|
T. G. Masaryk: Jak pracovat?
(Přednášky z roku 1898)
ÚVODEM
Mám na mysli při těchto přednáškách hlavně drobnou práci, a běží mi více o práci duševní než tělesnou.
Nedávno vznikla v Evropě diskuse, k níž Tolstoj zavdal podnět svým listem. Zola totiž doporučoval francouzské mládeži, aby konečně chtěla pracovat, zejména pracovat pro vědu, v tom že je spása Francie. Tolstoj odpíral Zolovi; poněkud paradoxně citoval Laotse, čínského filosofa, že prý nepráce více prospívá než práce a že v nepráci je spása nejen Francie, ale všech nás. To stálé hledání práce v novější době je nezdravé.
I mně jsou tyto myšlenky, a zejména také to, co se děje v Čechách, motivem, abych ukázal k problémům, které se tu skrývají. I Zola i Tolstoj mají jistou pravdu. Vždyť ani Tolstoj nemyslí, že máme vůbec nepracovat, ale myslí asi to, co Victor Hugo mínil slovy: „Pohled k nebesům je také dílo“ a Turgeněv když řekl: „Dobré slovo je také čin.“ Ale tím není menším problém, co je práce, do které míry a jak pracovat?
Část prvá
O PRÁCI VŮBEC
1.
PRÁCE DUŠEVNÍ A HMOTNÁ
O práci zajisté přemýšlí člověčenstvo od počátku své existence, a přece - podivno - sotva bys našel spis, jenž by o problému práce jednal soustavně. Na př. národní hospodáři, od nichž by to bylo lze nejspíše očekávat, nemají ve spisech svých o práci téměř žádného vyšetřováni. To
zaráží. Je to důkazem, jak se věda zmocňuje nejdůležitějších věcí, nejsou-li nápadné, teprve velmi pozdě; a vědecká práce je charakterisována právě tím, že se zmocňuje věci nejvšednějších. Nejprve se zkoumá to, co bije do oči, a práce je příliš obyčejná, aby se o ni již filosofovalo.
Ale to již je indicium toho, co je a co není práce.
Teprve v posledních letech se počíná analysovat práce psychofysicky; obyčejně se lišívá práce duševní a hmotná. Je to rozděleni ducha a těla, přeložené do tohoto oboru. Ale jak nejasný je problém ducha a těla, tak je nejasné i rozděleni práce na práci duševní a tělesnou. Jakmile začínáme o tom myslit, vznikají o poměru práce duševní a tělesné mnohé záhady. Zpravidla se prohlašuje za duševní práci práce pořádající, spravující; ředitel továrny se staví naproti dělníku, generál proti vojínu, nejvyšší hlavy politické proti obyčejnému občanu.
My všichni přikládáme dnes této spravující práci největší důležitost, nejvíce ji ctíme a pokládáme za práci hlavní. Jeto dost povrchní nazírání; zejména hospodářský moment tu dosud vážil: ta práce řídící, která se projevuje efektem okamžitým a velikým, je honorována nejvíce, a práce nejsilnější a nejhrubší se nehonoruje. Myslitel je ve dnešní společnosti proletářem právě tak jako dělník, duševní aristokracie je vlastně proletářská. Cení se efekt okamžitý, kdežto při opravdu velké a cenné práci duševní se často efekt okamžitý nedostaví. Práce taková nese užitek v době budoucí: vždyť my všichni těžíme z účinků práce dávných generací.
Co je tedy duševní práce? Hledíme-li k mohutnostem duševním, ukazují se nám dvojí jevy: na jedné straně máme vůli, snažení, a to se pokládá za práci; naproti tomu se jeví představování více pasivním, ne prací. Souzení, usuzování se zdá něčím aktivním naproti citům, které jsou více pasivní, subjektivní, nebo při kterých aspoň stránka aktivní na první pohled není patrná. Avšak ani toto učlenění nestačí. Tento rozdíl snah, soudů na jedné straně a představa citů na druhé, je pouze jaksi duševní materiál, a skutečnou prací rozumíme něco jiného, totiž to hledání pravdy, vyhledávání poznatků - schválné, velmi aktivní. Při tom vidíme daný cíl, účel, za kterým. práce jde jako prostředek, účel, který tu práci spravuje. A je tudíž účelnost, význak práce duševní.
Co je práce hmotná? .
Již jméno vyznačuje, oč běží: hlavně o pohyb svalů, a fysiologie prohlašuje svalový pohyb za hlavní projev života. Vedle pohybu vybavuje každý sval teplo a elektřinu. I to je práce. Mechanikové, fysikové mají formule pro práci: práce se rovná síle násobené vykonanou drahou; významné je, že tato formule pochází teprve z roku 1826, že tedy fysikové o jednom z hlavních svých problémů počali přemýšlet poměrně pozdě. Tu je mnoho nejasného. Jak vzniká svalová práce? Jen z vůle, či platí zákon o zachování energie?
Otázka po poměru práce duševní a hmotné je mnohem složitější, než jak jsem ji posud formuloval. Hlavní problém: Je-li naprostý paralelism mezi prací hmotnou a duševní? Protože je jakýsi paralelism mezi tělem a duší, byla by otázka, má-li každá duševní práce korelát v pohybu nervovém. Nevíme. Možná, že jsou některé práce duševní bez zvláštního fysiologického korelátu, na př. srovnávání.
V novější době konány psychofysické pokusy, aby se poměr práce tělesné a duševní přesněji zjistil. Pokusy ty jsou vlastně velmi jednoduché. Člověku se dá něco číst, počítat a pod., a pak se co možná mechanicky znamená, jaký má dech, tep, teplotu; podobně se pak změří účinky hmotné práce. A tu se vidí, že jsou jisté shody a jisté rozdíly. Celkem však nás ta psychofysika nepoučuje, nýbrž jen stanoví, co povšechně víme. Zabývá se jen jevy nejprimitivnějšími. Ale je ovšem lepší mít ty poznatky přesně stanoveny. Jiný způsob je nepozorovat práci přímo, ale únavu pocházející z práce duševní a z práce tělesné. A tu se opět shledávají mnohé analogie a jiné rozdíly. Všecka tato pozorování směřují k tomu konci, který také z obyčejné zkušenosti známe, že totiž psychická práce je do značné míry provázena fysickou a naopak.
Při všech těchto pohybech by bylo důležité zvědět, která práce je pro nás primární. Nemyslím na kausální poměr, která práce ze které vzniká, mně běží jen o to, jsou-li ty nebo ony zjevy primární ve smyslu Descartesově. A tu myslím, že duševní jevy jsou primární v tom, jak vůbec ve filosofii od Descartesa o primárnosti té mluvíme; t. j. pojem práce a zejména tu účelnost nemáme z fysické práce, nýbrž pojmy rostou ze zkušenosti vnitřní.
Roztřiďujíce takto práci duševní a hmotnou, nebudeme za práci duševní vždycky pokládat to, co se za ni pokládá v obecném životě; podobně je i s prací hmotnou. Nádeník někdy mnohem více musí myslit než profesor: jak nějakou tíži zachytit, jak ekonomisovat svou sílu; ovšem nepíše o tom knihy. Při řemeslech nikdo by si netroufal mluvit jen o hmotné práci. I dělník v továrně velmi duševně pracuje, dejme tomu jen negativně, že nesmí dělat to, co by si přál; to unavuje, a to je důkazem, že je to práce; dále starosti o rodinu atd. Proto takové znevažování práce hmotné je naprosto neoprávněné. A naopak, jak vypadá t. zv. práce duševní? Úředník, advokát, lékař, soudce - není při tom dost mechanické práce, šablony? To je tak mechanická a šablonovitá práce jako v továrně. Fabrika je jen zvláštním případem té velké fabriky, ve které my žijeme. My si všecko mechanisujeme, my se každý, jak jen můžeme, varujeme, abychom se nemusili napínat. Hloubka myšlenek, pravdivost, tedy skutečná práce, to vše není zaručeno povoláním t. zv. inteligentním. Proto též ve sporech mezi socialismem a ne socialismem je mnoho nesprávného.
Tedy nemáme vlastně práce svalové bez duševní a duševní bez tělesné. Jen míra může být rozdílná.
2.
VZNIK A ROZVOJ PRACOVITOSTI
Z Bücherovy knihy je zjevné, jak se člověk pořád víc a víc dostává k usilovné práci, neboť se nám od přírody práce nelíbí. Práce je nechuť; v potu tváři máme dobývat chleba, a přímo zatracení spočívá na práci; kde kdo se práci vyhýbá, i člověk nejpracovitější. Je tedy problém, jak při přirozené lenosti mohla vzniknout továrna, vědecká práce, stálá práce, jak se mohl stát člověk nejen pracujícím, nýbrž i pracovitým, takže práci mívá rád. . Bücher věc vykládá asi tak: Je empiricky daný fakt, že člověk na prvním stupni civilisace je velmi lenivý a že se vyhýbá všemožně práci pravidelné, stálé, těžké. Ale je zase fakt, že týž lenivý člověk má někdy až do úpadu zálibu v jistých rozčileních, pracích, zejména tanci; to je pro něho summum blaženosti. Jak tyto dva fakty srovnat? Podle Büchera se člověk rythmem přirozeným stal z lenivého tvora pracovitým; tak při kování, veslování a jinde je přirozený rythmus, který práci napomáhá člověka v práci udržuje. Tak prý se původně lenivý člověk tou přirozenou zálibou v rythmu dostal k práci. Člověk vrozenou sobě zálibu v rythmu přenášel na všecku práci. Fysiologicky máme už v těle jiný rythmus: tep, dýcháni, chod. A tento přirozený rythmus člověk přenáší na pohyby svalové ostatní a tou zálibou v rythmu si zamiluje sekundárně, asociací práci. Bücherovi běží jen o rythmus pohybu, nikoliv o zvuk, o hudbu; teprve podružnou asociací se stalo, že se při práci zpívalo,a k rythmu pracovnímu se připojil rythmus sluchový. Vidíme tedy, že původní člověk měl v jednom sdružení práci, hru a uměni. Bücher ukazuje, jak se pak oddělilo umění od hry a od práce. Ukazuje na př., že rozličná metra pochodí z práce - rythmus se stal tedy ekonomickým principem. Ekonomický princip pro Büchera znamená, abychom co nejvíce užili života a slastí, obětujíce co nejméně životní síly a slasti. Tento princip je na počátku osvěty rythmem uskutečněn. Práce se mechanisuje, a člověk se stává pracovitým. Rythmem se také stala práce společnou, a Bücher ukazuje, jak při strojích přestává nejen zpěv, ale i rythmus. Původní nástroje ještě ten rythmus měly, dnešní stroje už ho nemají.
Na této theorii, třebaže podle mého názoru nesprávné, můžeme si uvědomit, jak se člověk stává pracovitým.
Já nevěřím, že prvotní člověk tak dbal toho vrozeného, fysiologického rythmu. Ten rythmus je příliš nepatrný, takže my všichni si málo kdy všimneme šelestu hrudního a podobných rythmů. A jestliže tento přirozený rythmus měl nějaký vliv, byl to vliv jen sekundární. Připouštím, že rythmus má důležitost i při práci, ale vlastně pochází z práce samé. Periodicita v práci je dána přírodou samou: den a noc, roční počasí atd. Člověk, ať pracuje cokoliv, dojde k pravidelnosti. Práce se přirozeně opakuje, a to je důležitý výchovný moment. A to je více než rythmus. Bušení kladivem nemůže být jiné než rythmické, to tkví v tom mechanickém úkonu.
Jestliže síla z jistého bodu má vypáčit překážku, musí se to dít periodicky, spočívá to ve věci samé, v její idei.
I původ písní pracovních je jiný, zpívá se obyčejně tam, kde práce to dovoluje, podobně jako se pohádky vypravují jen tam, kde není duch prací úplně zaměstnán. Tu je jistá nuda při práci, která vede ke zpěvu, k pohádkám a pod.
Proto celý výklad Bücherův není správný. Bücher vykládá všecko asociaci, tak totiž, že se při rythmické práci uspoří síla; ten pocit síly je libý, a tato libost se asociuje s rythmem a konečně s každým rythmickým pohybem svalovým.
Já myslím, že i pokud rythmus hrál nějakou roli, teprve přemýšlením se tato periodicita práce mohla seznat jako rythmus, teprve ex post se to srovnávalo. Bücher přehlíží, jak vůbec dnes je pravidlem, že i nejprimitivnější člověk myslí mnohem více, než se domníváme. Celkem lidé byli vždy tím, čím jsme, my dnes, a tak jako my musíme napnout myšlení, abychom nějakou novou methodu nalezli, tak musil činit i člověk primitivní.
