| Několik poznámek o Češích a Němcích před rokem 1914
Doc. PhDr. Martin Kučera
10. února 2003
Problematika národnostní otázky je téma historicky jen těžko uchopitelné. Problematika národa, podobně jako problematika státu, kultury atd., je velice obtížně definovatelná. Národ je zcela nepochybně objektivní historická kategorie, má výraznou teoretickou povahu, prochází vlastně celými dějinami a neustále se (nejen podle různých historických období, ale i podle místa) proměňuje a má tedy vždy trochu jiný obsah. Proto vztah Čechů a Němců, českého a německého nacionalismu, národnostní problém česko-německý na našem území, v období řekněme od 18. století do 1. světové války, je velmi těžce uchopitelný už z toho důvodu, že to relativně dlouhé období prostě bylo proměnné. Národnostní otázka tudíž procházela určitým specifickým vývojem v průběhu dlouhého času.
Jsem ještě z generace (protože jsem se narodil v padesátých letech 20. století, vychován rodiči a prarodiči, kteří částečně byli účastníky národně-osvobozeneckého boje za 2. světové války) vychované poněkud v protiněmecké animozitě. U nás v rodině, ale stejně v jiných rodinách mých vrstevníků, se neříkalo fašisti nebo nacisti, nýbrž Němci. Teprve v průběhu let, když jsem se začal více zabývat historií, jsem se snažil dobrat toho, jak je možné, že právě národ německý, který dal světu takové génie, jako byli Goethe nebo Beethoven či bratři Mannové, mohl ze svého lůna vydat podobnou zrůdnost, jakou byl hitlerovský nacismus. Pochopit, proč k tomu došlo, je ovšem značně náročné z časových důvodů, protože je nutné jít hlouběji do německých dějin a dobrat se toho, kdy vlastně se to militantně nacionalistické (to, co nazýváme „prušáctvím“) začíná v německé historii prosazovat. Naproti tomu kořeny českého nacionalismu mají jinou genezi - rostou z emancipačního procesu neplnoprávného národa. Rozdíl je už v pozici národa vládnoucího a potlačeného.
1.
Když se na začátku 18. století Braniborská marka mění v Pruské království, tak tam z území nejednotné a nesourodé Svaté říše římské národa německého postupem doby košatí pruská velmoc. Ptali se mě studenti asi před půldruhým rokem, co to Svatá říše římská vlastně byla. Byla to federace? Byl to svazový stát? Co to bylo? Federace to samozřejmě nebyla, protože tam by mj. právo vladařovo bylo přenášeno na císaře, ale jak všichni víme, císař vládl formálně. Byla to personální unie? Nebyla, protože císař reprezentoval různé státy, které měly vlastního panovníka. Šlo tedy o pozdně feudální konglomerát států (nikoli svaz), které vlastně jaksi „pověřeně“ reprezentovala císařská moc. Císařská moc byla zprvu volena z více kandidátů. Měnit se říše začala tehdy, když se císařská koruna dostala 1438 definitivně a dědičně do habsburského rodu. Pak se už z té Svaté říše římské začalo stávat něco jiného a s Maxmiliánem I. tam vstoupil prvek národnostní. Z feudálního konglomerátu států se stala Svatá říše římská národa německého jako precedens pro další staletí. Z této říše národa německého vyrůstalo z Braniborské marky Pruské království, které se poprvé etabluje jako evropská mocnost ve válkách o dědictví rakouské. Zde je začátek toho velikého sporu, který trvá hluboko do 19. století - konkurence mezi Hohenzollerny a Habsburky. Marie Terezie nebyla uznána pruským králem Fridrichem II. Velikým za legitimního nástupce svého otce Karla VI. i proto, že byla ženou. Fridrich II. Veliký tak neuznal pragmatickou sankci a byl sveden boj o dědictví rakouské, jehož byly české země do značné míry obětí. (Tady vidíte, že zatímco šlo o konkurenci Habsburků a Hohenzollernů, Čechy byly „of side“, protože české země byly respektovány jako České království habsburským vladařem, ale neměly žádnou mezinárodně právní subjektivitu, neboť byly součástí širšího celku a po třicetileté válce bylo jasné, že se nemohou ucházet o více práv, než jaká jim zaručovalo obnovené zřízení zemské z roku 1627. Obnovené zřízení zemské ovšem zajišťovalo Čechám zemskou ústavu, což je potřeba zdůraznit.) Války o dědictví rakouské jsou počátkem sporu Habsburků a Hohenzollernů o hegemonii v říši. Ono však nezůstávalo jen u toho a mělo to svůj vývoj.
