|
Odkaz 10-11/1999 - seznam článků:
Milan Rastislav Štefánik (1919 - 1999) Viktor Dyk: Štefánik Otakar Machotka: Náš Masaryk Otakar Machotka: Náš Masaryk(Filosof a sociolog prof. dr. Otakar Machotka, 1899–1970, napsal tento esej, který vyšel v roce 1950 v Paříži v exilovém nakladatelství Knihy svobodného zítřka, ke stému výročí narození T. G. Masaryka) Říkám-li Masaryk, myslím tím, že my emigranti nosíme Masaryka ve svém srdci, že je nám všem osobně velmi blízký a že ho považujeme za jedno z nejcennějších duchovních dědictví, která jsme si s sebou vzali do emigrace. Myslíme-li na něco velikého, krásného, silného a statečného v naší vlasti, vynoří se nám jeho vysoká postava a nesmlouvavá tvář, která je přitom ku podivu lidská a hřejivá. V našem duchovním dědictví je Masaryk jednou z mála zcela jasných a nesporných postav. Je jednou ze dvou nebo tří postav našich novějších dějin, kolem nichž není pochybností. Není nejasnosti v jeho myšlenkách, není dvojakosti v jeho činech, není pochybnosti o jeho zásluhách, není temných míst v jeho životě. A přitom všichni cítíme, že tato postava nám má mnoho co dát ze své bohaté studnice myšlenek, že pro emigraci a později ještě více pro náš nový svobodný život ve vlasti bude opět východiskem a základem. Je zvláštní, že již při všech dřívějších oslavách Masarykových narozenin jsme cítili stejně jako dnes, že i mrtvý Masaryk nám má co říci v našich denních starostech. Ať to bylo na začátku války, kdy jsme vzpomínali jeho obav o mladou republiku, ať to bylo za války, kdy jsme vzpomínali jeho mravně-politického odůvodnění naší samostatnosti a čerpali z něho víru v budoucnost, ať to bylo při posuzování Hitlerova učení a politiky, o nichž jsme s Masarykem věřili, že se pro své nemravné základy neudrží, ať to bylo v posuzování Sovětského svazu, jehož nedemokratičnost, násilnost a nelidské methody Masaryk příkře odsuzoval, ať to bylo v poválečném boji s komunisty u nás, který v duchu Masarykových ideálů jsme vedli vítězně, pokud zůstával na poli demokratického politického zápasu, nebo ať to je konečně dnes, kdy pro posouzení budoucnosti svého národa a celého světa hledáme měřítka a zásady v Masarykově učení, mrtvý Masaryk má pro nás vždy živé slovo. Při všech svých dřívějších projevech na Masarykovy narozeniny v posledních letech jsem míval pocit, jako by Masaryk byl téměř zázračným zrcadlem, v němž ve všech měnících se situacích svého národa vidíme odpověď na to, co nás právě bolí. A stejně cítili i moji posluchači. Je to podivuhodné a překvapující, že Masaryk s odstupem času nezastarává, že není překonáván přirozeným vývojem událostí jako tolik jiných velikánů, jimž nové objevy vědecké a nové způsoby života odnímají mnoho nebo téměř všechno z jejich dřívější velikosti. Přesto, že jsme to všichni cítili (a cítili to snad i komunisté, třebaže tvrdili opak), nikdy jsme si neuvědomili, proč tomu tak je, co je oním kouzlem, které Masarykovu osobnost dělá stále živou, které Masarykovy myšlenky činí stálým zdrojem naší osobní, národní i politické moudrosti. Proč mnozí filosofové, vědci a politikové jsou připomínáni pouze v historickém vylíčení doby, v níž žili, a proč jen několik jiných patří stejně anebo i více pozdějším staletím a tisíciletím? Proč Kristus, Hus, Havlíček, Masaryk nám mají stále co říci, zatím co velký počet jiných, ve své době slavnějších, nemá pro nás živého slova? Odpověď není jednoduchá. Především filosofové a ještě více vědci jsou překonáváni novými vědeckými objevy. Věda ví stále více a staré objevy jsou doplňovány a opravovány objevy novějšími. Dnešní fysika ví mnohem více než Newton, dnešní biologie mnohem více než Darwin. Také Masaryk byl vědcem. Pěstoval sociologii a filosofii, hlavně logiku. Dnešní sociologie a logika opravily mnohé Masarykovy názory a budou rozvíjet své vědomosti jistě i v budoucnosti. Zde