Připouštím, že o všem tom může být spor, ale i tomu primitivnímu člověku nešlo o práci stálou (o to šlo mnohem později), nýbrž o hospodaření silou. Protože práce je nemilá, už ten primitivní člověk chtěl pracovat co nejméně, a proto přemýšlení vždycky hrálo větší roli při práci fysické než se obyčejně myslí. Podle všeho, co víme, ta lenost divošská a lenost nás všech není slabost svalová. Vždyť divoch je silnější než my a občas více pracuje, a právě ten tanec ukazuje, jak přímo bouří do práce; černoch pracuje víc než náš dělník, jenže z té vší práce nic není. Problém tedy byl a je: ne méně práce, ale racionalisovat práci.
Proto jde hlavně o lenost duševní a méně o tělesnou; lenost je mravní. Práce divošská je nepravidelná, hlavně rozčilná, miluje lov, hon, všecko to, čím nasazuje ne tak svaly, jako život. To je primitivní práce. Vidíme tedy, že běh o překonání mravní, duchovní překážky; jde o to, aby práce byla methodičtější, účelnější. V té racionalisaci, zúčelnění, předvídání efektu a vyhledávání prostředků je problém. A to je problém ne svalový, nýbrž duševní.
Motivy pro práci byly pro primitivního člověka takové, jako jsou posud. Především některé vnější: potřeby přírodní, hlad a žízeň. Hlad je periodický, a ten přiměl k periodické práci. Dále duševní: lakota, ctižádost. Ctižádost dělá mnoho: pracujeme-li ve veřejnosti, dáme si více na sebe pozor; společnost v práci, konkurence mnoho působí. Dále pracujeme, a pracoval člověk nejen k vůli sobě samému, nýbrž i k vůli osobám milovaným: i ten primitivní člověk měl rodinu. K čemu rythmus, když jsou tu takové popudy? Konečně i zvyk mnoho působil. Jakmile se již tou přirozenou periodicitou jistá práce opakovala, zvykem se pak udržuje.
Ale nezapomeňme té duševní a rozumové práce, která tu od počátku byla; při té rythmus je bezvýznamný, čímž Bücherova hypothese padá.
3.
ROMANTISM A PRÁCE DROBNÁ
Co však Bücher praví o primitivním člověku, platí o nás o všech. My posud jsme divoši, aspoň ten rozdíl mezi námi a tím divochem v té věci je dosti nepatrný. Srovnání toho, jak žijeme my a jak žije ten primitivní člověk, nedopadne ve veliký náš prospěch. Především vidíme, že každý z nás ještě dnes má nechuť k drobné, všední, nízké, špinavé - a jakkoliv bych ji nazval - práci, a vůbec k práci; zejména k práci nesvobodné, k práci, ke které jsme nuceni. Zato rádi pracujeme, co jsme sami sobě vyhledali. Máme ještě v té věci názor Platonův a Aristotelův; oni též tak přezírali práci všední, práci „nízkou“. Platonovi v „Republice“ je toto přezírání základem jeho komunismu. My všichni jsme Platonovci v této věci. Jak se jen mluví ve vzdělané společnosti o práci?
Co je švec, písař? Ve veřejném mínění - bílý otrok. Otroctví je posud: my se posud nutíme co možná k práci, a k práci všední, drobné, nízké, nebo jak ji zoveme. Utopisté přemýšlejí, jak odklidit ty „sprosté“ práce. Snad některé budou odklizeny, některé asi nikoliv, a nové jistě přibudou. Ještě se u nás považuje za špinavou práci, co už dávno špinavé není. Pro nás všecky počíná člověk teprve baronem, nebo aspoň, když má rukavičky. Nač chodit k primitivnímu člověku - na sebe se podívejme. I my máme rádi rozčilné práce: sport, vojenství. V průmyslu je hra na burse typem toho rozčilení, které moderní člověk hledá. Hledá je v divadle, v politice. Kdežto „špinavá“ práce je nevolná, svobodná práce záleží v takovém rozčilováni. Člověk každý přímo hledá nebezpečenství svého života; my posud klademe v sázku svůj život. Tiše, smírně pracovat je nám velmi nepříjemno - my stále hrajeme o život. Při některých zaměstnáních je tohoto rozčilování více, při jiných méně. Tato náklonnost se obráží i v literatuře; zejména v ruském románě vystupuje. Lidé stále hrají o život: končí zastřelením sebe nebo někoho jiného, ale aby se zaměstnávali tichou, užitečnou prací nějakou - k tomu v nich není síly. Také Puškin ztratil život tímto neklidem. Méně je této hry o život v německé a anglické literatuře - tam jsou lidé po této stránce dále; vidíme to na všech stránkách jejich života.
Je divné, že člověk tuto hru se smrtí má rád. Divné je, jak nás smrt přímo láká. Je tu jakási síla, která člověka přitahuje. Nemám pro to jiného názvu než romantismus; ale romantismus nejen v literatuře, nýbrž všude, kde je člověk činný. Tento romantismus se neprojevil teprve v romantice, literární - tam se dostal ze života. Ovšem, některé doby projevují tento romantismus více než jiné, a právě v našem století se tento romantismus více projevil; ale to tedy, co zoveme romantismem literárním, je jen speciálním zjevem romantismu životního. Překonáni tohoto romantismu práce je problémem při práci každé. Jako divoch musil přestat tancovat a musil se naučit pracovat mírně, smírně - týž úkol platí i pro moderní svět. Je na nás, chceme-li i nadále rozmnožovat říši smrti, či se vyšinout na ten stupeň, kde život a jen život je účelem, kde je cílem ne rozmnožovat smrt, nýbrž udržovat život a pro život pracovat.
Je to jako v povídce o Enšpiglovi: Enšpigl svolal krejčí, že jim poví pro jejich řemeslo předůležitou věc. Když se krejčí sešli, očekávajíce velkých věcí, řekl jim Enšpigl, aby si dali pozor na suk v niti.
My čekáme všichni něco ohromného, velikého, něco, co bije do oči, co podněcuje naši fantasii. Co se zdá být nepatrným a je nepatrné, to nás neláká. V našich účelech vždy fantasie hrá velkou roli, ač nám zkušenost ukázala, že těch velikánských účelů ani není.
4.
ROMANTISM MUČEDNICTVÍ
Největší opravdovosti je obětovat sebe sama, a mučednictví vždy bude největším důkazem mravní opravdovosti. Proto mučedníci u všech národů posud jsou u veliké vážnosti. Můžeme říci, že společnost posud je organisována na smrti. Všecko to, co se zdá být založeno krví, imponuje nám, a neposuzujeme, je-li to správné a bylo-li té oběti třeba. Těm lidem, které jsme až do smrti pronásledovali, po smrti stavíme oltáře. Jaký tu rozpor mezi dneškem a včerejškem! A že pak zejména mládež, u niž není tolik životni zkušenosti, u niž je zkušenost in spe, má takovou sklonnost k velikým činům, nikdo nebude pochybovat. Není pochybnosti, že by mnohý člověk za ideu život položil, ale divné je, že týž člověk, když se po něm žádá, ne život obětovat, ale několik let pevně pracovat pro týž národ, nebude pracovat a neodhodlá se k tomuto činu, k tomuto heroismu práce drobné, nudné. Kdyby někdo chtěl našemu českému studentstvu radit: Nemusíte tolik piva vypít a nemusíte tolik prokouřit, složte ty peníze pro své nuzné kolegy, to by byla láska k bližnímu - vysmáli by se mu. Nuže, co to je? Ne že by ti lidé byli zlí, ale je to ta nechuť k malým obětem. A požádejte od téhož studentstva velkou demonstraci, která je mnohem hloupější a špatnější, - to ano. Co je to? Je to přece problém veliký; který se sám sebou vtírá.
Ale již vidíme, že je pořád víc a více hlasů v době nové, které toto zvláštní uzpůsobení naší povahy prohlížejí a radí, abychom zanechali tohoto romantismu. To je něco nového, čeho dříve nebývalo, aspoň ne v té míře. Tak mluví Havlíček, Dostojevskij. Také Američan Howels praví: „Pokusme se o to, abychom dovedli obětovat v malém, abychom dovedli obětovat pro druhé v maličkostech. To stačí. Mnohá žena, která by chtěla pro svého muže zemřít, činí ho nešťastným tím, že nedovede pro něho žít. Neopovrhujte dnem malých věcí.“ Ruskin píše: „Největší moudrost není v obětování sebe sama, ale naučit se nalézt největší potěšení v malých věcech.“ Podobně Elliotová. Tyto hlasy jsou něco nového.
Ovšem, námitka je na snadě. Nezevšedníme tou všední drobnou prací? Každý z nás se bude modlit s Hálkem: „Jen zevšednět mi nedej, bože !“ Nebude malichernost naším ideálem? Nemá to být modlitba k nepatrnostem? Nikoli! Je rekovnictví, a velké rekovnictví, v těchto nepatrných obětech; proto se jim vyhýbáme. A pokud se člověk nevymaní z tohoto éthického materialismu, nedovede éthické činy jinak posuzovat.
Vedle toho působí tu ještě jiné vlastnosti: jistá divadelnost. Člověk i když umírá, chce umřít s pósou, má to být něco, nač lidé ukazují prstem; my všichni příliš žijeme v myslích živých lidí, nejsme dosti svými. To mnoho působí na naši ctižádost, hrdost. Proto všecko, co je okázalé, volíme před neokázalým. A mučednictví v tichosti, mučednictví neokázalé je velmi řídké. Je přirozené, že mučedník chce mít útěchu ze všeobecné sympathie. To není nic špatného. Ale to druhé je větší. Běží o to, v malých věcech vyhledat to velké. To tam je. Vlastně to velké i to všední je v nás. Kdo dovede ve všedním životě těžit hodně mnoho citů, hodně mnoho poznatků, ten je zabezpečen a nemusí se bát všednosti. To může být všední život a při tom nadmíru nevšední hloubka citů a poznatků, o které člověk zvyklý okázalosti nemá potuchy. Být boháčem v sobě a ne v těch vnějších skutcích a v očích jiných!
Dále: Moderní člověk, je až pathologicky rozechvěn, a zejména lze dobře pozorovat jakési přímo vyhledávání strasti. Moderní člověk si libuje ve strasti, má štěstí z neštěstí. Klid vnitřní, sebe bohatší, mu nestačí. Hledá bolestné rozčilení, strádání. Jak na př. Heine mluví o křesťanství, jak vyhledává jeho sentimentální část a právě to všecko mučednictví, které svým dogmatem staví před oči!
Posud náboženství a éthika byly příliš sváteční. Nemáme posud potuchy o náboženství a éthice pro všední den. Naše éthika je nedělní ve zlém slova smyslu: jednou občas. Jen pro lidi, ne pro sebe! Opravdový cit náboženský, který by nás zahříval stále, éthika, která by nás vedla ve všech věcech, rozumí se, že malých, to je velmi řídké.
Máme-li milovat bližního svého jako sebe samého, nebudeme od něho požadovat, aby se nám obětoval. Milujeme-li se, musí být mezi námi méně oběti a více práce. Pomoz každý především sám sobě a neobtěžuj druhého. Budeme-li takovýmto způsobem na věc pohlížet, ne sentimentálně, odepřeme prostě obětování pro nic a za nic. Ostatně toto obětování je ve většině případů jen ve fantasii, skutečné oběti není, málo kdy. Obětování je často náboženský a éthický luxus, který si dovolujeme, je to utopism, titanism, mysticism, citlivůstkářství, a nikoli zdravý a silný cit.
Jsme jako divoch, protože se štítíme malé práce. Romantism éthický dle času, národů, stavů, individuí je co do stupňů i kvality rozmanitý. U národů. na nižším stupni vývoje vidíme větší příchylnost k romantickému nepracováni než na Západě. Křesťanství samo a celá křesťanská kultura má značnou dávku tohoto braku, a nejen po dobré, ale i po nesprávné stránce. Mučednictví v křesťanství občas hrálo velkou roli. Církev se k tomu nestejně chovala. Základní idea křesťanství, kristologie, tím mučednictvím mnoho působí; obraz na kříži je mocnější než všecka scholastická dogmatika.
Naše století je u velké míře posud romantické a chorobně sentimentální. Nejen v romantice literární se to jeví, ale ve všech vynikajících projevech: revolučnosti, anarchismu. Revoluce je ideálem mnohým a mnohým lidem.
Utopism, aristokratický titanism, to všecko sem spadá. Proti tomu se však ozývá reakce.
Socialism sám z revolucionismu a utopismu se vyvíjí k určitějším cílům, a dělnická otázka teprve v poslední době se stává otázkou dělnickou. Hrdinové práce! Na jedné straně: sklonnost nepracovat, a na druhé straně: dura necessitas - pracovat. Tato sociální otázka má pro náš vývoj velký význam ten, že pochopujeme, kterak to staré nepracování, vrozená lenost musí být opuštěna, a že na práci vůbec počínáme hledět jinak.