V předvečer Velké francouzské revoluce v druhé polovině 18. století v Anglii začala průmyslová revoluce, která vnesla do národnostní otázky velmi podstatnou, novou a předtím neznámou dynamiku, protože průmyslová revoluce (éry kapitalistické, jak se říkalo, přesněji industriální civilizace) právě znamená předpoklad zrodu novodobých národů s národními zájmy někdy velmi agresivně uplatňovanými. V Německu to mělo úplně jiný průběh než třeba ve Francii. Německo, ještě dosud neindustriovalizované, prožívá jakousi kulturní renesanci, kdy si Němci uvědomují svoji jazykovou a kulturní svébytnost a jednotnost navzdory své územní roztříštěnosti. Novodobá němčina počíná už někde u Grimmelshausena v období kolem třicetileté války, ale stále tu platí: „tohleto je Prus, tohleto je Bavor“, aj. To vědomí sounáležitosti, které nás vzájemně pojí, vědomí oněch pojítek, hlavně kulturních, to je v 2. polovině 18. století obdobím nástupu skupiny Sturm und Drang, a to je něco fenomenálního. Šlo o program, který nebyl nikdy naplněn a nebyl v Evropě naplněn dodnes.
Johan Wolfgang von Goethe |
Johan Wolfgang von Goethe, jako přední člen této skupiny, se ptal, jak je vůbec možné, že lidé mezi sebe kladou nějaké rozdíly. Není totiž „lidstvo“ jako abstraktní kategorie, jsou jenom lidé, kteří obývají Zeměkouli, a ti lidé jsou si vzájemně rovni - jazykově, kulturně, nábožensky atd. Výrazem takového pojetí bylo Beethovenovo životní krédo: „Všichni lidé bratry jsou“ - s důrazem na číslovku VŠICHNI! To byl i Goethův názor, když psal Kašparu Šternberkovi, že my jako Němci se musíme obracet k Východu, protože Němci, milý hrabě, u nás v říši pohrdají slovanskými oblastmi. Vzhledem k tomu, že jsem to procestoval, psal mu dále, tak přece musím vědět, že v těch slovanských oblastech je mnoho progresivního, mnoho cenného, co je třeba přijmout, a takto bychom se měli vzájemně oplodňovat. Z přátelství Goethova vrstevníka Lessinga, který žije jako zakladatel principů moderního divadla, s reformním Židem Mosesem Mendelssohnem (prastrýcem skladatele
Friedrich Schiller |
Felixe Mendelssohna-Bartholdyho) se zrodila hra Moudrý Nathan. Ten moudrý Nathan, to je vlastně Mendelsshon a odehrává se to v době rekonquisty ve Španělsku, Nathan je zasazen do maurského prostředí. Na jednom místě, kde řeší problém nějakých svých přátel, říká, že je jedno, že já jsem Žid, vy jste Arab a ten je křesťan; v základě jsme všichni lidi a právě proto, že jsme lidi, musíme se umět domluvit. Jak aktuální dnes v tento čas irácké krize! Byl zde také Herder s ohromným zájmem o Slovany, který potom velmi ovlivnil třeba našeho Františka Palackého (každý národ má právo na „samobytí“), byl tu Schiller jako Kantův žák, který do toho vnášel etický problém a ukazoval, že typ „loupežníka“ jako Karl Moor je člověk, který se zpronevěřil své rodině, své třídě, je to lump, ale je to člověk a má svá pozitiva. Valdštejn, no to byl velkej rošťák, to byl vojevůdce, obrovské peníze ždímal z lidí, z poddaných, ale byl to člověk a měl své klady. Jak z toho lidu Moor, tak zase ten Valdštejn seshora - všichni jsme si vzájemně rovni. To už je předobraz toho, co přinesla Velká francouzská revoluce s rovností občanů před zákonem. To byla veliká věc. Když se spojila s anglickým modelem industrializace, tak z toho vzniklo emancipační hnutí nejenom jednotlivců, sociálních skupin, řekněme manufakturních dělníků (což přišlo o něco později), ale i mladých lidí, kteří někde do 28 let nebyli považováni za právoplatné členy společnosti. Všechny emancipační tendence a také emancipační tendence národů vedly k poznání, že si národy (třídy aj.) začaly uvědomovat samy sebe jako specifickou hodnotu, která může, která je dokonce povinna celku něco přinášet. Když se to takto řekne, zní to velice prostě. Ve skutečnosti se to ale prosazovalo složitě a dramaticky. Představa novodobé národnosti (neboli nacionalismu) vzniká u Němců na přelomu 18. a 19. století a veliký impuls k ní daly napoleonské války, protože znovu vlastně rozvrátily Německo, znovu postavily jednotlivé Němce a jejich skupiny proti sobě (revoluční Němce proti Prusům, kteří byli v opozici proti Napoleonovi), a tehdy si Němci řekli, že takto to dál nepůjde, že oni jsou celek a oni jako celek, jako ten dub, musí vystupovat a pokusit se Evropě udávat takt.