tedy neleží stálá živost Masarykova odkazu. Masaryk byl však také filosofem našich dějin; byl moralistou, byl filosofem politického života a byl praktickým politikem. A na všech těchto polích zůstává nevysychajícím pramenem vody živé pro každého poctivého Čecha a Slováka. Tím ovšem není šíře jeho činnosti vyčerpána. Byl také vychovatelem mladé vědecké generace, byl literárním kritikem, náboženským myslitelem, žurnalistou a nakonec byl presidentem. V každé této své činnosti vyoral brázdu, která udala směr našemu národnímu životu. V těchto všech ohledech by byl náš život jiný bez jeho přínosu. Ani si vlastně nedovedeme představiti, jaký by byl, kdyby nebylo Masarykovy činnosti. Nám však nejde při vzpomínce jeho stých narozenin o zachycení jeho celého nesmírného historického významu pro náš národní život, jako spíše o vy zdvižení oněch živých stránek jeho osobnosti, z nichž se náš život bude bohatě napájeti v budoucnosti. Pravděpodobně nejzákladnější a nejtrvalejší rys Masarykovy osobnosti je jeho poměr k pravdě. Z něho si vysvětlíme největší část jeho filosofie dějin, filosofie mravnosti, filosofie politiky a také mnoho z jeho praktické politiky. Ve svém poměru k pravdě je Masaryk snad naší největší a nejživější historickou osobností. Pouze Hus se s ním dá srovnávat ve svém vášnivém hledání a vyznávání pravdy. Proto Masaryk Husa tolik miloval a citoval. Proto povýšil husitské heslo „Pravda (Páně) vítězí“ na národní heslo vepsané do presidentského znaku. Masarykův poměr k pravdě byl stejně vášnivý, oddaný a zásadní jako Husův. Masaryk předčil však Husa šíří svého zájmu o pravdu. Husovi šlo především o nejpodstatnější pravdu jeho doby, pravdu náboženskou a s ní spojenou pravdu theologicko-vědeckou a ovšem také o pravdivost osobního života. Masarykovi šlo navíc také o pravdu politickou, historickou, o pravdu všude v denním životě. Šíří svého zájmu o poznání pravdy je Masaryk osobností jedinečnou nejen u nás, ale myslím snad i v západní kultuře vůbec. Masaryk nehledal jen pravdu vědeckou jako mnoho jiných vědců, nehledal jen pravdu náboženskou jako tolik jiných náboženských osobností, hledal také pravdu o tom, jaké jsou politické poměry rakousko-uherské monarchie, jaký je původ rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, jaká je skutečná naše národní povaha, jaký je skutečný poměr mezi pravdou a mezi pověrou o rituální vraždě a o mnoha jiných věcech ať přítomných či minulých, do nichž, jak mnozí tehdejší lidé říkali, mu nic nebylo. Jistě osobně byly Masarykovi tyto věci vzdáleny a netýkaly se věcně ani jeho osobního nebo vědeckého života. Týkaly se však pravdy, a to Masarykovi bylo postačujícím důvodem, aby se jimi zabýval. Naprosto zamítal staré pořekadlo „Co tě nepálí, nehas!“ Masaryka pálila každá nepravda, i když se ho osobně netýkala. Každá nepravda byla jeho věcí, každá nepravda byla jeho nepřítelem. Je něco apoštolského a téměř nadlidského v osudovém poměru Masaryka k pravdě, v jeho grandiosní citlivosti na pravdu. I největší historičtí bojovníci za pravdu bojovali většinou za určitou, úzkou, konkrétní pravdu, která byla v dané době podstatně důležitá. Masaryk bojoval za každou pravdu stejně vášnivě a odhaloval každou nepravdu stejně bezohledně. Masaryk ovšem pravdu nejen hledal, nýbrž také vyznával. To je další podstatný rys jeho poměru k pravdě. Jsou hledači pravdy, kteří se spokojují nalezením pravdy. Její hlásání a prosazování považují za věc jiných (to je stanovisko mnohých theoretických vědeckých pracovníků) nebo se ani nezajímají o to, aby byla známa a přijata. Masaryk stejně vášnivě pravdu hledal jako nalezenou pravdu vyznával. Od svých gymnasijních let, kdy byl málem pro trvání na svém přesvědčení vyloučen ze školy, až do posledních let svého presidentství, když říkal národu pravdu o všech jeho podstatných životních otázkách, Masaryk hlásal