|
Odkaz 9/1998 - seznam článků:
Prohlášení čsl. státu a první zákon Martinská deklarace Národ vítá presidenta Masaryka Projev TGM k 28. říjnu 1919 Projev TGM k 28. říjnu 1919Slavnostní schůzi Národního shromáždění zahájil jeho předseda František Tomášek apotheosí národního osvobození a vzpomínkami historickými.V Praze 28. října 1919 Pane předsedo Národního shromáždění,paní a páni poslancové, pan předseda Národního shromáždění ve shodě s vládou pozvali mne, abych dnes promluvil; přislíbil jsem rád a nerad. Nerad - neměl jsem kdy řeč svou náležitě vypilovat; rád - mám vhodnou příležitost povědět slovo k některým žhoucím otázkám dne. Dnešní den zakončuje řadu památných dní naší revoluce a politického vítězství; byl prohlášen za svátek národní a hodí se tudíž velmi dobře k vážným úvahám o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Mnoho bude se dnes vzpomínat našeho revolučního hnutí, a sám mám po této schůzi zahájit viditelnou jeho his-torii; zde se uskrovním na stručnou úvahu. Naše revoluce měla zvláštní ráz. Za hranicemi záležela v promyšlené a pilné propagandě a diplomatické práci; vedle toho zorganisovali jsme armádu a připojili jsme se k válčícím Spojencům, od nichž jsme byli uznáni za pravi-delnou váleční moc. Doma se pracovalo s naší strany bez krveprolití, třebaže habsburské Rakousko brutálně naše lidi věšelo, střílelo a všemožně potlačovalo. Je to jistě zvláštní revoluce - revoluce po výtce pracovní a právě tím v nej-lepším slova smyslu demokratická; a tato revoluce zajistila nám vítězství. Vítězství veliké. Bylo často řečeno, že státy trvají, čím vznikají. Naše republika vznikla pravidelným bojem v poli a prací, a prací naše republika se udrží; boj, doufejme, nebude již potřebný. Přestáli jsme v poměrném klidu již jeden rok; fysiologové nám říkají, že prvý rok lidského života je pro trvání individua rozhodný. Snad smíme analogie užít také pro náš stát. Ovšem - je naším úkolem, politikou hodně promyšlenou, naši republiku nejen udržet, nýbrž dokonale vybudovat. Dědictví rakousko-uherské a těžká pováleční situace Evropy a speciálně Evropy východní dělají nám náš úkol obtížným. Historikové a politikové mnoho uvažovali o poměru politiky zahraniční a vnitřní. Byly vysloveny theorie, že politika zahraniční je důležitější, jiní přiřkli větší důležitost politice vnitřní. Větším dílem, že někdy mají poměrně větší důležitost události a poměry zahraniční, někdy vnitřní; v celku však kladl bych důraz na harmonii obojí politic-ké činnosti. Na každý způsob musíme si zvykat při vší naší veřejné činnosti doma pamatovat na to, jak zároveň pů-sobíme za hranicemi. Každý pozorovatel může se snadno přesvědčit, jak na příklad náš obchod do značné míry je závislý na zahraniční politice. Stejně naše finance a celý náš průmysl, také naše zemědělství a naše sociální reformy a vůbec všecka naše politická práce jsou v úzkém vztahu k politice zahraniční. Rozumí se to samo sebou, ale svět už je takový, že se musí zdůrazňovat věci samy sebou srozumitelné. U nás však to musí být zdůrazněno ze zvláštního důvodu. Rakousko-uherský carism nedovoloval nám Čechům a Slovákům rozhodující účast ve vládě a v zahraniční politice; odsud lze si vyložit fakt, že se u nás jeví jistá bázeň před odpovědností a že se zapomíná na to, jak naše postupování působí za hranicemi. Vídeň nenaučila naše lidi roz-hodovat a neměla je k tomu, aby se stále obzírali po světě. Avšak teď máme svůj vlastní stát, a ten vyžaduje smyslu pro odpovědnost a světového rozhledu; je nám třeba státního smyslu, smyslu pro stát. mnozí němečtí historikové a politikové vytýkají Slovanům a také nám Čechům a Slovákům, že toho státního smyslu nemáme, že jej