rozdíly kvalifikace vyžadující různý podíl práce duševní. Kromě toho vytýká Marxovi naprosté podcenění práce v obchodu, v řídicích činnostech, v administrativě a jednoznačnou preferenci práce bezprostředních výrobců. 24)
10) Masarykovo odmítnutí a kritika premis Marxova hodnotového zákona a učení o nadhodnotě se úzce váže na v této době intenzivně diskutovaný vzájemný vztah I. a III. dílu Kapitálu. Podle mnohých Marxových kritiků totiž III. díl Kapitálu relativizuje, ne-li vyvrací, platnost Marxova hodnotového zákona, jakmile se přihlédne ke skladbě reálných výrobních nákladů jednotlivého kapitalisty.25)
Zde Masaryk spolu s dalšími kritiky Marxe spatřuje Achillovu patu Marxovy ekonomické doktríny a na ní založené teorie vykořisťování.
Masarykovy kritiky a neúprosné soudy na adresu Marxových a Engelsových teorií (např. problém předkapitalistických forem společenského vývoje, otázka střídání společensko-ekonomických formací, problém původu a role státu apod.) se vesměs týkají problémů, jejichž marxistické řešení vyvěrá z Marxova materialistického pojetí dějin jakožto myšlenkového systému předem indikujícího výběr, pořádání a zpracování konkrétního materiálu.
11) „Materialistický ultrapozitivismus“ (Masarykův termín) zbavuje Marxe možnosti morálního hodnocení. To podle Masaryka platí všude tam, kde u kormidla Marxova myšlení sedí jeho materialistické pojetí dějin. Nicméně, přes veškerý Masarykem zdůrazňovaný Marxův „amoralismus“, v Marxově díle Kapitál Masaryk shledává skrytý, ale silný morální potenciál: „Celý Kapitál, celý jeho základ je - etický. Již pojem nadhodnota je nejen hospodářský, ale zároveň etický, a celý výklad kapitalismu vrcholí v tom, že kapitalisté dělníky vykořisťují. Celá historie se stává bojem potlačených proti vykořisťovatelům. Celá historie přese všecky pozitivistické zákony jeví se v Kapitálu jako stálý boj o spravedlnost.“26)
Tam, kde se jedná o boj ve jménu spravedlnosti, Masaryk nemůže zůstat lhostejný. Ovšem pro Masaryka tu vyvstává otázka nejen správné adresy protivníka, ale i mravně přípustných forem takového boje.
12) Podle Masaryka není to sama o sobě ekonomická teorie, z níž Marx odvozuje svoji revolučnost. „Ta,“ jak Masaryk píše, „prýští z filozofie a nikoliv z analýzy poměrů hospodářských.“27) Ostatně ani jen historicky nemůže se dovozovat oprávněnost nebo neoprávněnost revoluce.28) Žádné ospravedlnění revoluce nemůže totiž podle Masaryka samo od sebe vyplývat z takového neosobně pojatého vývojového procesu, v němž se zcela opomíjí mravně normativní rozměr lidského usilování.
„Z učení o pokroku,“ píše Masaryk, „vyplývá jen změna a přeměna; ale že by musela být nějaká násilná, to z toho nevyplývá...“29) Historický pokrok je Masarykovi dílem lidí nadaných vědomím a pocitem odpovědnosti, a proto mluví-li o revoluci, mluví o její „oprávněnosti nebo neoprávněnosti“.30) Revoluční marxismus není podle Masaryka výsledkem Marxových ekonomických analýz, nýbrž produktem Marxovy dialektiky a učení o protivách. Tam, kde nastupuje úcta k empirickému poznání a na něm založených analýzách, slábne revolučnost. Revolučnost ustupuje a vyklízí místo reformnímu úsilí, dochází-li k reálnému spojení sociálně motivovaných zájmů s každodenní prací. významnou roli v tomto procesu hraje rozšiřování politických práv na všechny vrstvy obyvatelstva. O tomto procesu svědčí i vývoj zakladatelů marxismu samých. „Prakticky Marx rozbil,“ píše Masaryk „svou absolutní negaci o lepší prvky své vlastní teorie a o zkušenost. Revolucionismus se vůbec nedá držet. Tou měrou, jak se marxismus rozšiřuje v masách, tj. stává se sociálním, negace a revolučnost se mu stavějí do cesty, musí se stávat pozitivním a tvůrčím. Proto marxismus prodělává přirozený proces každé radikální hereze. Stávaje se majoritou, vzdává se své negativností. Jako všecky frakce negativně radikální, také marxismus ustupuje tlaku - starého. Kompromisuje a stává se oportunistickým. ... Také Faust Goethův stal se nakonec politikem, vladařem... Faust Marxův opouští nakonec svůj titánský boj a spěchá k urně volební.“31)
Reformistickému pojetí marxismu, jak ukazuje Masaryk, se v devadesátých letech přiblížil i Bedřich Engels. To Masaryk shledává v Engelsově pozdním uznání společensko-historického působení ideologií a aktivní role společenské nadstavby a státu,32) a především pak v jeho předmluvě k novému vydání Marxova spisu Třídní boje ve Francii 1848 - 1850. Zde Engels s ohledem na rostoucí sílu německé sociální demokracie v podmínkách všeobecného a rovného volebního práva a jejího zastoupení v Říšském sněmu na straně jedné a nedosažitelnosti úspěchu barikádními boji v ulicích moderního velkoměsta na straně druhé doporučuje k dosažení sociálně demokratických cílů parlamentní cestu.