důsledně pravdu. Jako president dal tím základ zvláštní tradici, kterou nenajdeme u jiných národů, tradici, aby občas president řekl národu otevřeně, byť i těžké slovo o jeho potřebách a chybách. Konečně Masarykův poměr k pravdě byl dán ještě jednou vlastností, důsledným bojem za pravdu. Masaryk pravdu hledal a hlásal. Pokud to však nestačilo k prosazení pravdy, dal všechny své síly do služeb boje za pravdu. Bojoval proti Rukopisům, proti pověře o rituální vraždě, proti falešným představám o naší minulosti, proti falešné a nemravné politické koncepci Rakousko-Uherska a proti mnoha jiným nepravdám. Jeho život byl hledáním pravdy, hlásáním pravdy a bojem za pravdu. Jako vědec a jako člověk a politik měl Masaryk jakési zvláštní a ojedinělé přesvědčení o nekonečné hodnotě pravdy pro život. Jako by jasně viděl, že všechno počínání člověka je pochybné nebo i marné, je-li založeno zčásti nebo zcela na nepravdě. Je-li to nepravda moje, dělám chybu ve svých plánech a ztroskotám, je-li to nepravda jiného, kterou jsem neodhalil nebo do níž jsem ho uvedl, padne to také na mou hlavu, neboť budu spoluodpověden a ponesu následky. Jedině plná a čistá pravda je věcně správným základem našeho jednání. Nepravda je jako chyba ve výpočtu nebo v měření - způsobí jen neúspěch a mrhání sil. Představuji si, že tak nějak asi Masaryk cítil pravdu jako vědec a jako logik. Jako mravní osobnost pak vyvozoval z tohoto poznání krajně přímočaré důsledky - boj za pravdu za každou cenu. V Masarykově prožití významu pravdy pro naše myšlení a jednání je něco jedinečného. Každý z nás by vlastně mohl a měl vyvodit stejné důsledky a přesto to nečiní. Ani lidé vysoké morálky nejsou schopni této ojedinělé důslednosti. Lze to vysvětlit snad dvěma důvody: Za prvé nemají takový zájem o pravdu ležící mimo okruh jejich zájmů a za druhé nemají tolik odvahy a mravní síly jako měl Masaryk. Proto nečiní často samozřejmých důsledků z poznané pravdy. A pak je váže většinou ještě jedno pouto, pouto tradičních způsobů chování a jednání. Masaryk byl vždy vzdálen konvenci a lehčeji se jí zbavoval než většina lidí chce a dokáže. A nyní již zčásti rozumíme, proč Masaryk je stále tak živý. Poměr k pravdě není otázkou jen určitého vědeckého názoru nebo určitých politických programů, které mohou být překonány novou pravdou nebo novými politickými poměry. Poměr k pravdě má svou cenu stejně včera jako dnes a jako bude mít v daleké budoucnosti. Odvážný a věrný poměr k pravdě je programem pro všechny doby. Z toho si vysvětlíme další příčinu Masarykovy časovosti. Osobnost s tak jedinečným poměrem k pravdě vzbuzuje bezděky tak velkou důvěru, že cokoliv řekla o našich poměrech, cokoliv si přála pro náš národ, cokoliv nám doporučovala, je přijímáno s větší vahou než od kohokoliv jiného. Vlastenci, kteří bojovali celý svůj život za práva svého národa, nepožívají tolik důvěry v národních věcech jako Masaryk - vyznavač pravdy; vůdcové dělnických mas, kteří zešedivěli v boji za jejich práva, nemají takovou autoritu v sociálních otázkách jako Masaryk - kritik marxismu. Vlastenci milovali svou vlast a dělničtí vůdcové milovali dělnictvo, ale pravděpodobně milovali pravdu méně než Masaryk, který ji stavěl nade vše ostatní. Cokoliv řekl Masaryk ve věcech národních, cokoliv řekl v otázkách sociálních, i když víme, že neřekl vše, co bychom dnes potřebovali, je přijímáno téměř jako svaté. A stejně je tomu s jinými jeho názory. K tomu přistupují další dva rysy Masarykovy osobnosti, které vysvětlují stálou časovost jeho myšlenek: jeho mravní velikost a jeho vědecký a filosofický význam. Masarykovo hledání pravdy nemusilo mít ještě význam mravní. My ovšem víme, že jej u Masaryka mělo. Vyznávání pravdy a boj za pravdu ukazují veliké mravní vlastnosti Masarykovy. Masaryk byl do krajnosti pravdivý, protože to bylo pro něho také požadavkem