mají jen Němci; stačí připustit, že vídeňský a budapešťský absolutism donutily nás k stálému odporu ke státu a tím uvykli jsme negaci státu. Tuto negaci musíme teď nahradit positivním smyslem pro stát. Jestliže si přeju zesílení státního smyslu, nemluvím pro stát všemohoucí a absolutistický. Náš nový stát nevyžaduje pouze tento všeobecný smysl státní, nýbrž my potřebujeme pro úspěšnou administraci nové úřednictvo; chceme-li, novou byrokracii. Novou - tj. pracovitou, svědomitou, čestnou a poctivou, a při tom myslící a myslivou. Nové poměry, tvoření nového státu vyžaduje nejen od nejvyšších autorit vládních a od parlamentu, nýbrž od každého úředníka tvoření nové praxe, nestačí jen zákony a nařízení. Každý úředník je teď do jisté míry zákonodárcem. Odrakouštění administrace nesmí zůstat jen heslem! Zkrátka - v politice vnitřní i zahraniční musíme se teď postavit výše, hodně výše, musíme mít odhodlanost a odvahu být většími, být světovými. Úspěšné vybudování našeho státu vyžaduje účinný boj všech proti demoralisaci, která válkou a hroucením Rakouska-Uherska byla způsobena. Na tu demoralisaci se žaluje ve všech státech. Ale zdá se mi, že u nás se poněkud jednostranně ukazuje jen na velké přestupky, kdežto se zapomíná na přestupky v malém. Pozoruji, že často žalují na zločince lidé, kteří sami nešetří pořádku a práva v malé. Volá se po silné ruce, po diktatuře, po přísných zákonech - já bych chtěl zdůraznit, že každý jednotlivec a jednotlivé organisace musí pracovat k očistě. Máme tisíce a tisíce spolků, máme různé organisace a jednoty učitelské, úřednické a jiné, máme Sokol, máme obecní správy, máme svůj parlament, máme svůj tisk, ať každý ve svém působišti a okolí se zasadí o mravní ozdravění. Neomlouvám naše poměry, pravím-li, že se mi naše nervosní netrpělivost zdá být do jisté míry neoprávněnou. Cizinci, kteří mě navštěvují, velmi často srovnávají naše poměry v okolních státech a pochvalují si náš celkový stav. Mně samému by nestačilo, že je u nás lépe než u některých sousedů. Přece musím uznat, že se poměry povlovně lepší; na každý způsob nestačí očekávat mravní pomoc a spásu jen od státu, in concreto od byrokracie. Na jedné straně se na tu byrokracii stále žaluje, ale na druhé straně jí odevzdáváme svá pole a luka, své dílny a továrny, a konečně jí chceme přenechat i svou duši, vychování našeho charakteru. Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administračního aparátu a armády také pevného mravního základu; bez mravních, bez charakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez loyálnosti k růz-ným společenským organisacím, jejichž jsme členy, bez solidnosti ve vší naší činnosti nemůže být silné republiky. Demokracie bez uznání mravní autority, autority zásad a povolaných osob, je nemožná. Dosáhli jsme samostatné republiky, protože jsme horoucně věřili ve své národní ideály, že jsme ve svém nitru uznávali a ctili něco svatého a že jsme měli důvěru v lidi a lid; a stejně si udržíme svou republiku a demokracii, když budeme věřit ve své ideály, když uznáme to svaté a když budeme důvěřovat jeden v druhého. Dobří političtí spisovatelé, jmenuji se starších Tocquevilla, ze živoucích Brycea, upozornili na Ameriku a její republiku, že je umožněna velkou úctou k náboženství a k mravnosti. Naše republika demokratická, která se vzdala starých politických autorit, která se vzdala monarchismu, militarismu, bude pevně spočívat jen na všeobecné mravnosti; podle vzoru demokratických republik, zejména Ame-riky, usilujeme také o rozluku státu a církve a uvolňujeme se takto od církevní autority, jak ji Rakousko vybudovalo. Avšak to neznamená uvolnění mravnosti, nýbrž musí naopak znamenat