2.
V téže době se u nás vlastně rodí předpoklady novodobého českého národa a všeho, co s tím souvisí, onoho kulturního a jazykového obrození (jak se tomu nepřesně říká). Ve skutečnosti šlo o národní sebeuvědomění a v důsledku toho emancipaci českého národa a hledání východisek pro to, jak restituovat českou státnost, aby v rámci habsburského soustátí hrála významnější roli. Dochází přitom k velikému převratu právě v důsledku
Napoleon Bonaparte |
napoleonských válek v tomto postupném sebeuvědomování českého národa a k razantnímu nástupu Němců jako národnosti, jako „natio“ (národa), a to v letech 1804 a 1806, často nedoceňovaných. V roce 1804 se dobyvačný a tehdy na vrcholu moci stojící Napoleon Bonaparte, francouzský revoluční generál, nechal korunovat císařem. Tím pádem se vlastně z mezinárodní scény Svatá říše římská národa německého ztrácí jako nedůležitá a do roku 1806 se jenom potácí, až je tohoto roku oficiálně rozpuštěna. Mění se v nástupnické instituce. V čele Německého spolku stojí pak rakouský císař - roku 1806 přijal František II. Habsbursko-Lotrinský první korunovaci rakouským císařem a přes noc se stal Františkem I. Je to metternichovský státní převrat, který má dalekosáhlé důsledky právě pro Čechy a pro rakouské Němce. V tento moment český stát se začínajícím uvědomováním si nároků obyvatel tohoto státu v habsburské monarchii ztrácí opodstatnění a stává se formální záležitostí. Kdyby tu byl přítomen starý Rieger, nebo i váš pan starosta Ulrich, jej, ti by mi dali za tuto hluboce protistátoprávní tezi, ale opravdu tomu tak je, protože Rakouské císařství bylo budováno na něčem úplně jiném, než bylo dosavadní postavení Českého království v rámci římskoněmecké říše za dědičného panování Habsburků. Český král měl, jak víte, od Přemysla Otakara I. kurfiřtský hlas a z tohoto kurfiřtského hlasu těžil také habsburský císař římskoněmecký, dokud byl římskoněmeckým císařem. To, že byl český král, mělo pro něj velikou závažnost, protože byl sám sobě volitelem. Rok 1806 to však staví úplně jinak. Rakouské císařství popravdě bylo soustátí. František z návodu knížete Metternicha zaručuje sice svébytnost české stavovské zemské ústavě, ale český stát nemá mezinárodní autoritu a závažnost. Proto už od roku 1806 není vůbec důležité a pro rakouského císaře podstatné, zda se nechá korunovat, nebo nenechá. Udělá to pouze „slabomyslný“ (on, jak víte, tak docela slabomyslný nebyl) Ferdinand I. (V.), který se nechá ještě jaksi z milosti a setrvačnosti korunovat českým králem, ale pak už to není aktuální. Pro českou politiku je, ale ne pro Vídeň a rakouského císaře! Závažným posunem byly tyto události i pro Němce žijící na území Rakouského císařství, protože Rakouské císařství je německé „Osterreich“, nikoli české „Rakousko“ a staví na německé národnosti jako na národnosti státotvorné.