13) Masarykova kritika je nejtrefnější tam, kde ukazuje na vnitřní rozpory marxismu samého. A nejde jenom o problematický vztah mezi I. a II. svazkem Marxova Kapitálu v otázce platnosti hodnotového zákona, co se týče míry zisku a tržních cen zboží. Masaryk se na příklad táže, zda marxismus svou existencí, působením a dějinnou rolí, kterou si osobuje, nevyvrací své vlastní učení o primátu ekonomiky před působením idejí? A Masaryk poznamenává: „...nedokazuje se tím, že ideologie není nadstavbou a že se tato nadstavba nepřevrací ,pomalu nebo rychleji´...?“ Zde, jak praví Masaryk, se „...ekonomický materialismus takto sám rozkládá...“ a „…ekonomická ,báze' se – vláčí za ideologií“.33) Na jiném místě se táže, jaké to budou rozpory, které v budoucím „rajském zřízení komunismu“, kde nebude tříd ani třídního boje, budou hnací silou společenského vývoje?34)
Hovoří-li Masaryk o „krizi marxismu“, má na mysli krizi teorie revolučního marxismu. (Pojem „krize marxismu“ byl pravděpodobně poprvé užit právě Masarykem. Tak byl nadepsán jeho článek, který předchází vydání Otázky sociální a který otiskla Die Neue Zeit.)35) V diskusích, které se rozpoutaly uvnitř německé sociální demokracie - Schonlanka s Karlem Kautským, Bernsteina s Baxem a zejména Bernsteina s delegáty Stuttgartského sjezdu německé sociální demokracie - Masaryk přirozeně solidarizuje s „mladými“, a zejména s Bernsteinem.
Eduard Bernstein shrnul hlavní myšlenky svých článků z druhé poloviny devadesátých let ve své knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, 1899. Kniha vyšla v okamžiku, kdy německá verze Masarykovy Otázky sociální byla již v tisku. Zde se o ní Masaryk zmiňuje v dodatečně vložené poznámce takto: „Při korektuře této závěrečné kapitoly mi došel Bernsteinův spis /Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, 1899/; mohu jen říci, že moji diagnosu vrchovatě potvrzuje;…“36)
Ano, Bernstein svým spisem potvrdil Masarykovu diagnózu krize revolučního marxismu, projevující se v německé sociální demokracii sílícími hlasy ve prospěch sociálního reformismu. To ale neznamená, že Masarykův souzvuk s Bernsteinem byl úplný. Bernstein přes svou kritiku revolučního základu a revolučních vývodů Marxovy teorie byl a zůstal členem německé sociální demokracie a sám sebe považoval za kritického stoupence Marxova a Engelsova učení. Masaryk jako kritik přistupoval k marxismu a k sociální demokracii z vnějšku a z pozic filozofického základu neslučitelného s filozofií Marxe a Engelse. Nicméně v řadě otázek se s Bernsteinem shodoval, a to zejména:
a) V rozhodném odmítání pozitivního významu Marxovy dialektiky pro vědecké poznání. Pro Bernsteina představuje dialektika „zrádný element v Marxově učení, osidlo, překážející každému důslednému uvažování věcí“.37)
b) V odmítání revoluční cesty k dosažení socialismu jakožto cíle dělnického hnutí a zdůraznění role parlamentu pro zlepšování sociálního zákonodárství. Tuto myšlenku vyjádřil Bernstein slovy: „Hnutí je vším, cíl je ničím.“38)
c) V kritickém hodnocení Marxova hodnotového zákona. U Masaryka jde o jeho odmítnutí a limine, u Bernsteina o jeho redukci na myšlenkovou konstrukci, a co se týče Marxova pojmu hodnoty a nadhodnoty samé - na abstraktní regulativ, působící až v úhrnu všech produktivních činností, tedy na čistě inteligibilní nástroj, jehož praktické působení je neměřitelné.39)
d) V hodnocení pozitivní role družstevnictví (výrobní a konzumní družstva) a též odborů a vzdělávacích dělnických spolků, o jejichž významu promlouvaly Bernsteinovy zkušenosti, získané ve Švýcarsku a zejména v Anglii.40)
e) A přirozeně ve všech otázkách, jež se týkaly prohloubení a upevnění občanských práv dělnictva.41)
Rozsah Masarykovy shody s Bernsteinem, pojmeme-li jej jako měřítko Masarykova přibližování k sociální demokracii tehdejší doby, nikde nepřekročil hranici, již Masarykovi kladl jeho světový názor spolu s jeho mravními zásadami.