zesílení všeobecné mravnosti. Protože Habs-burkové zneužívali církve ke své politice, proto se u nás církev dostala do nevážnosti, a lidé neradi slyší mravní napomenutí; nám však nesmí stačit negace církví, a nesmíme se stydět, positivně usilovat o zvýšení veřejné a všeo-becné mravnosti, o tu vnitřní sílu, kterou Havlíček tak neohroženě požadoval. A nerozpakuji se opakovat, že v rozlu-ce státu a církve vidím také prostředek pro zesílení autority náboženské. S tohoto mravního hlediska dívám se také na časové úkoly sociální reformy. Řekl jsem už a opakuji, že tyto reformy musí být pronikavé. Mluvíme všichni o socialisaci. Socialisace za docela abnormálních poměrů, způsobených dlouholetou válkou, je úkol velmi těžký a odpovědný. Vynikající socialističtí vůdcové a spisovatelé prohlašují ji za dané poválečné situace přímo za nemožnou. Chci k věci něco povědět. Socialisace předpokládá veřejnou kontrolu všeho hospodaření. Tak, jak se žádá státní rozpočet, stejně tak musí se žádat veřejný rozpočet všech podniků a závodů ve státě, rozpočet výroby, rozpočet všech potřeb. Marx a jeho stou-penci správně analysovali anarchii novodobé výroby: bez znalosti všech hospodářských sil, bez znalosti celkové produkce a potřeb nelze zahájit úspěšnou socialisaci. Socialisace dále není možná, jestliže masy pracujícího lidu, jestliže dělnictvo se nenaučí pochopit celý proces vý-roby a distribuce. Nestačilo by tak zvanou buržoasii diktaturou k socialisaci přinutit: žádné násilí není blahodárné, a to neplatí pouze o násilí politickém, nýbrž i hospodářském a sociálním. Při socialisaci neběží také pouze o to, aby se dělnictvo účastnilo vedení závodů. V normálních poměrech správa nějakého závodu již hotového není věcí nejtěžší; avšak při hospodářské a sociální reformě tak pronikavé neběží jen o spolusprávu nebo převzetí závodů zavedených, nýbrž o vytvoření, zavedení závodů nových, nebo alespoň o zdokonalování a účelnou přeměnu závodů a celé hospo-dářské praxe a organisace. Pro produkci je třeba podnikavosti a podnikavosti je tím více třeba, že všecky státy, celá Evropa je válkou ožebračená. Pravím-li podnikavost, tož nemyslím na spekulaci a hyperspekulaci, která se právě v abnormální době zhusta zjevuje, nýbrž na podnikavost tvůrčí, na vynalézavost, na geniální využití daných poměrů a vytváření nových statků. Neběží jen, abych tak řekl, o socialism distribuce, nýbrž o socialism produkce. Mluvím-li o této podnikavosti a tvořivosti, neříkám tím, že se jí nedostává dělnictvu a že jí oplývá buržoasie. Naopak, mám-li být upřímným na obě strany, musím si postěžovat, že část naší buržoasie zdá se mi trpět nedostatkem právě té podnikavosti. Nemýlím-li se, naše industrie srovnána s industrií západních států, má na sobě ještě ráz řemeslnické dílny. Je právě mladší. Vím, že v tom je jistá přednost, ale je v tom při dané konkurenci světové také slabost. Tak jako politicky se musíme vyšinout k světovému rozhledu a k politice opravdově světové, stejně se musí všecko naše národní hospodaření, naše industrie, naše zemědělství, náš obchod a naše bankovnictví stát v nejlepším slova smyslu světovým. Vím, že se staly i v tom velké pokroky, ale poměry nového světového hospodaření nutí nás zanechat zděděné hospodářské malosti. Buržoasie opravdu podnikavá dohodne se s inteligentním, podnikavým dělnictvem. Mne v historii nové doby vždy zaráželo chování dědičné aristokracie. Jak málo pochopila aristokracie francouzská znamení své doby, jak málo se naučila aristokracie rakousko-uherská z politických a sociálních revolucí doby nové. A mně se často zdá, že novodobá buržoasie, tak zvaný velký kapitál, kráčí v tom v šlépějích staré aristokracie. Platí