mravním. Masaryk první v našich dějinách domyslel plně poměr mravnosti a veřejného a politického života. Masaryk důsledně žádal, aby politický život se řídil stejnými mravními zásadami jako život soukromý. Všechny své politické plány vždy odůvodňoval mravními zásadami. Bojoval-li za naše osvobození a proti Rakousku, činil tak také proto, že to bylo požadavkem mravnosti. Jeho láska k vlasti by sama byla nestačila. Nebyl by bojoval za naši samostatnost, kdyby to nebyl považoval zároveň za mravní požadavek nebo kdyby to bylo v rozporu s jeho mravními zásadami. Stejně to bylo s Masarykovou vírou v demokracii a s jeho bojem za demokracii. Masaryk je otcem naší demokracie. Jako profesor a žurnalista vychoval celou generaci našich otců k demokracii. Jako demokrat byl nepřítelem rakouského polo-feudalismu. Jako president byl zakladatelem našich demokratických tradic. Celá jeho víra v demokracii a jeho boj za demokracii je v podstatě mravní povahy. Je požadavkem mravnosti, aby všichni lidé si byli před zákonem rovni. Je požadavkem mravnosti, aby byli svobodni. Je požadavkem mravnosti, aby požívali všech občanských svobod a práv. Vrcholem Masarykova mravního úsilí byla jeho humanitní filosofie. Masaryk přijal plně Ježíšovo učení lásky a moderní humanistické myšlenky francouzské revoluce a novodobého sociálního úsilí. Láska k člověku mu byla nejvyšším mravním příkazem. Formuloval ji však v duchu moderní doby jako lásku účinnou a energickou, nikoli jako lásku sentimentální. Masaryk zdůrazňoval praktičnost lásky. Odmítal nepraktické snílky a láskyplné vzdychaly. Důsledné vnášení mravních požadavků do soukromého i veřejného života posílilo nesmírně váhu slov vášnivého hledače pravdy a bojovníka za pravdu. Jeho slova dostala další význam, který jim propůjčovala mravní osobnost autorova. A opět: v minulosti jako v přítomnosti požadavek mravnosti v politice má stejnou platnost. Na tomto požadavku nemůže nic zastarat. Proto vše, co napsal Masaryk o marxismu před půl stoletím, je stejně platné i dnes, po všech těch bohatých zkušenostech a historických výbojích i omylech na poli sociálních reforem. Všechny tyto zkušenosti mohly jen potvrdit jeho mravně vážnou kritiku marxismu. Masaryk odsuzoval Marxův materialismus nejen filosoficky, nýbrž i mravně. Také jeho diktaturu proletariátu odmítal z důvodů mravních. Demokratická forma vlády byla mu mravně daleko vyšší. Vzpomeneme-li, kolik také slušných a poctivých lidí vedle kariéristů a lidí toužících po neoprávněném obohacení se dalo obloudit komunismem i s jeho materialismem a s jeho diktaturou proletariátu ještě čtyřicet nebo téměř padesát let po Masarykově kritice marxismu a jak dnes teprve po těžkých, katastrofálních národních a osobních zkušenostech dochází ke stejnému závěru, můžeme jen hluboce litovat, že opravdovost a mravní vážnost Masarykova s jeho vědeckou a filosofickou pronikavostí nenašla včas více sluchu. Opět dnes vidíme, jak nedostatek mravních měřítek v politice je podstatnou chybou a nikoli předností nebo chytrostí. Nedostatek mravního základu vadil Masarykovi na marxismu stejně jako na hitlerismu. Hitlerovi se tento nedostatek ukázal osudným, nepochybujeme o tom, že se ukáže osudným také komunismu. Masaryk byl vědeckým koryfejem našeho národa. Všichni víme, jak rozšířil naše vědecké obzory z úzkého rakouského a německého světa na svět francouzský, anglický a americký. Sám vynikal logičností a kritičností, v jeho době u nás ojedinělou. A právě jeho logické domýšlení mravních zásad na náš národní a veřejný život je další složkou jeho stálé časovosti. Síla logiky a síla mravní osobnosti spojily se v řadu úsudků často aforistického charakteru, které jsou dnes tak pravdivé, vhodné a účinné, jako byly před dvaceti nebo šedesáti lety. Jen málo z nich, pokud se týkaly běžných a měnících se poměrů, ztratilo pro nás na časovosti. Nevím