Podle národů jsou tu asi takovéto rozdíly. My Čechové projevujeme jakýsi extrém v této věci: na jedné straně jsme sklonni k mučednictví, na druhé nikoli. Od sv. Václava, sv. Ludmily, Jana z Pomuka, Husa, Bratří, protireformace až do nejnovější doby je u nás éthickým ideálem sebeobětování. Každý poslanec bude mluvit o sebeobětování. V tom je jistě velké nebezpečí. Národu, který si hraje pořád s ideou mučednictví, musí ta idea zevšednět. A jsem přesvědčen, že týž člověk, jemuž ideálem je mučednictví, rád se zase kochá v obrazech síly, v Táborech, v Žižkovi… To je kořenná vlastnost česká: kolísání mezi českým bratrstvím a táborstvím, oddaností mučednickou a bojovnou obětivostí. Takové kolísání nevede k upevnění, to vidíme v politice. Přecházíme od radikalismu k pasivitě. Naši největší lidé tento rozpor chtěli překonat: Chelčický učinil pokus táborskou a bratrskou ideu spojit. Neběží o to, být trochu tvrdým a trochu měkkým; běží o vyšší jednotu. Naší obroditelé, pokud jim to bylo jasné (Kollár, Havlíček, Palacký), o toto usilovali. A každý z Vás, kdo toto pozná, musí usilovat k této vyšší jednotě. Zde je hlavní český úkol: pracovat proti této rozpolcenosti, ty protivy usmířit.
Podobně u jiných slovanských národů je tato rozpolcenost. Dostojevskij má mnohou vzácnou psychologickou analysi o této stránce ruského charakteru; na př. v „Dněvniku“ ve stati o Vlasovi. V něm Dostojevskij staví typ ruského člověka a vystihuje na něm to, že ruský člověk má potřebu strádat. To ukazuje i v „Karamazových“ a v „Idiotu“. Pořád staví před oči, jaký to má význam a jak by se to dalo překonat. Myslím, že Dostojevskij sám poněkud více hoví této ruské slabosti, než by měl. Tolstoj už není tak sentimentální. Kirějevskij srovnává Rusa a Němce, jak oba pracují: Němec pracuje soustavně, Rus jen z bídy, ale pak touží do práce.
Polský národ ukazuje směsici rytířské, polské romantiky na jedné straně, a na druhé straně zase pokus o organisaci národa na práci.
Je tedy snad oprávněno povědět, že Slovan je takovýto rozpolcenec od přírody. A tu je kus práce pro toho, kdo to pochopí.
Germáni, a ne tak Němci jako Skandinávci a Angličané, jsou v této věci dále potud, že již celý život jejich více na práci je organisován, a že se tam drobná práce více uznává než u nás. Proto Severní Amerika a Anglie jeví tak ohromný rozdíl od nás v éthice vnější správy životní. Je možná, že se to nám Slovanům ne všechno líbí, protože jsme právě jiní. I tam zajisté je mnoho odporného. Neboť při kultu práce pro neschopnost člověk všude v lecčems pochybí. Jako je extrém romantismus, snadno se vyvine extrém druhý, a já pro tento druhý extrém nemluvím.
Právem někteří ukazují, že by bylo veliké zlo, kdybychom se amerikanisovali. Mohl bych vyhledat z nejlepších spisovatelův anglických hlasy ozývající se proti tomuto extrému práce: Matthew Arnold pořád vytýká, že Angličan málo má smyslu pro kontemplaci, příliš mnoho pro praxi; že to přímo ohrožuje národy, protože se tím stávají jednostranně praktickými. Morley ve spisu o kompromisu ukazuje podobně na nebezpečí, kterému propadá člověk i národ, jenž staví v první řadu čin a ne myšlenku. Tedy jistý extrém je tu i tam.
Že se konečně i podle vychování jednotlivých tříd, stavů, církví jeví rozdíl, lze očekávat. Podle vyznání se dají národové dělit takto: O východní církvi se dávno říká, že více hoví kontemplaci, pasivnosti než katolická a protestantská. Je tu jakási zvláštní nehybnost, jistá neschopnost k proselytství; kdežto katolicism i protestantism je výbojný nábožensky a politicky, pravoslaví je pasivní. Teprve v poslední době se trochu proti východu aktivněji obrací. Polskem, Švédy a Němci pravoslaví bylo vyburcováno z tohoto klidu. Církev pravoslavná je zdánlivě mrtva. To je však klam, je tu jistá dobrá známka vnitřního života.
Katolicism byl v mnohých dobách velmi bojovný, on první organisoval církev bojující. Celá methoda nového katolicismu protireformačního je bojovná, vojenského rázu: kázeň, energie - v dobrém i ve zlém směru.
Protestantism nejméně hoví mysticismu, je racionalistický, suchopárný, je náboženstvím pro mozek, pro energické lidi, dobře se hodí pro kupce, pro buržoasii. Leckdy praví, že je v něm jakýsi nedostatek heroismu, jistá právě tvrdost, suchost, a ne neprávem uhlí anglické bylo nazváno protestantisátorem Anglie. To ukazuje k té zvláštní praktičnosti, která se v protestantismu jeví.
Rozdíly podle stavů: Jsme rozděleni na inteligenty a dělníky, a stojí proti sobě dvě třídy nepřátelské. Ale jsou ještě jiné rozdíly. Žurnalisté, literáti, umělci jsou sklonni k bohémě. Je skutečností to bohémské spojování bohémského života s uměním, s geniálností. Ve skutečnosti však je umělcem pravý bohém jen někdy, nejčastěji ne: největší umělci nemají na to kdy. Hezky to líčí Murger, jenž sám to prožil, ve své „Bohémě“. Uvidíte tam, co je nepěkného na tom bohémství. Je to život od minuty k minutě, nazdařbůh, život na půjčku, namnoze nepěkný. A přece nás ku podivu láká. Láká nás ta romantika. Ještě Neruda nám popisuje tento život cikánský, tu nevázanost, tu „svobodu“. Jakmile však analysujeme, poznáme, že to není svoboda, nýbrž úpění pod nejhoršími sociálními poměry, něco nízkého, nepěkného. Ale celá naše společnost je jedna bohéma. Ten romantismus, to pověrečné spoléhání na něco velikého, nehorázného: „teď napíšu velké dílo, namaluju velký obraz“, a při tom pořád klesání až do bídy... To vše se dá redukovat na nechuť k malé drobné práci.
5.
VÝZNAM PRÁCE ÉTHICKÝ A METAFYSICKÝ
Prací se teprve stáváme lidmi, charaktery, stáváme se samostatnými. Člověk nepracující není samostatný. Ani nepracující národ jím není. Bez práce nikdy nemáme dostatek důvěry v sebe. Prací teprve poznáváme svou sílu. Práce je sebepoznávání. Sebepoznání znamená pracovat. Kdo nepracuje, je člověk pověrčivý, žebrák, tulák, čekající zázraky; zázrakem chce žít. A protože bez práce žít nelze, nezbývá než zotročit druhého. Proto se prací zhošťujeme vrozené násilnosti. Láska k bližnímu je práce. Láska je práce. A proto hledíme tam, kde éthika, kázání, vychování je v koncích, pomáhat prací. Tak se práce stává lékem nejen v trestnicích, ale hledíme člověka napravit, pokud to vůbec ještě lze, - prací. Prací se formuje charakter, a to nejen individuí, nýbrž i typů, stavů. Sociologové dělají rozdíl mezi typem vojenským a průmyslovým: Comte, Spencer; Maurice také mluví o stavu rytířském a kupeckém. Není pochybnosti, že každý takový stav, pokud je založen výlučně na jednom způsobu práce, je jednostranný a nedokonalý. Tak ve světě vědeckém můžeme stopovat účinky různé práce duchovní na charakter: je rozdíl mezi přírodovědcem a filologem, právníkem a lékařem. V jednotlivostech bylo všelicos vyanalysováno (Macaulay).
Několik slov o metafysickém významu práce. Nejen člověk, ale společnost všecka, ba celá příroda je v ustavičné práci. Moderní theorie pokroku a vývoje znamená theorii práce, totiž v tom smyslu, že se všecek pokrok děje prací, prací neuvědomělou i uvědomělou. Příroda a společnost je jediná velká, ohromná dílna. Ale ne dílna úplně mechanická, otrocká. Pokud nám lidem práce je prostředkem k účelu, běží o tento poslední účel, který má národ a celé člověčenstvo. A prací dosahuje tohoto účelu, ideálu. Pochopení práce, náležité pochopení toho, co je práce, mělo by být páteří našemu celkovému názoru na svět. A názor na svět měl by být pracovním názorem na svět: synergism bych to nazval, totiž: že svou spoluprací každý z nás může platně přispět k vývoji celku, může tento vývoj zdržovat nebo dokonce zastavovat. Člověk přirozeně je dělníkem světovým. Ale proto, že práce sama o sobě není účelem, nýbrž prostředkem, téměř jediným prostředkem, velkou důležitost má otázka po methodě práce: Jak pracovat? Proto otázky po methodě, umět pracovat, jsou nejdůležitější a nejsou než snahami po ekonomii našich sil. Neboť právě proto, že hledíme k cíli, že práce není posledním účelem, musíme hospodařit silami. I ve vědecké práci otázka po methodě je otázkou všech otázek.
Část druhá
PRÁCE DUŠEVNÍ, HLAVNĚ VĚDECKÁ
6.
THEORIE A PRAXE. MOTIVY PRÁCE
Především si ujasněme motivy práce duševní. Už dávno se říkalo, že prý podiv vedl člověka k práci duševní. Ta záhada vnějšího světa i vlastního nitra prý ho vedla k filosofování, jako by člověk od přírody měl zájem čistě theoretický: poznávat. Je takový zájem čistě theoretický; jak silný, to je jiná otázka, a je-li silný dost od přírody, že by nemohl být udušen. Proto je dobře, že jsou ještě jiné motivy, ne tak čistě theoretické, více éthického, citového rázu. Těch je mnoho.
Především egoism, záchrana sama sebe, ctižádost, panovačnost - motivů takových je dost. A vidíme opět, že nejen z rozumu člověk pracuje, a že vědecká práce není jen theoretická, nýbrž i mravní. Při každé práci jsou motivy, a platí nejen „práce pro práci“. Mohou být motivy vznešené, dále motivy nám nepovědomé. Sem spadá Schopenhauerova myšlenka, že intelekt je sekundární, a primární že je vůle. Podobně soudí Maine de Biran. Comte to hlásal sociologicky. Intelekt podle něho slouží jen afektivním mohutnostem člověka, t. j. citu. Cit řídí intelekt. Obyčejně se říká: theorie má sloužit praxi, theorie slouží životu a p. Poněkud hruběji se říká, že napřed musíme jíst a pak teprv že můžeme myslit. Ovšem - dodává se k tomu - neběží jen o to, aby se člověk jen najedl, má ještě jiné potřeby, musí se chránit proti vlivům přírody: bydlit, šatit se. Má pudy rozmanité, pud, který ho vede k sebezachováni, pud pohlavní, a rozum těmto pudům jen slouží. Vůbec rozum slouží jen těm slepým silám, kterých my nedovedeme proniknout. To je mínění dnes dosti rozšířené a ujímá se pořád víc a více. Jistě to není docela správné. Snad jedno slovo z „Výrostka“ Dostojevského by mohlo tu věc objasnit. Versilov vykládá svému synu: „Byla by velká idea z kameni udělat chleba. Ano, idea velká. Ale není největší. Člověk se nají a ani nevzpomene. Naopak, ihned poví: Nuže, já se najedl, a co teď dělat?“
Pokud je oprávněna a nutna čistá theorie? Práce je potřebí theoretické i praktické, o tom nikdo, kdo se na svět divá, jak je, nemůže být v pochybnosti. A jen otázka stupňová nás může rozčilovat. Vojenství moderní srovnáno s vojenstvím dávným: vojenství, kde jistě cit, vášně hrály velkou roli, stává se přímo theorií, a pořád více se theoretisuje. Nestačí už udatnost, slepá sila. V tom nejdále jsou Němci. Francouzové, Rusové reformuji své vojsko podle německého. Jiná otázka je, zdali jen generální štáb stačí? Nestačí, ale je nutný. Nebo moderní průmysl? Kdo by pochyboval o nutnosti theorie? Na př. v Německu v posledních letech se vyvinul průmysl chemický tím, že se Němci napřed čistě theoreticky zabývali přírodními vědami. Ty skutky nás poučuji o tom, že jsme theorie potřebni mnoho. My té theorie máme ještě ohromně málo u nás v Čechách. U nás je produktivní vědecké práce úžasně málo. Stojíme tu na velmi nízkém stupni. A tu kázat proti theorii a vědecké práci je přímo šílenství. Kdo jsou proti theorii, najdou ovšem metlu vždycky. Pojem theorie se zaměňuje s blouzněním. Kdežto ve skutečnosti jde o přesné, vědecké myšlení. A na druhé straně: je skutečně všecko praktické, co domnělí praktikové prohlašují za praxi? Pak by se nikdy nestal bankovní krach. Mnozí praktikové jsou nadmíru nepraktičtí. Zajisté nebudeme odsuzovat theorie, když nepřináší užitku hned. My nemyslíme pro okamžik. Vůbec by myšleni nebylo možné, kdybychom nemyslili pro budoucnost. Člověk pořád víc a víc myslí dopředu. Co věkové vymyslili, toho využíváme my dnes. Vzájemnost pokolení, sdružení, svázání intelektuální! Proto výtka nepraktičnosti danému okamžiku není oprávněna. Ovšem nemusíme hlásat „vědu pro vědu“ podle hesla „Part pour Part“; dokonce ne: „škola pro školu“. Na druhé straně heslo: „život“, jak se hlásá, je příliš neurčité. Je myšleni mimo život? Jestliže člověk musí myslit a myslí, je to projev životní. Nanejvýše se může žádat jistá harmonie.