Masarykova kritika marxismu je vlastně pásmem polemik s Marxem a Engelsem. Každá Masarykova expozice té či oné teze Marxova a Engelsova učení je vždy znovu srážkou dvou zcela protichůdných a neslučitelných světových názorů. Křivdili bychom však oběma stranám tohoto myšlenkového střetu, kdybychom zamlčeli, že Masaryk hodnotí Marxovo dílo a působení také pozitivně, a to přinejmenším ve třech ohledech:
- tam, kde ukazuje na morální, i když Marxem explicitně nevyřčené mravní pohnutky jeho kritiky sociálních a fyzicky degenerativních důsledků dravé kapitalistické konkurence a pracovních podmínek dělnictva, a to nejen v díle Kapitál, ale i všude tam, kde jde o Marxovu a Engelsovu konkrétní kritiku nesnesitelných sociálních poměrů a kde Marx „odhaluje význam světa práce“;42)
- dále, když poukazuje na Marxův „objektivismus“, jako na sice upřílišněnou, ale blahodárnou reakci „...proti upřílišněnému subjektivismu a romantismu“, proti sebevražednému subjektivismu německého idealismu a romantismu;43)
- a konečně, jde-li o Marxovu kritiku „parfémovaného indiferentismu tříd vyšších“.44)
Třeba však ihned zdůraznit, že tato místa, stejně jako Masarykovy prvky sympatie k osvětovému působení „legálního“ marxismu v tehdejším Rusku,45) nemohou být v žádném ohledu argumentem ve prospěch sbližování Masarykovy filozofie nebo jeho prakticko-politické činnosti s marxismem, pokusů, jichž jsme byli svědky v nedávné i vzdálenější minulosti. O Masarykově „přibližování“ k marxismu, jakkoliv kriticky pojímanému, nevypovídá ani souběžnost některých Masarykových tezí (v ekonomii a politice - nikoliv ve filozofii) a kritických přístupů Eduarda Bernsteina, který se nicméně považoval za Marxova žáka a pokračovatele.
Dělnická třída nebyla nikdy pro Masaryka určující silou budoucích dějin, nositelem „historické mise“ osvobození společnosti od bezpráví a „vykořisťování člověka člověkem“, a už vůbec ne garantem nastolení harmonického uspořádání společnosti cestou revolučního násilí; ze všeho pak nejméně po ruském vzoru - fetišem, vyzývajícím inteligenci k pokání za démonické dílo, „furií soukromého interesu“, jež popohánějí kapitál. Lid pro Masaryka nebyl „modlou“.46)
Řešení sociální otázky nebylo pro Masaryka jen záležitostí „vykořisťovaných“. „Otázka sociální,“ píše Masaryk, „není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1487 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázkou pouze jedné třídy, ... je otázkou všech. Povolit nátlaku dělníků poskytnutím všeobecného práva hlasovacího je rozřešení otázky jen částečné a negativní; otázka musí být řešena celá, a to znamená osvětlit a oteplit hlavy a srdce všech, znamená duchu dát moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku. Otázka sociální je otázka mravnosti-nemravnosti; je otázka násilí a účinné humanity.“47)
Masarykův sociální program, jak se sám vyjádřil, byla křesťanská humanita, která reformuje životní podmínky zákonem a organizovaným společenským řádem.