Když se podíváme na to, co vlastně národy jsou, tak se nám obraz velmi komplikuje. Neumíme to ani přesně pojmově uchopit. Můžeme říct s velkým českým historikem prof. Františkem Kutnarem asi tolik, že národ nelze definovat, ale můžeme znát, kdo se za příslušníka národa vědomě pokládá, nebo kdo je za něho považován: člověk, který cítí kulturní a historickou tradici, má zažitou historickou zkušenost a samozřejmě také jazyk a jeho bohatství jako určitá pojiva mezi sebou. Pak není důležité, jestli Čech nebo Němec žijí v Čechách či Německu. Mohou žít v Rusku nebo Americe a nemusí nutně obývat daný stát. Dokonce se mohou za Čechy považovat i lidé, kteří nevzešli z českých rodičů, což je například problém českožidovských asimilantů. To je složitý problém dobrovolného určení, kdy se sám dobrovolně vymezuji, definuji jako Čech, ale to, co přijímám (to češství nebo němectví) není subjektivní (jak tvrdí kolega Rychlík), nýbrž to je objektivně a historicky dáno. Vždyť přece tradice, zkušenost, jazyk vědomě přijímám, není to však projevem mé vůle, mého chtění, to je skutečně výplodem určitého historického vývoje, se kterým se ztotožňuji. To byl v prvních letech 19. století problém Čechů a Němců na českém území. Už tehdy se Češi a Němci od sebe vzájemně oddělovali podle toho, jakým jazykem mluvili. Byly i určité malé přechody, jako např. Karel Sudimír Schneider, významný český obrozenecký spisovatel a docent na pražské univerzitě, kterému jako starému Hekovi v Dobrušce vyhořela knihovna (to byla pro obrozence tragédie), tak to nebyl Čech z českých rodičů, ale Němec z německých rodičů. Zase naopak Siegfried Kapper se narodil z německy mluvících židovských rodičů na pražském Smíchově, považoval se ale za českého židovského spisovatele a přijal za svoje české prostředí se vším všudy, tzn. i s tou jistou averzí vůči německému živlu, stejně tak jako ten Schneider. Nedělejme si iluze, že zde bylo harmonické soužití mezi Čechy a Němci. Víte, že již Josef Pekař říká, že nebylo národnostně harmonické ani husitství, což je ovšem jiné téma, ale s naším samozřejmě souvisí. Národnostní problémy byly již od středověku a obnovily se na začátku 19. století z těch důvodů, o kterých jsem hovořil.
3.
Karel Marx |
Lajos Kossuth |
Rok 1848 má zcela zásadní roli. Období tzv. jara evropských národů v roce 1848-1849 je
možné interpretovat z nejrůznějších zorných úhlů. Uvedu interpretaci, která tu byla několik desetiletí běžná. Karel Marx, účastník tohoto revolučního hnutí, velmi radikální a levicový účastník (v německém prostředí v té době radikální demokrat, který chtěl zastupitelskou demokracii v centralizovaném Německu, národnostně sjednoceném), jako představitel poražené revoluční složky razil tezi, že existovaly takové kontrarevoluční národy, které za nic nestojí - především Češi a Slováci, kteří ho slušně řečeno štvali (a Engelse samozřejmě také). (Marx a Engels byli velmi pozoruhodní myslitelé; když je poznáme, tak pochopíme důvody tohoto jejich postoje.
Německo totiž tehdy bylo skutečně mnohem dále než Češi, stejně jako Maďaři byli mnohem dále než Slováci, v pojetí demokracie. Německo se chtělo sjednotit skutečně revoluční demokratickou cestou - s parlamentem, s konstituční monarchií s pruským králem v čele, který zaručoval integritu německého státu a nebyl spjat s katolicismem jako habsburský panovník. Byl to luterán, což je demokratičtější
náboženský systém, a měl být volen. Nebylo pro něj ovšem přijatelné, že má být volen nějakými zvolenými lidovými zástupci tamhle ve Frankfurtu. Rozumíte, král, který byl z Boží milosti!) Německá revoluce šla velmi daleko, maďarská šla ještě dále.