Mnozí proto byli proti tomuto nadsazováni a hájili nadšeni a někdy - snad příliš přemrštěně - až blouznění. Viktor Hugo činí rozdíl mezi myslitelem, penseur a mezi songeur, více fantastou, mezi tím, kdo myslí, a tím, kdo více méně fantasuje. A praví, že se rozličné ideje nejasné osvědčily velmi praktickými. Jistě je pravda, že je člověk při vší touze po jasnosti nejasný: my pořád máme v sobě boj tmy a světla; po stránce intelektuální každý z nás od přírody je nejasný, a jen správná methoda nás tu vyvede. Dělejme tedy rozdíl mezi viditelnou a neviditelnou prací. Ne všecko, co se vidí, je pravé a skutečné. To znamená neupadat v materialism a mechanism. Konečně nebudu odpírat tomu, že je dnes jistá rozplizlost v práci vědecké, jisté oslabení energie vůle. Mnozí přičítají to všecko přílišnosti práce intelektuální: přetížení rozumu. Já mám pochybnost, že by všecka ta neurčitost světa měla kořen v přílišné theorii, spíše ve špatné theorii, ve špatné methodě. Jestliže diletanté chtějí nemyslit, aby se vůle neoslabila, já myslím, že slabost ta pochází nikoliv z myšlení přílišného, nýbrž z nemravného života. Všecky ty nářky proti theorii jsou přemrštělé, a zejména u nás.
Jestliže tedy stojíme pro theorii, nastává otázka, jaká theorie? Celkem můžeme rozlišovat trojí způsob myšlení: myšlení (vzdělání) odborné, všeobecné a filosofické.
7.
JAKÝ JE CHARAKTER VĚDECKÉ PRÁCE?
Především přesnost je charakteristická. Tento pojem přesnosti dostáváme teprve z práce samé. Člověk, který nepracuje vědecky, nemá de facto ponětí, co je přesnost práce, jako slepý o barvách. Obyčejně proti vědě mluví právě ti, kdo jí nejméně rozumějí.
Co je to tedy ta exaktnost, to lze opsat jen per analogiam. Je to ta bezpečnost, - chceme-li to srovnat – jakou dříve a dosud hledali lidé v daném slovu. Přísaha, to bylo zárukou jistoty. Práce vědecká je nepřetržitá přísaha, je ustavičné hledání a konstatováni pravdy; mít vědomí této pravdy a mít schopnost tuto pravdu dokázat jako pravdu, to je ta přesnost. Ta přesnost vzniká ve vědách hlavně měřením kvantitativním. Měření kvalitativní se nám posud nedaří.
Dále práci charakterisuje vedle této přesnos1ti - pozornost. Vědecky pracovat znamená být pozorným. Dej pozor! Jiného logického pravidla není. Celý experiment není než dávat pozor. A to není jen intelektuální vlastnost, nýbrž i mravní: konstatovat pravdu, neklamat ve vědě sebe ani jiných.
A my pořád zúmyslně nebo nezúmyslně nedáváme pozor.
Tato přesnost vědecká dnes zabírá po stránce sociální pořád širší a širší kruhy. Ač lidé ne všichni pracují přesně vědecky, přece k té přesnosti jsou přiváděni ne přímo, ale nepřímo, z účinků vědy, zejména moderní technologie. Na př. moderní železnice vychovaly národy snad stejně jako školy. Ta exaktnost působí na lidi. To je ohromný pokrok, když se lidé naučí čas měřit. Čas jsou peníze. Přestává pohodlí. Kde jsou železnice, lid daleko přesněji myslí. To dodržování času je již veliká věc, nejen intelektuální ale i mravní. To znamená dostát slovu. Pozorujme jen, jak si u nás v „maličkostech“ nevážíme této přesnosti. Náš řemeslník desetkrát slíbí a nesplní. To není „maličkost“. To je charakter celého národa, charakter celých tříd. To je nepřesnost mravní i rozumová. Nebo moderní fabriky, moderní průmysl, jak vychovává společnost! Moderní obchod, to je docela něco jiného než starý. Mezi anglickým kupcem a ruským je rozdíl jako mezi dnem a nocí. Zde samá lež, samé hádání - u anglického kupce přesnost; tolik to stojí, a dost, do, ut des. To je něco docela nového. Nebo bankovnictví moderní, to dodržení směnky v určitém okamžiku, to jsou výchovné síly značného významu. Jaký je tu rozdíl mezi tím, co nám vnucuje naše civilisace, naším školstvím! Ohromný rozdíl mezi školou a mezi tím, co život chce. Proto jsme tak nezpůsobilí svým školským vzděláním pro tento skutečný život. Podobně ten moderní militarism vede k přesnosti. Přesnosti se tedy učíme všichni, ne-li z vědy, tedy aspoň z účinků vědy.
Vědecká práce je dále charakterisována tím, že se zabývá jevy všedními. To, co je nepatrné, uniká obyčejné pozornosti. V dobách dřívějších jsme se zabývali tím, co do očí padne, hledali jsme zlato, kámen mudrců, elixír života. Teď analysujeme vodu, vzduch, půdu, mrvu, všecko právě všední, co je kolem nás, co na nás působí a z čeho žijeme. V tom je zároveň již ta přesnost: mít pozornost na to, čeho nikdo nedbá. Tím se liší člověk vědecky myslící od vědecky nemyslícího, že postihuje důležitost v tom, co jiného nezajímá.
Pozorovat věci všední znamená napínat pozornost. To, co je interesantní, to musí aspoň na chvíli upoutat pozornost, ale pozorovat, co nikoho nezajímá, k tomu třeba napjaté pozornosti.
Třetí znak vědecké práce je, že je eo ipso drobná a jen drobná práce! Indukce je hlavním pomocníkem práce vědecké: velice pozorné, přesné shledávání případů opravňujících ke generalisaci. Někdo mi namítne: Co se stane při takovém pojímání práce s velikány, genii, kde zůstanou velké myšlenky? Námitka ta se velmi často dělá, ale je hodně nejasná. Při těch představách o velikosti lidí vlastně se myslí na velké účinky. Ale ty se dostavují často z velmi nepatrných příčin a sil. A pak nesmíme myslit, že tak zvané velké ideje jsou de facto vždy veliké. Což Newtonova myšlenka byla veliká? Nejvšednější pohyby pozoroval, nepatrné pokusy prováděl. Nikdo nepozná velikého, když nepočne s malým. Všecky veliké ideje se vyznačují tím, že utkvěla pozornost na tom, čeho si nikdo nevšímal. Historie každé ideje nás poučuje o tom, že byla připravována. A největší myslitelé jen maličko přidávali k tomu, co věkové dochovali. A proto ne na ujmu geniů je řečeno, že vědecká práce spočívá v přesnosti pozorování toho malého. Právě geniové měli rozumové a mravní síly tolik, že překonali překážky, které se přirozené povaze lidské kladou v cestu. Geniové byli ti, kdo překonali tuto přirozenou lenost.
Přesnost práce je dnes zaručena organisovanou dělbou práce. Dělení práce veškeré pořád a pořád pokračuje. Na počátku nebylo rozdělení tak velké. Můžeme si představit, že v budoucnosti tato specialisace práce poroste. Přirozeně, pozornost člověka dovede utkvět jen na malém obzoru, jen v malém oboru pozorovat. Dělba práce zaručuje pokrok, a mnozí sociologové veškerý pokrok vyvozují z dělby práce. Děleni práce je podstatným principem historickým, ženoucí silou. Tak vykládá Comte. Že pokrok v oboru práce fysické je možný jen dělbou, přesvědčí nás pohled na továrny. Ale i v oboru práce duchovní má dělba práce stejný význam. Dělba zabezpečuje nám především theorii. Bez té dělby bychom se museli všichni mnohem více prakticky ohánět než nyní musíme.
Odbornictví zabezpečuje do jisté míry práci podle nadání. Dělba zaručuje to, že je nadání s prací spojeno při vší nedokonalosti dnešní organisace práce. Přesnost vědecká je dnes přesnost specialistova. Přesnosti bez spesialisace dnes není. My každý se musíme propracovat některým oborem, musíme monograficky myslit, musíme se co možná vystříhat toho, abychom pořád těkali celým vesmírem. Každý musí toho dbát, aby v tom celém světě aspoň v nějakém koutečku byl doma, sic bude v něm cizincem a nevnikne do tajemství světového. Není tím řečeno, že by každý z nás a zejména, kdo se nezabírá vědou, musil nějakou monografii napsat, ale to chci říci, že každý, i když se nezabývá pérem, může být takovým specialistou - a má jím být. Alespoň jednu věc ať každý z nás dovede, alespoň v jednom oboru ať dovede přesně vědecky, monograficky číst, nejen tak zběžně, jak to žádá tak zv. všeobecné vzdělání. A však i nejlepší věc na světě bývá spojena s věcí zlou, a tak i specialisace má mnohé stinné stránky. Nevyhovuje na druhé straně. A proto tou měrou, jak se práce dělí, tou měrou se zase organisuje, t. j. v jeden celek spojuje. To vidíme nejen v praktickém životě v průmyslu, v obchodu; ale i ve vědě je taková organisace logická, která má nejen logický, ale i sociální dosah. Přílišná specialisace nám nevyhovuje. Proti kupení faktů, sečítání jednotlivostí pořád a pořád se mluví. Právem, pokud by ta speciální práce nebyla nic jiného než nakupení specialistických faktů. My jsme puzeni k vševědoucnosti, chceme vědět všecko, ta touha po všepoznání je přirozená. Také praktická potřeba žádá organisované práce. Vady a chyby specialisace jsou tu patrné. Adam Smith ukazuje vady ty na dělníku pracujícím v továrně. Kdo je zaujat jen jednou ideou, je člověk nejen jednostranný, ale často nebezpečný, je jako posedlý jedinou ideou. A konečně ve všech oborech nikdo nemůže být specialistou. A jestliže tudíž práce sama žádá dělení a na druhé straně naše přirozenost a prospěch společnosti žádá organisaci práce, nastává čistě theoretický úkol ten, jak nejlépe můžeme sobě za daných poměrů osvojit vzdělání všeobecné.
8.
CO JE VZDĚLÁNÍ VŠEOBECNÉ?
Snáze se dá odpovědět, co všeobecné vzdělání je, než jak si je osvojit. To je hlavní otázka, jakož vůbec při práci běží o methodu; běží-li o methodu specialistovi, ještě více o ni běží při vzdělání všeobecném; zde si člověk nemethodou mnohem více může škodit. Především je potřeba práce klasifikovat a pak je organisovat v tom smyslu, jak se organisuje hospodářsky.
Jak klasifikovat? Jsou umělé a přirozené klasifikace, a je velký úkol podat klasifikaci všech prací, klasifikaci, která by tu dělbu prováděla podle přirozenosti předmětu samého. Co si představuji klasifikací přirozenou, vyložím tím, že povím, co je klasifikace nepřirozená. Nepřirozená je klasifikace tam, kde účel klasifikace a organisace netkví ve věci. Tak na př. když kapitalista neznající práci organisuje různé pracovníky, pracovníci nemají ani ponětí, komu slouží svou prací; to je příklad organisace čistě mechanické, v zisku spočívající. Většina organisací práce vznikla čistě z praktických účelů. Většina organisací se vyvinula historicky: nemyslelo se mnoho o tom, a teď ex post musíme ty organisace napravovat.
Sociální otázka je pokus o klasifikaci a organisaci přirozenější. Ale tato sociální otázka se také dotýká vědy tou měrou, v jaké mezi fysickou a duševní prací rozdílu není.
Žádáme tedy v oboru duchovním klasifikaci a organisaci práce. Jen takovou přirozenou organisaci, kde se postup od jednoho k druhému děje jako po stupních, jen tenkrát je nám zaručeno všeobecné vzdělání; jakmile v tom chybíme, pak pracujeme mnoho nadarmo. Jestliže máme správnou methodu, když nejdeme mechanicky, nýbrž od jednoho oboru k tomu, kde práce je podobnější a tím snazší, kde jsme předchozí prací připraveni pro budoucí, pak máme zaručeno, že si takovou ekonomisací sil dovedeme zjednat velké vědomosti. Proto otázka po methodě je tu velké důležitosti. Taková klasifikace je úkolem konkrétní logiky. Přirozeným utříděním nabudeme jasného vědomí toho, kde stojíme ve světě, znalostí svého okolí, svých sousedů. Toto dělení a scelení je tak přirozené, že převládá všude, nejen v práci tělesné, ale i duševní, vědecké i umělecké. I umělci jsou specialisté a všeobecni. Velicí umělci byli často specialisty v některých i ve více oborech (Michelangelo, Wagner).