zde slovo starého filosofa: "Toho, kdo chce, osud vede, toho, kdo nechce, vleče." Problém socialisace vyžaduje velmi opravdového a upřímného přemýšlení a dobrého vzdělání dělnictva i kapitalistů; avšak dívám se na úkol socialisace nejen jakožto na úkol hospodářský, nýbrž také jakožto na požadavek mravní. Nevěřím, že tu běží o pouhý materialism, ostatně snesu snáze materialism hladového než přesyceného. Prosím, neočekávejte ode mne podrobný program socialisace. To je úkolem nejen vlády, nýbrž také parlamentu a představítelů dělnictva a buržoasie. Ale je důležito, abychom si uvědomili tendenci doby a ducha, ze kterého se musí sociální reformy rodit. Poslanec Němec nedávno zdůraznil, že v nedlouhé době trvání naší republiky bylo nekrvavým způsobem dosaženo mnohých a cenných sociálních reforem. Myslím, že všecky strany s největší upřímností přijmou heslo: pronikavé sociální reformy bez krveprolití. Nechci se v této souvislosti vyhnout problému tak zvaného bolševictvi a speciálně ruského, protože spojením naší armády s Ruskem má pro nás význam zvláštní. Prožil jsem bolševickou revoluci na Rusku; pozoroval jsem ji velmi zblízka a pozoroval jsem ji s největším zájmem a smím říci, docela objektivně. Lenin prohlašuje svůj komunistický program za pravý marxism. Avšak Lenin se mýlí. Marx prodělal několik stadií svého socialistického vývoje; jistě třeba rozlišovat marxism dvojí. Je marxism revolučního roku 1948, Komunistického manifestu, a prvního svazku Kapitálu; ale ve svém druhém stadiu Marx se vzdal již revolučnosti svého mládí a přijal stanovisko evoluční, až konečně Engels krátce před svou smrtí této revolučnosti se vzdal úplně a výslovně. Lenin a jeho stoupenci dovolávají se tudíž marxismu, kterého se Marx a Engels sami později vzdali. Leninovské bolševictví je skutečně mnohem více revolučním anarchismem, po případě syndikalismem, než socialismem. O tom četné projevy Leninovy z poslední doby znalce věci nemohou nechat v pochybnosti. Lenin však se dovolává marxismu i jinak neprávem. Marx, to je pravda, staví dělnickou masu příkře proti buržoasii; z toho však Engels a Marxovi stoupenci správně vyvodili demo-kratický princip majoritní. Lenin však diktaturu proletariátu přejímá ve smyslu minoritním. Pokud však jde o proleta-riát ve smyslu Marxově, Marx a Engels si žádali dělníka, který se stane následníkem Fichte a celé německé filosofie a vědy a tento proletariát filosofický měl převzít od buržoasie vedení společnosti. Marx očekával od konečného pře-vratu a od diktatury proletariátu vyšší stadium nejen vývoje hospodářského, nýbrž i kulturního. Avšak Lenin a jeho stoupenci representují hospodářský a kulturní primitivism ruského negramotného mužika. Lenin se prohřešil proti zákonu dělby práce, nepochopil, že vytvoření nové spo1ečnosti vyžaduje nových odborníků politických, hospodářských a sociálních. Ve svých řečech Lenin velmi často připouští, že on a jeho stoupenci dělali chyby a že se chybami učili; jenže ty chyby znamenají tisíce a tisíce lidských životů marně utracených. Svědomitý sociální politik učí se ze zkušenosti věků, musí umět čerpat z historie, musí pochopit pravou tendenci vývoje, zejména své doby, a na takové zkušenosti musí stavět svou novou budou, respektive opravovat budovu starší. Leninova taktika upomíná příliš na taktiku Ivana Hrozného. Ruské bolševictví nepřekonalo ruského carismu. Nepopírám a sám jsem se o tom přesvědčil, mezi ruskými bolševiky jsou lidé ideální, jsou také theoretikové, ale nebyli s svůj úkol; dnešní Rusko a jeho zoufalá hospodářská anarchie, všeobecná bída a všeobecný hlad vyvracejí leninovský komunism. Nevidím jedním slovem v ruském bolševictví pravého