Kossuthova ústava pro maďarský národ byla naprosto nejdemokratičtější ústava po americké, lepší než francouzská, byť nacionalističtější. Zatímco americká ústava je osvícenská a nebere národnost v potaz, protože je formulována na konci 18. století lidmi, pro které národnost
Max Švabinský:
František Palacký |
nehrála roli, tak v maďarské ústavě hraje již velkou úlohu, takže je nacionální, přesto ale vysoce demokratická. Tam skutečně před republikánským zákonem měli být lidé postaveni naprosto rovnoprávně, a proto Kossuth nemohl obstát ani u Maďarů, protože chtěl rušit stavovské přehrady. V Maďarsku, kde byla taková síla magnátů, že se nám to ani nezdá, až vlastně do
2. světové války! Vedle toho maďarský sedlák, který oproti českému vydělával více peněz a ještě byl okrádán nějakým magnátem, neuměl často psát, protože byl pologramotný, neměl žádnou osobní kulturu. Když čtete romány Szabó Pála, které zde vycházely po 2. světové válce, tak teprve vidíte tu zaostalost maďarské vesnice. Český sedlák, který dráž produkoval prasata, uměl číst, psát, počítat, chodil do obecní knihovny, četl Jiráska atd. To jsou zajímavé věci, nicméně nesporné je, že v letech 1848-1849 Německo bylo po stránce demokratismu dále než rakouské země. Problém mezi Čechy a Němci byl tehdy jednoznačně dán a trvá vlastně dodnes. Němci z říše si totiž ve své mentalitě
nikdy neuvědomili, že Svatá říše římská v roce 1806 zanikla, a stále ji chápali v původních hranicích. To, že říše zanikla jako dědičná habsburská monarchie a že české země byly do jejího celku začleněny podruhé (nejprve to byla ta lenní závislost vynucená mocí v období prvních Přemyslovců a potom postupně utvářený rámec habsburské monarchie), neviděli. (Proto vždy velký český filosof a filosof dějin Robert Kalivoda říkával, že nejsvobodnější jsme byli v období reformace, kdy se skutečně reformovaní čeští stavové vymkli z toho područí svatořímsko-habsburského a v té době Češi byli již skutečně národem emancipovaným, Němci též, ale chápou to stále v těch hranicích svatořímsko-říšských.) Když Němci zvali Čechy do Frankfurtu, Palacký dal přednost oproti revolučnímu Německu kontrarevoluční dynastii. To vyústilo ve střelbu v létě roku 1848 a masivní represe propuknuvší na jaře 1849 a pokračující až do roku 1851. Německé represe! Kdyby se byl Palacký zúčastnil voleb do Frankfurtu, mohla být německá revoluce líp zajištěna (proto to Marx s Engelsem chápali jako zradu), ale současně by už nebyl ten Schauerův problém, jestli máme být Češi nebo Němci a co je pro nás důležitější. Národní zájmy jsou objektivně dány a na jaře 1848 se dostávají do protisměru český a německý národní zájem a analogicky i maďarský a slovenský.
4.
Božena Němcová |
Nyní se dostávám k podstatnému tvrzení, které je důležité pro celé 19. století. Po porážce revoluce se všechno vyvíjelo nesnadně v celé Evropě. Ve Francii byla znovu instalována monarchie, v Německu stoupá hvězda pruského panovníka..., ale současně si musíme uvědomit, že vývoj spěje k národním státům a že tam, kde je na státním území národů více (to vyžadovala doba industrializace, kdy vítězí ti silní gründeři, což mělo potom široké dopady i v kultuře atd.), je vždy jeden národ národem vládnoucím a ostatní národy neplnoprávnými. Do roku 1848, do porážky revoluce, tento trend nebyl tak zřejmý, i když se již latentně objevoval. Po porážce revoluce je to evidentní. Ve starém Rakousku dochází k zajímavé anomálii. Porážka revoluce v Německu vedla k pokoření pruského krále před rakouským císařem v Olomouci,
František Josef I. |
před mladičkým Františkem Josefem I., který na to koukal jako tele na nová vrata, protože nebyl na takovou situaci připraven a opakoval všechno to, co mu říkal jeho ministerský předseda kníže Schwarzenberg.