Co tedy všeobecné vzdělání je? Není sumou vědomostí, sice by konversační slovník byl nejlepším prostředkem vzdělávacím. Lidé s takovým encyklopedickým vzděláním nám neimponují. Všeobecné vzdělání není sumou vědomostí, protože vědění je organismus, něco živého. To jsme my, kteří myslíme, pracujeme, a všeobecné vzdělání - to je ten celý člověk, po případě celá daná společnost. Proto jde o vědění organisované, spojené jedno s druhým. Dále všeobecné vědění je něco vyššího než jednotlivá věda, proto všeobecné vzdělání není učeností, přeučeností. Ta je obyčejně údělem specialisace, méně všeobecného vzděláni. Ne o účelnost běží, ale o živé, organické vědění, přirozenou vševědoucnost.
Nechceme však všeobecného vzdělání bez odbornictví. Každý všeobecný vzdělanec má vedle toho být odborníkem; tím nabývá přesnosti. Jen tou měrou, kterou je zároveň specialistou, vyhýbá se diletantismu, který bývá údělem všeobecného vzděláni. Proti diletantismu je jediným lékem specialisace. My všichni do jisté míry jsme diletanty, pomáháme si v rozličných oborech populárními spisy, ale nesmíme se klamat, že pokud není správné methody při tomto všeobecném vzdělávání, jistá nedovzdělanost, polovičatost snadno se stává údělem každého, kdo o toto všeobecné vzdělání usiluje. Právě dnes je veliké nebezpečí státi se polovzdělancem. Diletant je člověkem jen předmluvy, jen titulního listu, to je ta povrchnost. Diletantismus je rakovina nejen rozumová, ale i mravní; má špatný vliv na charakter. Vzdělání, jak z nás dělá člověka, může z nás udělat i nečlověka. Je vzdělání dobré i zlé. Vzdělání se často stává požitkářstvím a užívá se ho často jako stimulans, jako černé kávy. Lék proti tomu: pochopit, co je to přesnost práce, co je to práce v malém.
Tak přirozené je toto naše toužení po všeobecném vzdělání, že všecky naše školy posud podávají jen vzdělání všeobecné. Specialistickou nemáme vlastně posud ani jednu školu. Máme obecné školy, gymnasia, universitu - všecky tyto školy podávají vzdělání všeobecné. Je do velké míry úkolem sebevýchovy, specialisovat se. Ale nejen při speciálním, také při všeobecném vzdělání je třeba sebevýchovy. Zajisté vzdělání školou nepřestává. Kdyby školství bylo lepší než je, kdyby zejména lépe odpovídalo přirozené organisaci práce, bylo by odleskem přirozené klasifikace práce. Tím dnes není. Naše fakulty se vyvinuly stoletími a stoletími. Jakýsi plán je v nich, ale ne velký. Dnes university dávno se přežily, to tkví právě v tom nesouměru mezi přirozenou organisací práce a mezi historickou formou organisace práce. To je kus sociální otázky. Proto problém jednotné školy střední a vyšší je problém docela nový.
Vedle školství zejména žurnalism je orgánem vzdělání, odtud ohromná jeho odpovědnost.
Všeobecné vzdělání se chrání nejen speciálním vzděláním před diletantismem, ale i tím, že se prohlubuje filosoficky. Dělím vzdělání na speciální, všeobecné a filosofické. Filosofické vzdělání je něco docela jiného než všeobecné. Všeobecné vzdělání filosofickým prohlubujeme. Všeobecné vzdělání dává multa a filosofické multum.
Jaký je mravní význam všeobecného vzdělání a vzdělání vůbec?
Je jasné, že vzdělanec je něco zvláštního vedle specialisty. To je kategorie vědní a sociální. Všeobecné vzdělání potlačuje egoism. Specialisace tím, že nás jednostranně vzdělává, nepřímo utužuje egoism, způsobuje, že se člověk uzavírá před člověkem, že nerozumí druh druhu. Představme si kongres čirých specialistů, ti lidé by nemohli ani spolu mluvit.
Všeobecné vzdělání je intelektuální demokracie, rovnost ducha, jím existuje kolektivism, komunism duchovní, bez něho by nebylo spolu žití. lndividualism musí být v souměrnosti s kolektivismem. Vzdělání všeobecné je eo ipso humanitní a všelidské a směřuje přes všecky rozdíly osobní i národnostní k sjednocení všech myslících a cítících lidí. Hercen praví, že se ruský charakter jeví v tom, že si dovede osvojit plody práce cizí velmi snadno; v tom že je humánnost ruského charakteru. Podobně se vyjadřuje Dostojevskij o Puškinovi; jakoby ruský, do jisté míry vůbec slovanský člověk, měl jakousi vrozenou schopnost k tomuto duševnímu vzdělání, sjednocování, duševnímu komunismu.
Uvedu některé methody, zdánlivě menší a vedlejší, kterými dnes můžeme všeobecného vzdělání dosíci. Jako malá práce vůbec je prací, tak si třeba také uvědomovat ty malé prostředečky, kterými člověk může hospodařit.
9.
JAK ČÍST?
Čtením si dnes všeobecné vzdělání nejvíce osvojujeme. Je tedy otázka: jak číst? Pravím - číst přesně, vědecky, monograficky. To je těžko povědět bez konkrétního ukázání.
Předně číst tak pozorně, že vystihneme všecky myšlenky spisovatelovy.
Za druhé: při pozorné četbě musíme vystihnout jeho methodu. Ten způsob práce mozku, ducha spisovatelova, jak k tomu přichází, i když to nepovídá.
Za třetí: kdo dobře čte, čte mnoho mezi řádky. Kdo nedovede číst mezi řádky, vůbec nepochopí knihy. Ze čtení poznáváme člověka. Někdo se v knize schválně ukazuje jako člověk, pak to není nesnadné; ale i když studujeme Newtona, poznáváme člověka. To je právě čtení, pak je nám kniha živá, a my sami čteme živě.
Podrobnější rady byly by: dělat si výtahy. Překládejme, každý nějakého autora, snažíce se, abychom vystihli originál. Překládal Goethe,Tolstoj; tu se nutíme k takovému pronikavému čtení. Prospěšné je dále dělat si ke knize index. Snažit se vystihnout všecky hlavní punkty. Takovéto čtení je hygiena mozku - mozkocvik. Dobře je každý rok aspoň jednou, třeba jen malé pojednání, tak pozorně pročíst.
Nebo dále: je prospěšnější značit si v knize či neznačit. Možná, že jedno i druhé v něčem prospívá. Myslím, že značit v knize má mnohé výhody, věci důležité barevnou tuhou, věci méně důležité obyčejnou tuhou. Já neměl nikdy čisté knihy. Za léta se mi vyvinula celá abeceda zvláštních značek.
Jiná otázka: číst celou knihu či jenom partie? To nelze rozhodnout všeobecně: někdy pročteme celou knihu, jindy stačí přečíst část. Jakmile jsme v nějakém oboru pokročili více, je dobře nečíst celou knihu, ale když se nám jedná o nějakou myšlenku, vyhledat si, co z knihy k ní patří. Častým dlouhým čtením si osvojíme jistou zručnost ve čtení. Začátečník čte mnohem pomaleji, a to nejen fysicky; my postupem času nečteme jednotlivá slova, ale vždycky celou myšlenku. Pak dovedeme třebas z titulu, nápisu paragrafu již poznat, co v knize je. Tou měrou, jakou pokračujeme ve vzdělání, knihy se stávají zvláštním mementem; kniha nás upozorňuje toliko na to, co sami víme. Dobře je při práci celou knihovnu prohlédnout a hledat, co k věci nás zajímající patří. V jistém věku pak, při jisté vzdělanosti nejde nám už tak o jednotlivé myšlenky, nýbrž o jistou úplnost, abychom nic nepřehlédli, a k tomu jsou knihy potřebné. Teď čtu jinak než jsem čítal dříve. Rozdíl je ten, že se mi autor stává více upozorňovatelem než učitelem.
Mnoho čtení je vada naší doby, a právě proto se mnoho čte, že není správné methody. Čtení jako vzdělávací prostředek má svou zvláštní methodu.
10.
O KNIHÁCH
Od čtení přecházíme ke knihám. Co kniha může znamenat člověku, toho příkladů máme více. Na př. spisy Aristotelovy pro filosofii; bible stále svatou celému křesťanstvu. Kniha je člověk, je více, je duší člověka; jistě kniha dobrá. Na takovou dobrou knihu můžeme pohlížet jako na dopis člověka moudrého, milý, snad obšírný, ale poučný; ovšem dopis tomu, kdo dovede číst. Kniha je nejlepším přítelem. Jsme knihami spojeni s duchy všech národů a dob. V knihovně dobře vybrané jsme jako ve věčnosti; ztrácí se historie, máme tu nejstarší a nejnovější myšlenky jednu vedle druhé, postihujeme, že člověk je nejen bytostí historickou. Každý vzdělanec má, mít svou zvláštní knihovnu, svou docela osobní. Pověz mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Máme mít knihy, nejen jako prostředky při práci, ale máme každý mít autory milé, své; zde si můžeme vybírat společnost lépe než ve světě, a aspoň jednoho autora měj každý svého a toho čti často a často. Autor, který se dá přečíst jednou navždy, není ten pravý.
Jak se dnes věci mají, myslím, že i dosti chudý a snad i nejchudší může mít svou knihovnu. Inteligent, který nekupuje knih, není vůbec vzdělaný člověk. Ovšem vím velmi dobře, jak se lidé vymlouvají, že prý na venkově není spojení atd. To není pravda. Každý, kdo trochu dbá o sebe, i v malém městě může utvořit kruh, který by odbíral knih více. To je všecko otázka malé energie a malého rozumu. V Anglii se čtení stalo instituci národní.
11.
O ZÁPISCÍCH
Každý z nás si může a musí sbírat poznámky z četby. Ze zkušenosti však víme, že tato zlatá zrnka bývají ztracena, jestliže jich nedovedeme hned klasifikovat a zařadit v celek. Každý z nás si dělá při četbě poznámky. Vada je ta, že se neklasifikují. Pravidlo: každý večer nebo alespoň každý týden všecky zápisky si klasifikovat, t. j. podřídit je nějakému celku. Naše vzdělání má být živý strom, něco celistvého. Vada mladší generace jest, že se myslí příliš zápiskovitě, po různu, po jednotlivých myšlenkách, bez celku.
12.
O CESTOVÁNÍ
Důležité théma je, jak se můžeme při cestování, na venku, v samotě vzdělávat. Příležitost k cestování je dnes velká, dnes se cestování stává znamenitým vzdělávacím prostředkem vedle školy. Ale myslím, že velmi často přeceňujeme vliv cestování na skutečné vzdělání. Ve většině případů je cestování vyhledáváním novostí, toho, co do očí bije, a málo kdy se cestuje za účelem vzdělávacím. Proti cestování nemluvím, vždyť už po fysické stránce lékaři říkají, že je to velice zdravé; mluvím o té vzdělávací stránce cestování. V moderním kočovnictví se jeví mnoho neklidu. Pascal řekl, že všecko naše neštěstí více méně od toho pochází, že nedovedeme chvilku klidně sedět. Kant málo cestoval a přece se stal Kantem. Dnes netřeba k poznání národa cestování, máme dobrých spisů dost, kdo o to stojí, může vniknout do života národního tak, jak by cestováním nevnikl.
U nás vždycky jedna věc tak zaráží: jak u nás lidé cestují vyšlapanou cestou. I v cestování by se měl jevit národní ráz, ale my, když nám Němci vyšlapali nějakou cestu, stále se za nimi plazíme. Mluvíme pořád o slovanství a ,kolik z nás jsme procestovali slovanské země? Nechci říci ani Balkán, Rusko, ale kdo z nás zná Moravu, Slezsko, Slovensko?
13.