marxismu, a pokud je marxismem, je vyvrácením marxismu spíše než jeho potvrzením, jakože vůbec tato válka a její následky, zdá se mi, nejsou verifikací marxismu, nýbrž jeho vyvráce-ním. Zajisté si všimne každý, že bolševictví v Rusku vzniklo po porážce vojenské, podobně také v Německu a Uh-rách, tedy v zemích poražených; pro psychologické uchopení moment nadmíru výmluvný. U nás se bolševictví někdy odsuzuje jakožto neslovanské a neruské. Já naopak myslím, že Lenin je Rus a typický Rus, třebaže se německým socialismem pokazil. U nás bolševictví by bylo neorganické. Bylo by nesprávné přenášet k nám programy a methody ruské, vzniklé za zvláštních a docela abnormálních poměrů; naše dělnictvo má vyšší vzdělání, má jiné zkušenosti a úkoly než dělnic-tvo ruské, a proto nemůže napodobit vzor ruský. Ale pokládám bolševický komunism zásadně za nemožný. Docela jiného rázu je politická a taktická otázka intervence proti bolševictví. Byl jsem a jsem proti intervenci na Rusi a v Uhrách. Každý národ musí v těžkých krisích pomoci sám sobě, a Rusko prožívá velkou a těžkou krisi. Ta krise není způsobena jen bolševictvím, nýbrž staletým vývojem. Bolševictví Leninovo je následek romanovského carismu. Proti bolševictví ruskému vojenská bariéra sousedních menších států Evropě nepomůže; bolševictví musí být překonáno mravně, sociálními reformami a celou politickou výchovou. Já od srdce přeju Rusku brzké ozdravění, přeju si Rusko mohutné, ale demokratické. Rusku můžeme nejlépe pomoci, jestliže pomůžeme sobě. Politika oprav-du česká a slovenská bude podporou a pomocí Rusku a Slovanstvu. Sociální reformy, jak je žádá promyšlený a vědecky odůvodněný program socialisace, vyžadují pracovitosti všech, všude, ve všem. Pracovitost znamená pocit povinnosti k denní pravidelné, tak zvané drobné práci; válka a její romantism a stejně romantism revoluční do značné míry překážejí návratu do obyčejných kolejí; doufejme, že tuto nervosnost brzy překonáme. Počítám s tím, že se bolševictví neudrží. Ale z jeho pádu nebudeme vyvozovat důvody pro reakci. Vím, že se po-litika posud potácela mezi krajnostmi; my pro náš stát musíme mít promyšlený, reformní program a podle něho bu-deme klidně a stále postupovat, ať v Rusku bolševictví padá nebo se drží. Poměrně delší trvání bolševictví v Rusku mělo by právě konservativním politikům otevřít oči! Problém je příliš vážný, abych o svém stanovisku chtěl zanechat pochybnost; proto prohlašuji výslovně, že proti socialisaci nejsem. Válka a z ní vzniklá sociální revoluce nedovolí nikde nerušené trvání předválečného sociálního řádu. Jsme přece již hodně hluboko v postátnění; ovšem právě toto postátnění může nás poučit, že postátnění není vždy socialisací. Bude nezbytné, aby se problém socialisace přesněji než posud studoval a rozebíral; nelíbí se mi, že tak četní pří-vrženci i odpůrci nevynikají nad pouhé heslo. A zejména nesmí se dělnictvu tolik slibovat; je pochybno, vedlo-li by se dělníkům v prvých stadiích socialisace lépe než za režimu kapitalistického; není vyloučeno, že se mu dokonce povede hůře. Socialisace vyžaduje obětí nejen od kapitalistů, ale i od dělníků - běží přece o veliký princip, běží o přelom věkový, o jehož možnosti a žádoucnosti nemůže rozhodovat dočasný prospěch, třeba i všech. V době přechodné - a ta bude trvat hodně dlouho - jistě by byl stav smíšený, nejen v zemědělství, nýbrž i v prů-myslu; socialisaci nelze provést hned a ve všech oborech, nýbrž postupně v oboru po oboru. Pro tento postup je nutný přesně formulovaný program; také proto, aby pro všecky, zejména také pro podnikatelstvo, nastala jistota. A rozumí se, socialisační program musel by být smluven mezinárodně; a to pro