Masarykova analýza a kritika marxismu přes obrovský Masarykem shromážděný pramenný materiál přirozeně nebyla a ve své době ani nemohla být dílem dokonalým, bez chyb a nedostatků. Pozorný čtenář zde místy shledá zjednodušující interpretace textů Marxe a Engelse a ne vždy přesvědčivě založené výpady proti jejich myšlenkám.
Tak jistě nelze souhlasit se zjednodušujícím výkladem Feuerbachova pojetí člověka na základě Feuerbachem en passant utroušené nadsázky: „Der Mensch ist, was er iBt.“ /Člověk jest to, co jí./ Tento výrok vědomě užitý jako hyperbola se původně vyskytuje u vulgárního materialisty Jakoba Moleschotta, fyziologa a zakladatele vědy o výživě, a již vůbec jej nelze spojovat s historickým materialismem Karla Marxe.48)
Jinou kritickou nadsázkou Masaryka na Marxovu adresu je opakované tvrzení o Marxově pojetí lidského vědomí jako pouhé iluzi49) nebo úplná diskvalifikace role individuí v dějinách, připisovaná Engelsovi a dokumentovaná jeho větou o jednotlivci jako o „mizerném individuu jednotlivém“.50)
Před kritikou neobstojí ani Masarykovo směšování, až ztotožňování Marxova historického materialismu s pozitivismem.51)
 Jaroslav Goll |
Živý ohlas po vydání své německé verze vyvolala Masarykova kniha v Německu, ale též v Rusku a nezanedbatelně též ve Francii, Itálii, v polském tisku, v Dánsku i v Bulharsku. Ponecháme-li stranou pochvalné recenze a drobné reakce včetně článku Eduarda Bernsteina, uveřejněném v Die Neue Zeit (XX, 8. 6. 1899), v němž oceňuje význam, který Masaryk přikládá roli etiky ve společenském životě a knihu kvalifikuje jako „důkaz, že marxismus potřebuje revizi“, pak za zmínku stojí tři negativní recenze z pera marxistů.
Veskrze kriticky se o Masarykově knize vyjádřili: Antonio Labriola v časopise Rivista italiana di sociologia53), G. V. Plechanov pod speudonymem N. Beĺtov v emigrantském periodiku Zarja (Stuttgart)54) a Heinrich Cunow v sociálně demokratickém Vorwärts.55)
Právě tyto tři nejostřejší kritiky se v českém56) překladu objevily na knižním trhu u příležitosti padesátého výročí Marxovy smrti a spolu s probíhající tiskovou kampaní na obhajobu revolučního marxismu vyvolaly potřebu druhého českého vydání Otázka sociální.
Všem těmto třem kritikám je společné tvrzení, že Masaryk nepochopil Marxe a nepronikl k podstatě Marxovy filozofie. Jen tak je možné, (a) že obviňuje Marxe z eklekticismu (Plechanov, Labriola); (b) že nepochopil a odmítl Marxovu objektivní dialektiku jako obecný zákon pohybu a dialektiku subjektivní jako jeho odraz v lidském myšlení (Plechanov); (c) že zredukoval Marxovo pojetí dějinného vývoje na pouhý sled katastrof a obvinil marxismus, že nevidí dějinnou roli ideí (Cunow); (d) že marxismu upírá uznání role lidského vědomí (Labriola).
Zde není místo, abychom zkoumali míru věcné oprávněnosti těchto a dalších námitek zmíněných recenzentů. Zdůraznit však třeba jedno: toto obviňování Masaryka, že nepochopil Marxe, je v mnohém přímo úměrné jejich nechuti pochopit Masaryka. Vždyť Masarykovi v Otázce sociální prioritně nešlo o to, Marxe z kořene vyvrátit, nýbrž ukázat nepřijatelnost jeho filozofie pro člověka usilujícího o harmonii rozumu a citu jako podmínky mravního zdokonalování, jenž drobnou, ale svrchovaně odpovědnou prací naplňuje mravní ideál lidskosti. Se stejným důrazem pak ukázat na nepřijatelnost Marxovy revoluční teorie z hlediska reálných potřeb dělnictva a skutečného pokroku lidstva. Spolu s tím pak demonstrovat na ideovém vývoji sociální demokracie samé, jak spolu s pokroky na parlamentní půdě pozvolna opouští teorii revolučního násilí a spěje k reformismu. Pojmem krize marxismu Masaryk označil krizi revolučního marxismu a v tomto ohledu vývoj ve velké části Evropy potvrdil Masarykovo očekávání.