MĚSTO A VENKOV
Je zvláštní názor, že by se člověk jen ve městě mohl vzdělávat; město se naproti venkovu jeví jakýmsi kulturním centrem. Je to správné větším dílem, a já snad přeceňuji nebo nedoceňuji jedno nebo druhé. Ale pozoruji, že se teď oddělenost venkova a města pořád víc a více ztrácí. Prostor se komunikací ničí: zeměkoule se stává malou a bude pořád menší. Nemohu tedy pochopit, že by člověk na venkově musel zesedlačit, jak se to říká, a zapomenout všecko to, čemu se dříve učil. Co se hledá ve městě, toho tam není. Město má mnoho vad tím, že je nesystematickým skladištěm kultury. Mnohý, aby udělal zkoušku, jde na venkov. Lidí skutečně zajímavých i ve velkém městě je málo. Vymlouvat se na venkov, není správné. Na venkově, v malém městě našel by se přece kroužek inteligentů, duchovenstva, učitelstva, sedláků, dělníků, kteří by stáli o živý rozhovor a dobrou knihu. My daleko ještě nevyužitkováváme všech výhod komunikačních, kterých bychom pro vzdělání využitkovat mohli. Říká se, že město pomáhá společnosti stykem s lidmi. Není pochyby, společnost pomáhá, ale také kazí. Skutečně vybrané a vzdělané společnosti za našich poměrů je poskrovnu, a všichni jsme více méně odkázáni na jakési samotářství. Malé kroužky, ty by mohly působit. Z historie víme, že veliká hnutí vždy měla počátek v malých kroužcích dvou tří lidí. Já mám zkušenost sám ze spolkového života tu, že spolek každý žije a hodně je energický, dokud nemá stanov, t. j. pokud ti jednotlivci usilují o to, aby měli spolek, dokud mají živý zájem; jakmile má spolek stanovy, už živoří a padá. A oživení dojde jen, když bude živá jednotka několika málo lidí. Dnes jetu hlavní chyba v tom, že se očekává tak mnoho od velikého sdružení. Taková velká organisace, ač výhodu svou má, právě tou svou velikostí klesá.
14.
SAMOTA
Chtěl bych povědět slovo pro samotářství a pro samotu. Člověk, když chce myslit, musí vyhledávat samotu, být samotářem. A snad právě ve městě máme lepší příležitost myslit než na venkově. Ve městě může člověk žít jako na poušti.
15.
O VZDĚLÁVÁNÍ NA VYSOKYCH ŠKOLÁCH
Slovo o tom, jak my se zde navzájem vzděláváme. Tu běží hlavně o přednášky a způsob přednášek. Sem hledí staré dictum o živém slově. Ale živé slovo může být také mrtvým slovem, může být velmi dobré i nedobré. Je to forma, prostředek, jenž může sloužit dobré i nedobré věci.
O technikách nechci mluvit; mluvě pak o universitách, mluvím hlavně o fakultě filosofické a právnické; medicinskou vylučuji. Universita (filosofická fakulta) je instituce naprosto zastaralá. University vznikly u Řeků a Římanů a dochovaly se až na naše doby. Ve středověku se zdokonalovaly za režimu papežského. Ty ony reformy se na nich provedly, ale celkem trčí v našich poměrech jako přežitek. Proto university dnes nefungují tak, jak bychom si přáli. Vidím na nich tyto vady: předně, že slučují dvojí účel, jednak universitou se mají vzdělávat úředníci, učitelé, kněží, tedy lidé oficiálně úřadující ve společnosti vůbec, praktikové. To je úkol nějaké akademie, nějaké odborné školy. Vedle toho se má pěstovat na universitách a pěstuje se také věda pro vědu, ale je patrné, že tento dvojí účel je velmi různý, a ne každému se podaří náležitě to spojit. Odtud ten rozpor, ta nejednotnost na našich fakultách. Nevyhovuje se ani jednomu ani druhému účelu. Ani věda se nemůže volně pěstovat, ani se nevzdělávají náležití praktikové. Jakási polovičatost a povrchnost je následkem této nejednotnosti. V jiných zemích, na př. zejména v Anglii, kde mají instituce starší, jsou poměry jiné. Anglická universita má ty dva účely více rozděleny, a kdo zná poměry anglické, často se podiví, jak takový student je velmi pevný ve svém praktickém vzdělání; ví méně z theorie než člověk vzdělaný na německé universitě, ale není tak povrchní. Je pravda, že Angličané sami nejsou spokojeni s universitou svou a přizpůsobují se německým vzorům. Tato rozpolcenost, která tkví v celém duchu doby, na universitách se jeví nejvíce.
Druhá vada universitního vzdělávání je způsob přednášek. De facto naše universita nedělá nic jiného, než že se přednáší. To je hodně málo; tento způsob přednášení je zastaralý. Často mám ten pocit, že docela zbytečně pracuji.
University vznikly v době, kdy poměry byly zcela jiné, nebylo knih; psát bylo ohromné břemeno, ohromná obtíž, profesor nepsal knih, ani žák nic nepsal, všecko bylo ústní; profesor se často držel knih osob jiných. Všech těch prostředků pro vzdělání, jež jsou teď, nebylo: knih, komunikačních prostředků. Co se student od profesora ex cathedra nedověděl, nedověděl se nikde. Proto tenkrát byl styk mezi profesorstvem a žactvem docela jiný než teď. Studentstvo a profesoři tvořili mezi sebou obec svéprávnou. Byl přechod nepřetržitý od studenta magistrem až k profesoru a mezi nimi byl stálý styk, i bydlili spolu. Ale jak to bývá, my jsme dochovali formu starou, a zatím jsou poměry docela jiné. My máme tolik prostředků, že se můžeme vzdělávat jinak, nám není potřeba chodit do přednášek.
Universita by měla být národním a sociálním tělesem. Jak může něčím být, když je to stará kostra bez ducha a masa. V mnohých a mnohých oborech je nepotřebné přednášet, jak se přednáší, každému by se měla dát do ruky kniha - to je často jen otázka peněz; na př. u filologa: kdyby stát dal každému filologovi do ruky dobrý slovník, co by tu odpadlo citací pro profesora; pak by zůstaly přednášky jen ty, které by byly skutečně potřebné. Profesor by mohl přednášet jen to, co ho zajímá, a co zajímá studenta. Že se do přednášek nechodí,je fakt; nebylo by mravnější, aby se to zavedlo jako instituce, t. j. aby se využitkovalo vedle přednášek všeho toho, co vzdělává, a pak aby se přednášelo o tom, co zajímá, čím je nutno doplňovat četbu a pod.? Také by se muselo více vést k myšleni. Tím vším trpí nejen studentstvo samo, ale i profesoři. Já bych se také mnohému naučil, kdybych mohl slyšet i já, co myslíte vy. Toho se dá dosáhnout jen bližším stykem duševním.
V novější době vznikají semináře, a tím se tyto vady paralysují, ale v míře velice skromné. Semináře by musely mít své časopisy, místnosti, svou bibliothéku. Tu student vidí, jak se pracuje. Při vzdělávání právě hlavní věcí je methoda: naučit se, jak se to dělá, to pro mladého studenta v přednášce není patrné.
Vzniká otázka: navštěvovat přednášky čili nic? Řekl bych: některé ano, některé ne. Chodil jsem tím více do přednášek, čím více jsem rostl. Zvláště když je člověk se školskými věcmi hotov, má z přednášek veliký zisk. Toho nemá na počátku, protože jsou gymnasium a universita od sebe odtrženy.
Třetí vada konečně je, že styk akademika s universitou přestává, jakmile si odbyl zkoušky. To všude tak není jako u nás. Zde by také reforma byla nutná, a to v tom smyslu, že by se zavedly vyšší pokračovací kursy; na př. učitelstvo má takové kursy. Ty by byly potřebné všem. Když už má člověk svou praxi a zkušenost, když už nemá starostí školských, tu by byla přednáška pro něho i pro profesora, který by se mnoho dověděl, velice užitečná. To by se dalo velice snadno zavést na př. týdenními kursy, pro rozličné odbory. Ovšem u náš jsou poměry abnormální, a vám, kdo se chcete vzdělávat, je úkolem a povinností, abyste si těchto nedostatků a anomalií byli vědomi. První velikou abnormálností je, že je universita jedna a ta že je neúplná. Ta nevystačí po žádné stránce, mnohý obor je neobsazen. Jak tu stojíme za jinými národy, na př. za Německem; které má 22 universit?! Není vina jen na nás, ale také i na vídeňské vládě.
První tedy je, aby byla druhá universita. Kdybychom skutečně stáli o kulturní práci více nežli dosud, již bychom měli mluvit o třetí universitě. Proč by tak bohaté město, jako je Plzeň, nemohlo si samo zřídit universitu, kdyby jen nestálo tolik o plzeňské pivo.
My nemáme českých učebnic. Není-li to trapné, když já, jako profesor mám podávat prameny: českých není, řeknu titul anglický, francouzský, student však neumí ani anglicky ani francouzsky, jen německy, já musím pak pořád udávat německé knihy. To je národní lež, že my proti Němcům bojujeme - a z německých učebnic studujeme; je to skandál prostě, že na české universitě není českých učebnic. To je věc ne filosofie, ale nějakého čiperného nakladatele.
16.
SLOVO O ZKOUŠKÁCH
Velmi často slyšíme od lepších studentů, že zkoušky jsou jim obtíž ohromná, a často méně nadaný student si odbude lépe zkoušku než student více pracující. Dejme tomu, že jsou u nás v této příčině poměry jiné nežli na universitě jiné, přece bych dával vždycky radu každému, aby si co možná nejdříve hleděl zkoušky odbýt. Ke zkouškám je potřeba trochu školáctví, jakmile člověk počne spekulovat, pak zkouška nechutná. Goethovi to také neškodilo, že byl doktorem práv. Je v tom často jakési zastaralé geniálnictví myslit, že by zkouška degradovala nadání, protože je nezbytné, odbýt si tu věc; zejména lidé nadaní měli by takové maličkosti odbýt. V našich malicherných poměrech se ubíjí mnohý nadaný člověk právě tím, že se na něm vyžaduje to, co by každý mohl mít.
17.
O POPULARISACI VĚDY
U nás opět vidíme i zde poměry abnormální. My nemůžeme tak snadno mluvit o rozšíření universitního vzdělání, když nemáme ani jednu celou universitu. Protože právě poměry jsou zvláštní, musí být také zvláštní způsob popularisace. První požadavek tu je, aby naše universita byla úplná, druhý, aby přišla ta universita druhá. Pak teprve by přistoupil úkol starat se o extensi universitní. Extense by u nás měla a mohla být, ale jak to u nás je, vždycky vyzýváme slavnou vládu, aby to učinila za nás; vláda to nedělá, a my také neděláme nic. Vezměme Plzeň. V Plzni je tolik škol: reálky, gymnasia, obchodní školy, je tam jistě sto profesorů a učitelů. Že by se jich nenašlo pět z nich, že by chtěli přednášet? Tak by se mohly udělat kursy. Mluvil jsem s lidmi z rozličných měst, bylo ujednáno: letos začnem, já čekám, čekám - to se rozumí, nezačalo se. Jsou to poměry tak divné, že kdyby člověk neměl tolik zkušeností a trpělivosti, musel by z kůže vyletět.
Hlavní věci při těch všech přednáškách je:
a) aby thémata byla vhodná, praktická, a jsou-li, i theoretická, aby se pro publikum hodila. Je nevyhnutelně třeba znát poměry posluchačstva. Théma musí být pro publikum přišito. Nutna je znalost těch, kterým se přednáší. Proto v Londýně a v Anglii vůbec studenti, kteří přednášejí dělníkům, žijí s nimi ve čtvrtích dělnických.
b) I v těch populárních přednáškách musí být soustava. To je zlo, že té soustavy není, že se popularisaci rozumí takové smetánkování: vyslechnout zajímavé věci, novosti, zvláštnosti. Tím se jen povrchnost rozšiřuje, a ta je zhoubná. I v populárních přednáškách ten, kdo poslouchá, musí se naučit myslit, vžít se do toho; a jestliže sám neuvažuje každé slovo, musí cítit, že myšlení je práce. Publikum musí cítit, že je to těžké; každý, kdo přednáší, musí si rozhodnout, co se popularisovat dá. Jsou obory, které eo ipso jsou dosti populární. Zeměpis, historie může být tak podána, že to může slyšet každý. Jsou obory, kde je to nesnadné, pak jsou obory, kde je to vůbec nemožné: vyšší mathematika, zákon Newtonův. I když to někdo dovede přednést populárně, bude to vždy jen něco přibližného. Proto popularisovat vědu je mnohem větší problém než si většina lidi myslí. U nás se myslí, že popularisovat může kdokoliv. To však může toliko ten, kdo stojí na výši vědy. Kdo sám není ještě hotov, jak by mohl popularisovat?
Tedy popularisace vědy jinde není snad tak těžká jak u nás, ale musíme si zvykat přihlížet k našim zvláštním poměrům.
Důležitý punkt by také byl především se postarat o dětskou literaturu. Jak se vychováváme od dětství, jak vychováváme své děti, o tom jsme ještě nepřemýšleli.
18.