Byl to člověk dostatečně moudrý (řekněme to o Františku Josefovi), aby se v průběhu dalšíc desetiletí dokázal poměrně dobře zorientovávat v politických trendech doby. V roce 1849 skutečně nevěděl o, co jde. Vývoj k lepšímu v habsburské říši zazdila aristokracie ve své labutí písni rigidním konzervatismem. Rakousko je pro nás důležité, Rakousko bylo budováno navzdory revolučním Němcům a revolučním Maďarům jako stát výrazně centralizovaný z Vídně, ale centralizovaný německy, takže vlastně Němci se stávají oponenty Němců, po celá ta 50. léta
Bachova absolutismu, což není přesné, protože tento absolutismus by měl být správně nazýván vojensko-policejní diktaturou, neboť říší vládli vojáci - ten blbej Windischgrätz, ten úplný idiot, který porazil dvě revoluce a myslel si, že je génius. Jako voják je symbolem oblbujícího vojáctví a generál Kempen zato chytrého policejního násilí. To víte, policajti: Budeme tu Němcovou až na smrtelnou postel sledovat, aby nekula nějaké pikle, ona byla na Slovensku, umírá na tuberu a ona chce ještě psát nějakou politickou brožuru! To jí musíme znemožnit! A tomu Augustovi v Litomyšli, jejímu nakladateli, pořádně nandat! To byly direktivy generála
Alexander Bach |
Kempena, šéfa Nejvyššího policejního úřadu. Generál Johann Kempen byl hlavní strůjce Bachova absolutismu. Bach sám byl v podstatě liberál z té poražené strany, který se strašně bál. On byl, nechci říci poražený revolucionář, trochu takový umírněný liberální konzervativec, kterého se dotkla revoluce, a protože byl kariérista, tak udělal kariéru. To známe z roku 1968, jak někteří po srpnu obrátili, podobně Bach. Ale po celé období těch deseti let se bál. Jak on se neustále snažil na zasedáních vlády říkat vojákům a policistům: „Prosím, trochu více taktu“, a předseda ministerstva, ministr zahraničí hrabě Buol-Schaunstein, ten, který neví, o co jde, přestože trochu rozumí kabinetní diplomacii, ten říká: „No jo, zase ministr Bach se svými výhradami. Musíme se řídit názorem vojáků.“ Císaře toto nezajímalo vůbec. Tak se stalo, že němečtí liberálové v Rakousku byli hlavními oponenty této vlády. A že se vlastně podařilo jejich demokratizačnímu tlaku na Vídeň přimět Františka Josefa, když prohrál v roce 1859 v Itálii, že začal pomalu demokratizovat říši. Přece jen ti liberální Němci představovali velkou sílu. Tedy by měli být Češi zavázáni Němcům za ústavnost, ale od roku 1848 byla ta vzájemná animozita značná. Češi nikdy nepřiznali, že díky Němcům padl neoabsolutismus, a obracejí se v letech nadějí 1859-1860-1861, kdy se u nás znovu probouzí národní vědomí, se sympatiemi k uherskému autonomismu Maďarů v domnění, že budou
spolupracovat a vzájemně se podporovat. Zdálo se českým politikům,
František Ladislav Rieger |
Riegrovi, Palackému a Braunerovi, že Maďaři jsou českým národním zájmům blíže než Němci, a to byl fatální omyl, protože samozřejmě celou českou státoprávní politiku, jak se na začátku 60. let bolestně rodí, Maďaři nechají ve štychu, protože jim nejde o nic jiného než o vlastní dominanci v rámci Koruny uherské. Rieger se potom ocitne v ohromném osamění a izolaci, reprezentuje širší proud českého liberalismu od demokratů až po konzervativce a přimkne se k české konzervativní šlechtě. Víte, že šlechta je vždy spojencem velmi konzervativním a nespolehlivým, čili vžene v průběhu 70. let Riegra, zejména po neúspěchu státoprávního boje v období fundamentálek atd., do naprostého područí Vídně. Zcela vědomě, protože šlechta vždy usiluje v situaci, kdy se svět a zejména Evropa demokratizují a kdy šlechta přichází o své mocensko-politické opory, neustále zbytky těch opor zachovat, a to za každou cenu. Jako s podpůrci demokracie se šlechtou jako stavem počítat nelze, ale bylo několik málo jednotlivců. Byl hrabě Kounic, který se nepovažoval za šlechtice, leč za občana, byl kníže Taxis, který odmítl používat knížecího titulu a byl radikální demokrat, byl baron Rolsberg, který kandidoval ve Slezsku za agrárníky do parlamentu. Byli takoví ve staročeské straně. Hrabě Jan Nepomuk Harrach, to byl člověk, který se zřekl i spolupráce s konzervativními šlechtici a pracoval pro českou měšťanskou politiku. Říkal, že především české podnikání je třeba rozšiřovat, a byl to první český podnikatel, který otevřel sklady nejen pro svůj velkostatek, ale i pro ostatní občanské velkostatky, v Petrohradě. Takže byli lidé různě kvalitní, ale pravda je ta, že mezi Čechy a Němci už tehdy bylo obrovské napětí, které nezmírnila česká očekávání z války s Pruskem 1866, ani situace let 1868-1871, protože na odporu Němců, ale také na odporu Maďarů ztroskotalo rakousko-uhersko-české vyrovnání, jestli tak můžeme nazvat Riegrův projekt fundamentálních článků. Problém se zauzluje. Rieger, aby vyšel z toho sevření německých nacionálních liberálů, se upíná přes šlechtu k Vídni a po pádu fundamentálek se nakonec stává její přední oporou. O tom svědčí celá 80. léta.