Tyto původní, později jen znovu přetištěné kritické recenze a některé nové, spíše rozpačité nežli kritické reakce na druhé české vydání Otázky sociální sumárně vzato nijak neoslabily její vřelé přijetí v českém tisku a její působivost v československém státě. Existují živá svědectví, že ještě ve třicátých letech se na Právnické fakultě UK v Praze v rámci dějin národohospodářských škol přednášelo Marxovo učení podle Masarykovy Otázky sociální a z téhož pramene - Marxovy sociálně politické názory v přednáškách z dějin socialismu v letech 1946 -1947 na Vysoké škole politické a sociální v Praze.
Jednou z příčin neustále se oživující aktuálnosti tohoto Masarykova spisu byla právě předvídavost Masarykovy široce založené teze o krizi revolučního marxismu a reformistické konverzi sociálně demokratických stran.
Socialistické strany II. internacionály tou měrou, jak se rozvíjel parlamentarismus a rostla váha a počet jejich představitelů v zákonodárných sborech, samy svou aktivitou ve prospěch konkrétních sociálních požadavků dělnictva posilovaly důvěru v účinnost reformní politiky. Slovy, i když tradičně v zahalené formě, se trvalo na požadavku revolučního nastolení socialismu, ale v aktech praktické každodenní politiky se zvolna, ale přesvědčivě potvrzovala účinnost nástrojů sociálního reformismu.
Tento ústup od revolučních vidin marxismu měl však ještě jednu dimenzi, méně nápadnou pro řadové členy a voliče sociálně demokratických a socialistických stran, ale historicky osudovější. Bylo to pozvolné, jen kradmo se projevující opouštění pozic internacionalismu, k němuž zavazovala nejen deklarovaná mezinárodní solidarita dělnické třídy, ale i samo členství těchto stran ve II. internacionále. Přitom již od druhé poloviny devadesátých let strmě narůstalo nebezpečí válečného konfliktu největších evropských mocnosti, stupňované zbrojními programy Německa pro válku na souši i na moři a jeho intervenčními akcemi v zahraničí. Eskalace příprav války pak nastala od okamžiku, kdy císař Vilém II. zbavil Otto von Bismarcka kancléřství, aby je uvolnil osobě vůči trůnu povolnější. Vyvinula se situace, která podle Masaryka znamenala, že „celá Evropa se rozestupuje na dva tábory“.57)
Na třech kongresech II. internacionály, pořádaných pod hesly zachování míru a boje proti nebezpečí války (Stuttgartský kongres - 1902, Kodaňský kongres - 1910, Basilejský kongres - 1912), prohlašovaly členské strany ústy svých zástupců, že v případě války odepřou poslušnost svým vládám, postaví se na odpor spuštění válečného stroje a učiní vše pro svržení kapitalismu. Po vyhlášení válečného stavu v roce 1914 se všechny tyto strany (kromě pro rozpoutání války irelevantní výjimky - ruské bolševické frakce) seřadily po boku svých válčících vlád. Pouto národní soudržnosti či alespoň občanské disciplíny ukládané státem se ukázalo silnější než stranicky utvrzované třídní vědomí, zavazující ke stokrát proklamované internacionální solidaritě.
Působení nacionálního faktoru citelně narušovalo soudržnost sociální demokracie až dosud v jediném státě - v Rakousku-Uhersku, aniž by se tím jakožto úkaz vnitrostátní výrazně dotýkalo hesla mezinárodní solidarity, zdůrazňovaného pro mezní okamžiky nebezpečí válečného střetu mezi státními celky. Nyní propuknutím první světové války nacionální faktor spolu s donucovací mocí státního práva odhalil svoji skutečnou sílu.
Rozpoutání první světové války znamenalo kritiku via facti Marxova svstémového přehlížení a nedocenění problematiky nacionalismu - ať už tak, či onak se projevujícího ve vůli a chování národů a národností. Pro Masaryka, jenž jako odpůrce vypjatého nacionalismu a zároveň kritik všech forem útlaku národností ze strany panující státní moci nikdy ve svých sociálních analýzách nepouštěl ze zřetele problematiku národa, znamenala první světová válka vyvrcholení střetu absolutismu s demokracií, jejíž vítězství - jak věřil i předvídal otevře cestu k řešení otázek národnostních a na demokratickém základě i palčivých problémů sociálních.