POPULARISACE UMĚNÍ
Uměni dá se snáze popularisovat než věda, je přístupnější, mluví přímo k srdci člověka. Hudba, vede nepotřebuji těch komentářů. Zde se dá mnoho a mnoho dělat, tím více, že uměni v míře mnohem větší než obyčejně myslíme napomáhá vědecké práci. Je klam, že by se věda a uměni tak rozcházely a nesouvisely, de facto mnoho a mnoho spolu souvisí, na př. nová literatura románová do velké míry nám v Čechách nahrazuje literaturu vůbec, i vědeckou. Divadlo má ohromnou důležitost, zde pro všeobecné vzděláni je veliké řečniště, se kterého se může na masu působit. Jde o to, aby se podávaly velikým masám myšlenky vedoucí. Všech uměni dalo by se ve směru tomto využitkovat. Kdo by chtěl o věci více přemýšlet, studuj spisy Angličana Johna Ruskina. Ten ukazuje, jak všecko uměni v základě je mravního původu, jak k mravním cílům může vést a jak napomáhá vzděláni. Nejen že jednotlivé příbytky krásně, by se měly upravit, celá města, zejména veřejné budovy by měly být vzorem uměleckým. Takovouto esthetickou prací promyšlenou do každé maličkosti dal by se celý národ estheticky i mravně povznést a všeobecné vzdělání dalo by se tak šířit.
19.
O SEBEVZDĚLÁNÍ
Sebevzdělání je u nás nutné ve větší míře než jinde. Namítne se: proč právě mladý člověk u nás by měl mít tak těžký úkol a větší než jinde?
Předně dělám rozdíl mezi sebevychováním a sebevzděláním. Sebevychování je těžké, ale sebevzdělání je možné a musí se žádat u nás proto, že máme jiné poměry než jinde. A jestliže problém malého národa je problém a pro nás veliký problém, pak mládež akademická musí o tomto problému přemýšlet, a každý musí tuto malost hledět vyvážit promyšlenou prací. Jiné pomoci není člověku slabšímu proti silnějšímu nežli využít všeho, co je možné, aby se jakž takž silnějšímu vyrovnal. Myslím na základě pozorování historie a života, že my přes svou malost, kdybychom pochopili tuto malost, mohli bychom se rovnat mnohému většímu a velikému národu. Ale nezbytná podmínka je pochopit tyto rozdíly, pochopit, co je příčinou této malosti, tyto příčiny odčinit a využitkovat sil svých více než jsme posud dělali.
Dvojí úkol tu máme, předně se jedná o doplňování těch vědomostí, kterých každý z nás potřebuje a jichž se nám aspoň v oficiálních školách nedostává; druhý úkol je za těch daných poměrů našich pokusit se o filosofickou synthesi, o sjednocování rozmanitých poznatků, o všeobecné vzdělání pod jedním zorným úhlem, o filosofický, úplný názor na svět.
Toho se nedostává nikomu z nás. Představme si takovou synthesi, jako je na př. u Němců, kde jsou dávno vyhraněné filosofické směry, školy, které mají své tradice, kdy jednotlivec je veden. U nás pořád začínáme znova, my historii začínáme teprve dělat. Tím potřebnější právě je mít program a dovést všecky ty prvky scelovat, aby právě z toho organický celek vznikl. Snahou naši musí být: vědomé, promyšlené děláni historie.
To znamená, že potřebujeme znalosti cizích jazyků živých, máme-li za dnešních poměrů úkolu tomu dostát. Je to stránka vzdělání zdánlivě formální; potřeba znalosti cizích jazyků je nutná, a myslím, že každý z nás již na gymnasiu by mohl a měl si jeden cizí jazyk osvojit dobře. Co je to: dobře znát cizí jazyk? Ten zná dobře cizí jazyk, kdo s chuti v cizím jazyku čte a dovede se v cizím jazyku učit. Bez znalosti cizího jazyka, to si nesmíme tajit, dnes to všeobecné vzděláni je nemožné; aby člověk jen českým jazykem se vzdělal, to je prostě nemožná věc. Klamat se o tom, znamená klamat se o posledních cílech života.
Otázka je, kterým jazykům se učit? Na snadě je, že napřed prospěšné je znát slovanské jazyky, které mají velikou literaturu, ruský, polský, ale i jiné. Máme ještě i jiný úkol při učení jazykům slovanským: srovnáváním vnikat v to, co je to slovanský duch. To je něco, a to se dá jen znalosti jazyka dobře postihnout. Chtěl bych ze zkušenosti upozornit na věc jednu: že naučit se dobře slovanskému jazyku, třebas jen polskému, je těžší, než se myslivá, skoro bych měl chuť povědět, že naučit se maďarsky je lehčí. Věc je v tom: čím podobnější jsou si jazyky, tím více spoléháme na konstrukci a ne na skutečnou znalost jazyka. Člověk pořád jen konstruuje, vyhledává si podobná slova, která mají význam snad docela jiný. Slovo je totéž, ale smysl je jiný. Nebo třebas pojem je tentýž, ale odstín je jiný. Tak lidé, kteří dovedou čisti rusky, smyslu přesně nepostřehnou. Ten celý duch ruský není český, je všecek jinaký a cizí. Učíme-li se slovanským jazykům, musíme se učit zpaměti a tak se poměrně naučíme lépe a snáze.
Z neslovanských jazyků já bych dával přednost angličtině. U nás již z praktických příčin budou se lidé učit němčině. Již Komenský říkal, že se máme učit jazykům svých sousedů. Jistě nyní každý inteligent umí německy; má-li to však zůstat, to je otázka. Kdyby to mělo zůstat, pak je zle s námi. Musí být našim národním cílem co možná zhostit se němčiny, ale ne proti ni brojit, nýbrž ducha jejího se zhostit. T. j. naše literatura, školy musí být zařízeny tak, že by si člověk mohl i bez znalosti němčiny slušnou znalost všeobecnou osvojit. Jednotlivci vždy půjdou dál, ale promyšleným překládáním dá se znalost cizího jazyka značně zúžit, právě jen na ty kruhy některé. To zlo, že celý národ náš zná německy, nás jistě ohrožuje. Nezbývá než proti tomu pracovat a učinit si cílem zhostit se němčiny na celé čáře. Tu neběží jen o věc intelektuální, nýbrž především o věc mravní, o jistou upřímnost, které se u nás v tomto nedostává. Znám vlastence na slovo vzaté, kteří horuji pro jazyky slovanské, ale ruské azbuce se ještě nenaučili! Maji velký odpor proti němčině, ale vlastni syny posílají na university do Němec. Takových úkazů je u nás ohromné množství, a my to všecko trpíme. To se vybíjením krámů nespraví, když zároveň, co toto děláme, němčině se podrobujeme. Mladočeská strana chce vydávat bibliothéku vzdělávací a tam podle programu bude vydávat skoro samé německé spisy. Co to znamená? To znamená tolik, že je to ohromná neupřímnost. Běží tu o jádro naší mravnosti. My máme svou pýchu národní jen v hubě a necítíme nejhorší.
Rozumí se samo sebou: vzdělání všeobecné, vzdělání, po kterém každý myslící člověk prahne, musí být světové. Ale to neznamená těkat po světě, politický národní kosmopolitismus, nýbrž pochopit svět s našeho českého hlediska. Goethe pravil: „Svět, ať je sebe větší a obsáhlejší, není konec konců nic jiného než rozšířením naší bytosti a nepodává nám více než podává naše bytost.“ To je pravda a platí to také pro nás a právě pro nás. My světovosti nedosáhneme cizí pomoci, nýbrž musíme si jí dobýt prací vlastní; právě ze svých poměrů musíme udělat poměry světové. Český národ se musí stát světovým, česká otázka musí být světovou, a to se stane jen naší vlastní prací. Každý člověk je glebae adscriptus, každý bude nejlépe pracovat tam, kde se zrodil. Mnohý člověk není spokojen doma, těká světem, hledá uspokojení bůh ví kde v cizině; to je marné – nenalezne ho, jen doma můžeme zdárně pracovat. Každý ví nejlépe, kde ho bota tlačí: my známe nejlépe domácí poměry, a tudíž když přestane taková těkavost, kterou my máme, když nebudeme hledat světovosti tam, kde není, když se zkoncentrujeme na sebe, doma, poznáme teprve skromné své sily a dovedeme lépe s nimi hospodařit a všelicos udělat. Malý národ nemůže se měřit s velkým, ale právě proto musíme o to usilovat, aby naše vzdělání všeobecné, čím světovější, bylo zároveň tím národnější, t. j. pochopením pravého ducha českého a naší historie. Tedy zkrátka pracovat k tomu, abychom, dosáhli vzdělání skutečně národního. To je dosti těžká věc. Těžší u nás než jinde, kde vzdělání národní už se podává na školách; toho všeho u nás není, a proto úkolem zejména inteligence je: čerpat z historie, poznávat to, co je skutečně české, a pernou prací domáhat se toho, co bych nazval kulturou a vzděláním národním.
Taková práce, má-li být úspěšná, předpokládá ve většině případů a zejména pro lidi mladší práci společnou. Snad bych mohl vůbec tvrdit, že práce je jen tenkráte úspěšná, je-li společná, pracuje-li ne jeden, ale více lidí. Práce eo ipso znamená: pomáhat člověk člověku; práce je eo ipso sociální. Pro člověka mladšího, ještě nezkušeného, je dobře připojit se k nějakému již osvědčenému celku a tam pracovat; pro studenta být členem nějaké korporace, organisace. Není-li to studentský spolek sám, nechť se připojí k nějaké korporaci jiné. U nás posud se připojovalo studentstvo k politickým stranám. To je za našich poměrů pochopitelné a snad i nutné, ale jistě jednostranné. Dnešní poměry sociální by vyžadovaly, aby studentstvo mělo mnohem větší zájem v pracích humánních, kterých si posud nevšímá. Na př. máme v Čechách spolek, který pečuje o to, aby se člověk, který je z vězení propuštěn, ve společnosti uchytil. Je to velmi těžké pro takového člověka, on je společnosti přímo nucen zase něčeho se dopustit (to je ovšem poněkud silně řečeno). K tomu jsou spolky, které se o ně starají, a takových spolků je v Praze dost. Pokud já vím, na takovou práci studentstvo dosud nepomýšlelo, a jsem jist, pokud se nebude u nás takto male politicky pracovat, nepřijdeme daleko vpřed. Každý mladší člověk se připojí s prospěchem k celku, kde se pracuje pro účel dobrý. Má z toho zisk dvojí: předně při pochopitelné těkavosti a neurčitosti mladého člověka má vytčený takovou organisací určitý cíl, snad ne příliš velký, aby odpovídal všem jeho fantasiím, ale určitý a dobrý; za druhé my v takové korporaci přicházíme ve styk s lidmi a naučíme se pracovat společně. Dvojí tento prospěch je veliký, a proto je dobře vyhledávat takovéto společné práce.
To všecko bude mít smysl jen tenkrát, jestliže každý z nás bude mít určitý program cíl pro práci. A to cíle vzdálenější i cíle bližší. Každý čin má vyplývat z celého nazírání a být jeho projevem. Ne tedy práce nahodilá, nýbrž za určitým cílem.
Tím nechci říci, že by člověk působil jen tím, nač myslí. My velice často působíme právě tím, čím působit nechceme, a je jisté, že při nejlepším vypuntičkování svého plánu na jiné lidi působíme ne tím, co jsme vyspekulovali, nýbrž celým svým charakterem, celým svým životem, a snad tím životem víc, Každý z nás působí svým životem víc než svou filosofii. Ale tím nutnější je dbát o tento program, aby ten náš charakter, to naše úsilí byly určitě soustředěny. Není pochybnosti, a už jsem vzpomněl slov Viktora Huga, že naše neurčité tužby a ideály mají ohromnou důležitost. Ale nestačí žít pořád v té mlze, nýbrž těm tužbám my musíme propůjčit slovo a program, Naše životní práce záleží v tom, že jednak pořád takto usilujeme snažně vpřed, bažíme a dychtíme, a na druhé straně při tom zase ta perná práce, to vypracovávání toho životního programu. Jedno druhého nevylučuje, a jsme vždy zabezpečeni, máme-li takový určitý program.
20.
VZDĚLÁNÍ SOCIÁLNÍ A POLITICKÉ
Především o vzdělání politickém. Politické vzděláni je nutné a za našich poměrů tím nutnější, že jak situace dnes je, práce politická je důležitá a v daném okamžiku může být důležitější než jiné; ale, jak vždy bývá: co je na očích všem, o tom se nejmíň přemýšlí. Naše politické úkoly jsou veliké, ale tím menší naše vzděláni politické.
Předně otázka, co je politické vzděláni, je-li možné a proč se ho posud nedostává? Nedostává se ho proto, že ohromná většina lidi nepokládá politiku za takové umění, kterému by se dalo naučit; je posud velmi málo lidi, kteří opravdově jsou přesvědčeni o tom, že se i politickému umění lze naučit, že i politika žádá vzdělání politicky odborného. Comte srovnává politiku dnešní s medicinou v dobách starších. Dnes je politika takovým tajeplným mastičkářstvím. Jako se z něho vyvinula medicina vědecká, tak i politika musí se stát vědeckou. Toho lidé posud nechápou; asi proto, že společenské jevy jsou tak ohromně komplikované, že člověk nesnadně přehlédne všecko to, co je společnost a její vývoj, a proto, ač v přírodovědě, technologii věříme v determinism a řídíme se podle něho, v politice ještě možnosti takové přesné theorie neuznáváme.