5.
Důležitá je jiná věc. Na scénu přicházejí radikálnější hnutí a především pro Němce se poměry změní. Prusko 1866 porážkou Rakouska vytlačí Habsburky z předsednictví Německého spolku a v roce 1871 je v lednu pruský král korunován německým císařem konstrukcí a velice obratnou machinací svého kancléře Otty von Bismarcka -
Otto von Bismarck |
na území poražené Francie. Je to z hlediska Bismarckova fenomenální krok. Bismarck je skutečně sjednotitelem Německa a pro
Německo to má velký význam. Zde chci vzpomenout českého historika Františka Bauera, který říkal, že novodobý německý problém je složitý z jednoho prostého důvodu, že Německo se nesjednotilo revolučně demokratickou cestou let 1848-49, ale autoritativním rozhodnutím pruského královského kancléře. To byl skutečně osobní Bismarckův krok, samozřejmě to Bismarcka v německých očích nesmírně povznášelo, ale bylo to nebezpečné, protože celá Německá říše byla založena na pruském státním principu. Ten byl velice problematický už od válek o rakouské dědictví, velmi konkuroval habsburskému dynastickému a říšskému zájmu, a ten se dostával do velkých problémů, až si nakonec Německá říše, ta Deutsches Reich, co vznikla v roce 1871, habsburskou říši 1878 podřizuje. Určitě i mezinárodněpoliticky.
Zde vzpomeňme, jak se před první světovou válkou sešel anglický král Edward VII. (nástupce Viktoriin, její syn a dlouhodobý korunní princ), předtím než Anglie podepsala spojeneckou smlouvu s Ruskem v roce 1908, v Bad Ischlu s Františkem Josefem, aby se s ním domluvil, zda by nebylo možné vytvořit spolek mezi Rakousko-Uherskem a Velkou Británií. Na to mu chudák Franz Josef velmi vtipně a chytře odpověděl jedinou větu: „Pro německého knížete (za kterého se celý život považoval) je jediná zásada - věrnost!“ Ergo nemohl ani kdyby chtěl. Ta věrnost, to spojenectví s Německem příliš svazuje, to bylo v podtextu odpovědi jasné. Byla to tragédie, tragédie rakousko-uherská, ale nikoli naše národní, protože český národ se cítil být právě v těch emancipačních tendencích na koni. Uvědomme si, že od 70., 80. let, nejdříve po překonání hospodářské krize, potom vleklé krize zemědělské, se Češi dostávají v českých zemích na ekonomickou špici, vývojově postupně předstihují německý kapitál. Nic víc si dlouho nepřáli. Proto před první světovou válkou Češi vykazovali vzestup ve všech parametrech, jakkoli říše jako celek stagnovala. Ještě můj dědeček říkával: „No jo, ale stejně před rokem 1914 byl blahobyt.“ Ono se to tak jevilo Čechům, pravý blahobyt nebyl, byla drahota, drahé maso, byla obrovská bytová nouze, lidé neměli kde bydlet a bydleli v nouzovkách. To nebyla až otázka velké krize 30. let, to už byla otázka před první světovou válkou, ale Češi se cítili na koni a proti nim i čeští Němci byli strašlivě zaostalí. Podívejte se, četl jsem zprávy České statistické komise z roku 1901, které vykazují německá hospodářství v pohraničí českých zemí, kde jsou ženy zapřaženy do pluhu. To v české vesnici nepřicházelo v úvahu, vše obstarávala zvířata a mechanizace. Žádná potahová lidská sílá, kdežto v německém pohraničí byla lidská potahová síla, to za prvé a za druhé, když ještě dnes jedete do „Sudet“, tak se podíváte na často nově adaptovaný starý sudetoněmecký veliký dům (to je zvláštní, oni relativně nějaký kapitál mít museli, i když to stavěli svépomocně a s podporou všelijakých reiffeisenek atd.), ale Zemská statistická komise informuje: „Dobytek a drůbež žijí v jedné budově s rodinou v mnoha hospodářstvích.