Znamenala-li první světová válka pro socialistické a sociálně demokratické strany, sdružené ve II. internacionále, zhroucení jedné ze základních opor jejich revoluční rétoriky, tím i uzavření celé epochy snah o třídně založenou mezinárodní solidaritu a následně radikální útlum jejich činnosti, znamenala pro Masaryka táž válka rozevření prostoru pro možnost praktického uskutečňování jeho představ o svobodném, demokraticky založeném soužití národů a výzvu k horečné činnosti právě na mezinárodním poli, jež poměřována svými historickými výsledky, byla činností vskutku revoluční.
A tu lze jen dodat: Masarykova představa o postupu demokracie a prohlubování jejího obsahu, tedy i co se otázek sociálních týče, mnohokrát a mnohými problematizovaná, přes všechny totalitní dějinné proluky se osvědčila a podržuje svůj význam až po naše dny.
Masarykova filozofie dějin, jichž byl za první světové války spolutvůrcem, je v nevýraznější podobě vyložena v jeho spise Světová revoluce. Všechna předchozí Masarykova díla lze logicky a zároveň historicky pojímat jako stupně, skloubené články směřující k tomuto dílu závěrečnému, vyjadřujícímu jednotu Masarykova duchovního a praktického úsilí a zároveň nejvýznamnější dějství dramatu jeho vlastního života - jeho vstup do dějin národů. V tomto řetězci je Otázka sociální spojnicí mezi díly Česká otázka a Rusko a Evropa. Každé z těchto děl si podrželo samostatný historický význam. Jeho hlubší kontext, a tím i aktuálnost každého z nich, se však stává patrnější, pochopíme-li jejich vzájemnou souvislost. Byla-li sociální otázka pro Masaryka součástí české otázky, je zároveň Masarykova kritika marxismu jako nepřijatelného projektu k jejímu řešení, tak jak je uložena v Masarykově spise Otázka sociální, vstupem k pochopení Masarykových analýz hlubinných sociálních, politických a ideových tenzí v carském Rusku, v zemi, „kde téměř není křesťanského socialismu“58) a kde i krásná literatura se stala „orgánem revoluce“.59)
To, co Masaryk označil slovy „krize marxismu“, byl ve skutečnosti v podmínkách parlamentarismu a postupujícího sociálního zákonodárství a při jistém minimu hospodářské prosperity osudově nutný ideový vývoj sociální demokracie od revolučních aspirací k programu reforem. Jinak ovšem v Rusku. Tam, navzdory všem snahám dospět ke konstitucionalismu, o vážné roli parlamentu nemohlo být řeči, nemluvě už o účinných sociálních reformách a sociálním zákonodárství. Panující zde útlak většiny lidu despotickou státní mocí, zvůli statkářů a místních činitelů guberniální správy, těžké pracovní podmínky a bídu dělnictva v průmyslových centrech, neblahou politickou roli činitelů ruské pravoslavné církve posluhujících státu, to vše a řadu dalších faktorů formujících ruskou společnost Masaryk zkoumá ve své knize Rusko a Evropa, když se zamýšlí nad růstem sociálního potenciálu revoluce v Rusku.
Masaryk uvítal ruskou únorovou revoluci roku 1917 a rozhodně odmítl říjnový revoluční převrat, provedený bolševiky. Ale vítězství bolševiků a rozšiřování a upevňování jejich pozic, ač svrchovaně nežádoucí, nebylo pro Masaryka překvapením, jež by jakkoliv odchýlilo jeho politickou, diplomatickou a organizační činnost od základního cíle - národního osvobození Čechů a Slováků a volalo po nasazení formujících se československých legií k nástupu do boje proti rudé moci.
Masaryk rozhodně odmítal využití československých legií k intervenčním účelům a jejich vystoupení proti Rudé armádě přijal jako boj vnucený, jemuž nebylo vyhnutí a jejž bylo třeba podstoupit se vší rozhodností, měl-li se uskutečnit návrat legionářů do vlasti. Zde v jeho politicky prozíravém přístupu se zhodnotilo nejen jeho pojetí humanismu a jeho ideálů, jeho důraz na mravní meze použití násilí, ale i to, co prozkoumal a vyjádřil v Otázce sociální a vytěžil ze studia ruských poměrů a uložil v knize Rusko a Evropa.
Od romantických, až mytologizujících představ mohla určitou část ruské inteligence, která v odporu proti samoděržaví a kapitalismu vsadila na pozitivně tvořivou úlohu revoluce, osvobodit až vlastní trpká historická zkušenost. Tedy nikoliv opět násilí, tentokráte ze strany sil cizího původu, jehož jakkoliv prokazovaná legitimita by v tehdejších rozhodujících okamžicích neobstála proti autenticitě dělnické, ale především „mužické“ revoluce. Ta, podnícena a dirigována bolševiky, čerpala v této době svou sílu z domácích poměrů - z „hladu po půdě“ a také z nenávisti, ze zkušenosti dosavadního útlaku a ponížení.