Je-li tedy politika vědou a praxi přesnou, který je hlavní problém politický pro myšlení theoretické? K tomu je odpověď jedna a jen jedna: je jediný problém politický, sociální, historický, totiž ten, pochopit poměr individua ke společnosti, jinými slovy: problém individualismu a kolektivismu, vyložit, čím se individuum stává bytostí společenskou; to pro praxi znamená, jak se individuum k celku společenskému má chovat, jak vsahovat v pravomoc, obor činnosti jiných individuí? Tedy po stránce theoretické i praktické pochopit to, že člověk je zůon polixŇn. Vyanalysovat, co je v individuu společenského, to je proto těžké, že naše vědomí je čistě individuální, že my ve svém vědomí nemáme nic kolektivistického. Odtud také stálý spor individualismu a kolektivismu. Tu neběží toliko o hospodářský individualismus – kolektivismus, nýbrž o noetický, metafysický problém: čím je individuum zároveň společenskou bytostí, které jsou povinnosti individuální a které sociální?
Jak veliký to je problém a že skutečně všecko obsahuje, vidíme z toho, jak se posud poměr individua ke společnosti určoval. Ve starší době všecko politické dění, každý historický zjev vykládal se přímým působením božstev, jako projev nějaké vyšší bytosti. Tento názor starší převládá však posud. Čin každý podle toho názoru je individuální; ale ten individuální čin se pokládá za projev celku a ten projev celku zase za něco, v čem se projevuje božstvo. O básnících posud tak míníme; genia – umělce pokládáme za věštce, za docela jinou bytost než je obyčejný člověk. Velící politici jsou prý z boží milosti posláni. Toto nazírání se časem změnilo, a jednotlivci se začali pokládat za jakýsi druh poloboha a poločlověka: rekové – heroové.
Myslím, že to je dnes populární mínění. U nás poslanec se pokládá za heroa, a každý právem neprávem vynikající člověk pokládá se za takového reka. Carlyle je mluvčím tohoto názoru. V nejnovější době počíná nazírání více demokratické, kde se proti jednotlivci celek klade v popředí a kde jednotlivec ustupuje před masou. To je nazírání socialismu, politického liberalismu, nazírání Tolstého (na př. jeho Napoleon ve „Vojně a míru“!). V praxi však i zde jednotlivec k platnosti přichází více než si je Tolstoj toho vědom. Tolstoj sám jaksi vidí v mužikovi toho velikého reka, ale i ti jednotliví vůdcové, jako Kutuzov, přicházejí i vlastně opět k platnosti, jakou měli dříve.
Z toho vidíme, že názor o poměru individua k celku daleko není ještě ustálení a problém je určovat tento poměr nejen po stránce psychologické, ale hlavně po stránce noetické i éthické. Když vykládáme individuální vědomí, jde o to, stanovit, co je mého a co není mého, co mám rodového, rodového v sobě, čím jsem já psychologicky část sociálního organismu, jak se říká. Marx docela určitě praví, že vědomí není individuální, ale eo ipso kolektivní. Že tedy individuum není. Pravda, v nejzazších mezích je toto mínění falešné, ale důsledné je.
Po stránce logické je otázka: do které míry mám pravdu já a všecko to, čemu mě učí logika (podstatně individuální), a pokud má pravdu kolektivum? V praxi samé se řeší tato otázka tím, že se uznává princip majoritní, pravda všech se nedá určit, a proto se to určuje přibližně majoritou poslanců.
To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni, se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určuji práva, t.j. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. Otázka je, jak zaručit politickou a nejen politickou, nýbrž v každé práci odbornou znalost. Pokročilejší politikové se neklamou, že v politice princip majoritní je docela něco přechodného, je to první pokus přivést k platnosti mínění celku. Vedle parlamentu pracují politicky odbory jednotlivé; to jsou prostředky, jak vedle mínění většiny přivést k platnosti vědění odborné. Dále je dělba práce mezi byrokracií a parlamentem. Parlament nemá ani desetiny té moci a práv jako administrativa. Skutečné řízení státu je v rukou administrativy, a jen nepřímo působí parlament svým dozorem na tento stroj. Odtud veliký problém v praxi, jak parlament s byrokracii spojit; je to zase problém, jak kolektivní mínění s individuálním, odbornickým přivést v soulad.
Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchismus proti socialismu.
Rozumí se tedy, že zde pro člověka myslícího nastává úkol dobře psychologicky analysovat tento poměr individua a celku. Individualism je po mém soudu mnohem oprávněnější než kolektivism, který by úplně ničil vědomí a svědomí individua; s tímto nazíráním v praxi souvisí ještě zbytek starého nazírání na politické vůdce, že by tito vůdcové měli nějaké vědomosti nad jiné lidi vzácnější. Je to zvláštní politický okultism, žrectví, augurství, jako by poslanec, když je zvolen, najednou více věděl než před tím; je to nazírání, jako by znalost politická byla něco ne lidského, ale nadlidského. Často se mluví o nadlidské práci poslancově. Poslanec sám potom přichází do takové nálady, že se pokládá za takového žrece a augura; ale to je vzájemné: za to on nemůže více než ostatní. Tak se díváme i na kněze i na medika. Tento názor se vtírá při sebe střízlivějším nazírání a vadí správnému vystihnutí, co je individuum a co je individuum vůdčí. Vůdcové jsou a budou, ale otázka je, jak tuto vynikající činnost posuzovat a odhadovat? Postaveni vůdčí dá se i při demokratickém smýšleni uznat, ale nesmíme v něm vidět nic nadpřirozeného. Při takovém nazírání se bude vůdce kritisovat, a tím celek získá. Takováto kritika těchto individuí se zdá mnohým záhubná, a často lidé s dobrými úmysly ji okřikují. Je rozšířené míněni, že se kritikou ničí nadšení a bez nadšení že se nic nesvede. Je pravda, nadšení je nutná věc: nadšení, víra, naděje v to, co děláme; člověk jen kritik mnoho nesvede. Ale uznává se obecně, že bez vzdělání a vědomostí není možno postupovat. Tedy problém, jak si nadšení zachovat při zdravém a jasném rozumu. Havlíček je člověk nad míru nadšený, hotový obětovat vše a při tom ustavičně naléhá na kritiku a jasnost myšlení a zejména dovozuje, že bez jasnosti ani nemůže být náležitého nadšení; bez jasnosti to bude vášeň slepá, fanatism. Neruda praví: ne slepá, ale uvědomělá láska je pravá. Může se stát na př. u nás dnes, když se proti starým zvykům a generacím najednou kritika rozproudí, že kritisující jsou nespravedliví proti starým, a naopak, že staří příliš drží to staré. Tu nezbývá nic než postupovat podle zásad mravnosti. Ale bez jasnosti nebude náležitého nadšení, a v té kritice je zase nadšení. Nadšení proti nadšení, rozum proti rozumu. Bez nadšení ani kritika by nebyla možná. Starší páni jsou v majoritě, a majorita má všecky prostředky stíhat mladší generaci. To, co platí o nadšení starých, platí též o nadšení mladých. Nemáme jiného měřítka než logiku a opět logiku. Kde není kritisování, zavládá autoritářství, a to je hrob všeho myšlení ve vědě i v politice. Říká se: vojsko potřebuje discipliny; to je pravda, ale když přijde vojsko před nepřítele, má každý důstojník plány v kapse, a při rozhodném činu nemůže myslit, nýbrž tam se už jedná. Tak je to v každé praktické činnosti. Básník, který by se chtěl teprve vzdělávat, když už má tvořit, to by byla chyba, on už musí být vzdělán, musí stát na výši doby, musí mít vedoucí její ideje. Ale jakmile začíná tvořit, zapomíná sebe, života.
Podobně to bude při nadšeném pracováni kdekoliv. Musí tu být předchozí vzdělání, ne chvilkové nabírání vědomostí. Člověk celý musí být vzdělán, formován svým vzděláním, a to se pak v praxi projeví. Dnes, kdy stát pořád zabírá víc a více činnosti, kdy se stává něčím, čím dříve nebyl, něčím podstatně jiným než byl stát absolutistický, dnes také se stává činnost politická rozmanitější, a proto se musí přemýšlet o tom, jak využitkovat všeho k cíli politickému. My myslíme většinou toliko na politickou činnost sněmovní, parlamentární; to je vada: Každý z nás může být politicky činný, bude-li pořádně činný ve svém, oboru: ať učitel, medik, stavitel – bude-li jen dobře i pracovat.
Vedle této širší politické práce je potřeba ještě jiné, v užším smyslu práce politické. Úkolem každého vzdělance je, aby lid vzdělával a vzdělával také sebe sám. Styk každého jednotlivce s masou je dobrý. Nevím, jak se lidé mohou postavit před své voličstvo a udělovat mu rady a nechtít se zároveň od něho mnohému naučit! Ale to je právě umění naučit se od masy něčemu. Kdyby se ovšem odborník chtěl učit teprve od lidu v odbornictví, to by byl ztracen; musí dovést říci: tomu nerozumíš. Ale každý, kdo s lidem žije, mnohému se může naučit. Od toho nejnepatrnějšího člověka můžeme se učit; z jednoho slova, posunku možno se mnohému naučit. Ale to předpokládá jistou lásku k tomu lidu. Lásku jinou než hospodskou. Inteligence nežije s lidem; kdyby žila, naučila by se moc a moc pro sebe a lid zase od ní.
Při takovéto politické činnosti v širším i užším smyslu neběží jen o činnost ve spolcích, nýbrž i mimo spolek, mimo stranu, všude. Všude můžeme pracovat, kde stojíme a chodíme, pro sebe a pro celek.
A zejména jedna věc by měla být jasná pro inteligenci politicky vzdělanou, ta totiž, že všude, po celých našich zemích českých, na různých koncích by měli být lidé, kteří třebaže nejsou formálně spojeni spolkem, stavem, druh druhu rozumí: takový tacitus consensus. Kde v národě není takového consensu, tam je zle. Každý národ, církev, stát, společnost, spolek je ztracen, nemá-li členy, kteří si bez umlouvání rozumějí. Proč nemůže někdo v Praze, v Plzni, Opavě pozorovat to, co se děje, a dělat z toho logicky stejné úsudky? To je ten tacitus consensus. Představme si, že by v každém městě byl aspoň jeden člověk, který by pozoroval náš český život, stejně myslil, stejně dělal úsudky a podle toho pracoval; byl by to neuvědomělý, neustavený spolek lidí, kteří by měli největší důležitost. To u nás chybí. Není u nás politické diskuse jako u národů jiných a zejména velkých; na př. u Němců můžeme vidět ten veliký consensus v cílech, ve směrech, který se pak objevuje na rozmanitých stranách, to dává německému národu takovou sílu, a je nebezpečí pro národy, kde toho není.
Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách. My dnes jsme zase tam, že mezi nejkrajnějšími směry není žádného rozdílu. Myslím, že i straník velice urputný bude s jinými stranami ve mnohém souhlasit, mají-li stejné cíle a jsou–li dosti vzdělány, aby je pochopily a nalezly prostředky k nim. Vznikne pak taková zvláštní součinnost stran. V každém politicky vzdělaném národě uvidíme, že nejkrajnější strany pracují sobě do rukou, každý straník ví, kde odpůrce celku prospívá, a je pak v největším boji jistá mez, hráz, kterou bojující nepřekročí; to opět vyžaduje ten tacitus consensus. To není svornost z mrtvoty, nýbrž svornost ze samostatného stejného nazíráni.
21.
O KOMPROMISU
O kompromisu by se muselo mnoho mluvit. Upozorňuji na spis Angličana Morleye o kompromisu. Každý kompromis je zlý. Kritická otázka při kompromisování je, jde-li o zásadu či o věc indiferentní. Je-li zásada v nebezpečí, je kompromis mravně nepřípustný. A ze zkušenosti víme, že takových příležitostí, kde by šlo jen o věc indiferentní, je málo. Kompromis nejčastěji proto znamená slevení ze zásad, a vzniká tak ten éthický politický diletantismus, který vidíme u nás. Voličstvo u nás stejně odhlasuje resoluci radikální jako snad za hodinu konservativní; mase voličstva se nedivím; člověk z venkova tomu nerozumí, nemá na těch věcech žádné účasti, vždyť dvakrát v životě uslyšel politickou řeč, ale právě inteligence to dělá; je to otázka velmi úzkého kruhu inteligence.
Tu nezbývá, má-li se stát obnova, než počít tím, že si osvojíme každý náležité politické vzdělání a že budeme mít víc odhodlání stát v pravdě, nebát se toho, říci mínění své, než se to dnes děje. Nepochlebovat národu a neříkat: národ chce to a to. Prostě poctivost žádá, abychom poměr individua a celku určovali jinak než se to děje.
LITERATURA
Kraepelin, Emil: Zur Hygiene der Arbeit. 1896.
Kraepelin, Emil: Uber geistige Arbeit. 1894.
Bücher, Karl: Arbeit und Rhythmus. 1896.
Mosso, Angelo: Die Erműdung (deutsch van Glinzer). 1892.
|
| |