však, je-li v moderní době druhého velikána, jehož slova by ztratila tak málo a jen na ojedinělých místech, jako je tomu právě u Masaryka. Na příklad Marxovy předpoklady analysy hospodářského a sociálního života se změnily tak, že jeho filosofie ztratila podstatnou část svých základů již jen z této příčiny. Nemluvíme přitom ani o jeho chybách a mravních slabinách. Stejně např. Bismarkova, Vilémova, Mussoliniho nebo Hitlerova politická ideologie byly dobou téměř nebo zcela rozmetány. A kolik velkých filosofů se dočkalo postupně stále pronikavější kritiky v důsledku nových vědeckých objevů, že dnes nemají již následovníků. Masaryk nám nepodal ucelený a propracovaný filosofický systém, zůstává však živý. Ve všech otázkách svého osobního, národního a do velké míry také sociálního života k nám mluví řečí dneška. Hledal-li před několika desetiletími tak vášnivě pravdu ve všem, čeho se jeho duch dotknul, a promýšlel-li ji s tak pronikavou logičností na základě přísných mravních zásad, nemohl čas odnésti nic podstatného z jeho myšlenek a zásad. Bezděčně cítíme, že politicky je nám Masaryk tak blízký proto, že naší i světovou politickou budoucností bude zase jen jeho demokracie. Bezděčně cítíme, že naší i světovou životní filosofií bude zase filosofie humanismu, kterou k nám přinesl a po česku přetvořil, a že proto i v tomto směru je naší živou přítomností i naším programem. Víme, že jen plnějším přijetím jeho demokracie překonáme hrůzy diktatury a přivedeme zpět štěstí do své vlasti. Víme, že demokracií bude komunismus překonán i jinde. My víme také, že nemá budoucnosti hrůza, teror a mučení a že budou nahrazeny láskou k bližnímu, láskou praktickou a energickou, kterou Masaryk hlásal. Věříme, že po záplavě lží a podvodů pravda přijde ke cti opět i v naší vlasti. Víme, že komunismus padne pro svou nepravdivost a nemravnost a s nimi spojenou nelogičnost svého učení. Víme, že Masarykova pravda, Masarykova láska k bližnímu, Masarykova mravnost a Masarykova demokracie překonají říši nepravdy, režim nenávisti, systém nemravnosti a podvodů a také teroristickou diktaturu. Nebude to podle mého názoru jen návrat k předválečné republice, nebude to jen návrat k našemu dřívějšímu stupni pravdivosti, k naší dřívější míře lásky, k naší dřívější mravní úrovni, k naší demokracii. Bude to zápas o vyšší míru těchto zásad v celém našem životě. Bude to nové úsilí o přiblížení se k Masarykově odvaze a věrnosti k pravdě, k jeho činorodé neumdlévající humanitě, k jeho úzkostlivé demokracii a k jeho apoštolské mravnosti. Naše vlast bude potřebovat více masarykovských ctností než kdykoliv dříve. Mravní rozvrat a hospodářské zubožení nebudou překonány zázrakem, nýbrž prací, vedenou co nejplnějším osvojením si Masarykových zásad. Také svou sociální otázku rozřešíme v jejich duchu. Rozřešíme ji demokraticky podle přání většiny národa, s láskou k sociálně slabým a se zachováním osobních svobod a práv příslušníků všech vrstev, rozřešíme ji podle mravních zásad, vedeni humanitní úctou k osobnosti každého člověka. Konečně jako emigrant cítím ještě jedno, nyní zvláště silné pouto k Masarykovi. Je to jeho odvaha, bojovnost, statečnost. Bojoval celý svůj život a překonal všechny tak nesmírné překážky. I my bojujeme velice těžký boj. Potřebujeme odvahu a statečnost, abychom vytrvali v boji. A tu v duchu přímo vidím jeho hrdinskou postavu, jak nám podává ruku a říká: Bojujte, neumdlévejte, bez boje není vítězství. Pravda je s námi a ta zvítězí. Říkáme-li, že sto roků po svém zrození Masaryk je stále živý, říkáme málo. V našich srdcích je stále živější. A čím hlouběji bude naše vlast stržena duchovně a hmotně, tím jasnějším světlem a naléhavějším programem bude nám jeho odkaz. Odkaz 10-11/1999 - seznam článků: Milan Rastislav Štefánik (1919 - 1999) Viktor Dyk: Štefánik Otakar Machotka: Náš Masaryk |