“ Takže ta zaostalost byla obrovská, nebyly už peníze na hospodářské budovy. Němečtí podnikatelé v severočeském hnědouhelném revíru si leckdy najímali českou pracovní sílu. Venkovské obyvatelstvo českého jazyka se od josefinismu stěhuje do měst, stává se proletariátem (dělnictvem) atd. Řemeslně je vysoce kvalifikované, je vzdělané, plně gramotné s měšťankami a pokračovacími školami (to byla dobová vzdělanost na dnešní středoškolské úrovni). Češi jdou do severočeských uhelných dolů a stávájí se tam mistry, štajgry, předáky atd. a chudáci němečtí odboroví předáci se proti nim bouří. Němečtí podnikatelé dávají přednost české pracovní síle před německou z důvodu vzdělanosti a kvalifikace. Takže problémy byly značné a vzájemné napětí (když pominu politickou rovinu) bylo veliké.
6.
Po roce 1871 se objevují některé nové prvky. Především přicházejí po Pařížské komuně na scénu sociální demokraté. Byl tu Marx s představou internacionalizace lidstva a toho, že vlastně národnostní problémy by neměly být brány v potaz, protože vše, co nás spojuje, jsou problémy sociální. To byl jeden velmi široký proud, který to reprezentoval, ale leccos se do něho vešlo v Rakousku. Victor Adler, který byl spolusignatář Lineckého programu německých nacionalistů, se až za heinfeldského sjezdu stal oproti bývalým německým liberálům, kteří se v průběhu Taaffovy vlády stávali nacionalisty, sociálním demokratem, když nedostal úřad živnostenského inspektora v Liberci. Byl to pražský německý Žid, lékař, který se velmi ucházel o kariéru v soustátí, a když jí nedosáhl, stal se předákem sociálně demokratického hnutí. To Rakušani hrozně neradi slyší o svém tatíčkovi sociální demokracie. Takže do sociálně demokratické struktury se leccos vejde, ale funguje to pak internacionálně, s německým nátěrem. Ale kam došli sociální demokraté v Rakousku, když za první světové války skončili jako všeněmečtí nacionalisté? V roce 1918 právě Victor Adler jako první ministr zahraničí Deutsch-Österreich přišel s nótou, kde se žádalo o anšlus k Německu, k Deutsches Reich, tehdy ovšem zmítané listopadovou revolucí. To byly velmi složité problémy a teď si představte, že obyvatelstvo Šumavy, Vysočiny, Olomouce, Jihlavy a všech těch sudetoněmeckých pohraničních oblastí se nepovažovalo za občany nově vzniklého československého státu! To byl důsledek všech předchozích tendencí. Abychom pochopili odsun, abychom pochopili rok 1938 s anexí „Sudet“, vězme, že to bylo vyústění německé politiky od minimálně druhé poloviny 18. století, bezprostředně pak od roku 1882, kdy byl formulován Linecký program. Odtud se stále požadavky radikalizují, až to dojde k Henleinovi. To není averze vůči Němcům, ale to je konstatování faktu. Takový byl německý národní zájem - vše německé spojit. V roce 1848 to byla velkoněmecká představa, která měla demokratický ráz, od druhé poloviny 19. století to byla představa všeněmecká, pangermánská, hluboce antidemokratická, šovinistická, antisemitská, vyústivší v nacismus. Což zajisté nebyla představa celého německého národa, avšak měla mocenské opory, jimž český národní zájem objektivně stál v cestě.
(Přednášku zapsal Michal Trousil)
|
| |