Masarykovo poznání a nabyté zkušenosti se ještě zřetelněji osvědčily v sociálně bouřlivém a pro československý stát kritickém roce 1920.
O tom, jak Masaryk rozvážně čelil nebezpečí domácího sociálního výbuchu, věcně a úsporně pojednává nedávno publikovaná stal historika Zdeňka Kárníka - Prezident Masaryk a nebezpečí revolučně socialistického zvratu v ČSR. K otázce vztahu T. G. Masaryka ke komunismu.60) Její četba může prospět hlubšímu pochopení nejen historického pozadí, ale i vlastního textu Masarykových vystoupení proti bolševismu61) a proti kopírování ruského vzoru revoluce v československých podmínkách.
 V.I.Lenin |
Dal dějinný vývoj zapravdu Masarykovu pojetí sociální otázky? Ano, lze dospět k takovému přesvědčení. Pak, máme-li činně přitakat naději, kterou přináší, je třeba v kritickém duchu Masarykova realismu pracovat k jeho hlubšímu chápání. Dějinný vývoj je rozevřený a sám od sebe nedává zapravdu nikomu.
Poznámky: 1) Masaryk, T. G.: Otázka sociální. Základy marxismu filosofické a sociologické. Praha 1898.
2) Masaryk, Th. G.: Die philosophischen und sociologischen Grundlagen des Marxismus. Studien zur socialen Frage. Wien 1899.
3) Srov. Kovtun, J.: Slovo má poslanec Masaryk. Praha 1991.
4) Masaryk, T. G.: Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus. Praha 2000.
5) Tamtéž. s. 194.
6) Tamtéž. s. 198.
7) Marx, K.: Kapitál. In: ME Spisy. sv. 23, Praha 1986.
8) Bernstein, E.: Die Voraussetzungen des Sozialismus und die Aufgaben der Sozialdemokratie. 1899; česky: Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie; přel. Dr. Lad. Machač, Praha 1902.
9) Masaryk, T. G.: Otázka sociální Sv. I. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000, s. 66.
10) Tamtéž, s. 90.
11) Masaryk, T. G.: Otázka sociální. Sv. II. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000, s. 97.
12) Tamtéž, sv. I, s. 172.
13) Tamtéž, sv. II, s. 123.
14) Tamtéž, sv. I, s. 268.
15) Tamtéž, s. 59.
16) Srov. tamtéž, s. 135.
17) Tamtéž, s. 100 - 106.
18) Tamtéž, s.225 - 229.
19) Tamtéž, s.161.
20) Tamtéž, s. 163 - 166. 21 Tamtéž, s. 99.
21) Tamtéž, s. 99.
22) Tamtéž, s. 214 - 218.
23) Tamtéž, s. 234, 241 an. (Pozn.:) Jde o pracovní teorii hodnoty, jež v relacích kapitalistického trhu pojímá člověka jako pracovní sílu, která vstupuje do námezdního poměru jako zboží, zároveň však jako jediný druh zboží, který v dotyku s výrobními prostředky může vytvořit větší hodnotu, nežli jakou má samo. Hodnota lidské pracovní síly totiž představuje hodnotu statků (a služeb) potřebných k její každodenní regeneraci (a cyklické reprodukci), ale člověk coby pracovní síla dokáže ve výrobním procesu vyrobit větší hodnotu, nežli jaké je třeba k obnově jeho sil (a udržování rodu). A právě ono více představuje nadhodnotu, kterou si přivlastňuje kapitalista jako vlastník výrobních prostředků a která tvoří základ jeho zisku, ovšem za filozofického předpokladu reálné existence celospolečenského dělníka. Aby hodnota pracovní st1y a jí vyrobená nadhodnota byly měřitelné (a měřitelná má býti délkou času vynakládání živé práce), je třeba redukovat veškerou lidskou práci na práci jednoduchou, prostou. Pro hodnototvorný výkon práce složité je třeba práci jednoduchou násobit koeficientem odvozeným z nákladů potřebných pro přípravu vyšší kvalifikace pracovní st1y.
24) Tamtéž, s. 263 an
25) Tamtéž, s. 225 an. /Pozn.:/ Ve třetím svazku Marxova Kapitálu se ukazuje, že zisk kapitalistův není úměrně závislý na velikosti nadhodnoty dané podílem živé práce ve výrobním procesu v jeho podniku. V technicky náročně vybavené výrobě bývá zaměstnáno málo dělníků, představujících pracovní sílu - jediného producenta nadhodnoty -, nežli, řekněme, v lomu, a přesto zisky jednotlivých kapitalistů jsou v důsledku tržní hry cenových relací výstupních produktů zde i onde úměrné výrobním nákladům a nikoliv počtu zaměstnaných dělníků.
26) Tamtéž, s. 114.
27) Tamtéž, sv. II, s. 201.
28) Tamtéž.
29) Tamtéž, s. 201.
30) Tamtéž, s. 196 an.
31) Tamtéž, s. 206 - 207.
32) Tamtéž, s. 132.
33) Tamtéž, sv. I, s. 149.
34) Tamtéž, s. 195.
35) Masaryk, Th. G.: Die wissenschaftliche und philosophische Krize des gegenwartigen Marxismus. In: Die neue Zeit, 28. 10. 1898; v jeho českém znění: Krize současného marxismu. In: Naše Doba 1897 - 1898, s. 289 - 304.
36) Masaryk, T. G.: Otázka sociální, sv. II, s. 249. /Ed. pozn. k §§ 41 – 162/.
37) Bernstein, E.: Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, s. 27 - 28.
38) Tamtéž, s. 182.
39) Tamtéž, 43 - 47.
40) Tamtéž, s. 102 an.
41) Tamtéž, s. 135 an.
42) Masaryk, T. G.: Otázka sociální, sv. I, s. 114, 270 - 271.
43) Tamtéž, s. 88 - 89.
44) Tamtéž, s. 88.
45) Masaryk, T. G.: Rusko a Evropa, sv. II. Praha 1996, s. 285 - 286.
46) „A dokonce protivní jsou mi ti četní socialističtí, demokratičtí, lidoví a - aristokratičtí demagogové. Neříkám, že bychom se nemohli a neměli učit od lidu venkovského, městského, dělnického a tak dále; ale lid nám nesmí být modlou - ani dojnou krávou.“ Masaryk, T. G.: Otázka sociální, sv. I, s. 177.
47) Masaryk, T. G.: Česká otázka..., s. 155 -156.
48) Srov. Masaryk, T. G.: Otázka sociální, sv. I, s. 153.
49) Tamtéž, s. 76, 112.
50) Tamtéž, s. 171, 172.
51) Tamtéž, s. 113 aj.
52) Goll, J.: Otázka sociální. Základy marxismu filosofické a sociologické. 1898; Die philosophischen un sociologischen Grundlagen des Marxismus. Studien zur socialen Frage. 1899. In: Český časopis historický, VI, 1900, seš. 2, s. 142 - 156.
53) Labriola, A.: A proposito della crisi del marxismo. In: Rivista italiana di sociologia, III, květen - červen 1899; s malými úpravami německy: Zur Krisis des Marxismus. In: Die neue Zeit, XVIII, 1899 - 1900, Č. 3, s. 68 - 80.
54) Beltov (pseud. G. V. Plechanova): Filosofskija i sociologičeskia osnovanija marksizma. Etjudy po socialnomu voprosu Masarika. Zarja, Stuttgart, 1901, č. 3.
55) Cunow, H.: Masaryk' s Kritik des Marxismus. In: Vorwärts, 30. července 1900.
56) In: Marx a Masaryk. Marxistická kritika Masarykovy Otázky sociální; uspořádali a přeložili J. Stolz a H. Dobevský, vydal Rudolf Rejman, Praha 1933.
57) Srov. Opat, J.: T. G. Masaryk - Evropan a světoobčan. Praha 1999, s. 61.
58) Masaryk, T. G.: Rusko a Evropa, sv. II, s. 283.
59) Tamtéž, sv. III, s. 373.
60) In: Idea demokracie a současné evropanství. Sborník mezinárodní vědecké konference, konané v Praze 2. - 4. března 2000. Sv. I. Filosofia - nakl. FÚ AV ČR, s. 315 - 326.
61) Československému dělnictvu (24. září 1920), Revoluce a bolševici (24. prosince 1920), Sovětské Rusko a my (5., 8., 12., 15., 18., 21., 23. záři 1920). In: O bolševictví - T. G. Masaryk. Evropský kulturní klub v Praze, Praha 1990.