tempo postupu má také veliký význam. Reální socialisační program nesmí zapomínat na socialisaci vzdělání. O této socialisaci se tolik nemluví, ale bez ní nebude socialisace hospodářské. Posavadní pokusy o tak zvanou popularisaci vědy jsou jen částí úkolu, jenž oče-kává opravdu demokratická ministerstva vyučování. Socialisací vzdělání zabezpečí se společnosti tvůrčí individualism, silní jedinci, silní vzděláním, silní obětavostí. Nemohu než ještě jednou zdůraznit, že socialisační reformy vyžadují přímo mathematické rozvahy; bude třeba pilně pozorovat následky jednotlivých socialisačních pokusů a srovnávat je se stavem dřívějším; nestačí z abstraktních hesel dělat různé dedukce, nýbrž musíme se řídit vlastní zkušeností, poznáním vlastních domácích poměrů. Žádoucí sociální reformy a vybudování našeho demokratického státu vyžadují značné finanční oběti. Už první vláda předložila Národnímu shromáždění budžet se značným deficitem, a deficit ten bude ještě rozmnožen. Nemohu zde analysovat všecky ty příčiny, které způsobily náš deficit. Je to následek té hrozné, ničivé války, té jednostranné válečné výroby a toho rakouského byrokratického státního socialismu. A deficit budžetní není jen u nás, nýbrž v zemích jiných, nejen poražených, nýbrž i vítězných. Ale stát náš má občanstvo poměrně zámožné, a naše země jsou od přírody bohaté. Proto vláda smí od občanstva požadovat značnější obětivost. Bude potřeba nových a výnosných daní. Připouštím, že státní správa musí být v duchu demokratickém zjednodušena a že musí ve všech oborech státní správy zavládnout promyšlené, vytrvalé šetření. Jen mimochodem zde poznamenávám, že pro ustálení státního hos-podářství pokládám zřízení státní banky za neodkladné. Abychom těmto nezbytným, těžkým, ale také krásným úkolům plně vyhověli, musí být všeobecným úsilím zbavit se starých jazykových a národních sporů, které Rakousko-Uhersko tak ohrožovaly a které konečně do značné míry uspíšily jeho neslavný pád. Na pařížské konferenci uplatnil se národnostní princip do značné míry. Avšak i nové státy mají národní minority. Vývoj moderní národnosti dál se současně s vývojem mezinárodnosti. Jak Dostojevskij pěkně ukázal, člověk ne-má pouze lásku k svému národu, nýbrž zároveň touhu k obcování s národy jinými a k sjednocení všelidskému. To je také smysl našeho humanitního programu našich křisitelů. Naše revoluční propaganda za hranicemi získala našemu národu sympathie ve jménu tohoto programu. Jsme nyní národ samostatný, máme stát svůj, nebudeme svými dřívěj-šími národními odpůrci, Němci a Maďary, tak ohroženi, jak jsme byli. Politika vpravdě národní nebude šovinistická. Je poučné, jak teď vážní němečtí politikové viní národní šovinism všeněmecký jakožto hlavní příčinu války a ně-mecké porážky. Šovinism je všude a vždycky slepý. Vím ovšem, že také šovinism mezinárodnosti - ten světoběhlý kosmopolitism, pohrdající národy malými a nepochopující, že pravá mezinárodnost není protinárodní ani nenárodní. Čistá lidskost Kollárova může se jevít jen v národnosti. Naše národnostní politika loyálně přizná národní a jazyková práva ostatních národů naší republiky. Stát vytvořili jsme my a proto je docela přirozené, že bude mít svůj zvláštní ráz, to tkví ve věci a v samém pojmu samostatného státu. Ale v naší republice nebude žádného násilného odnárodňování. Doufám, že Liga národů bude přispívat k ustálení přátelských mezistátních a mezinárodních poměrů; na každý způsob musí být cílem naší politiky ustálit národní snášenlivost a nejen snášenlivost - v naší republice budou národní minority moci pěstovat svou národnost docela nerušeně. Národní minority vůbec by mohly a měly mít poslání při-spívat k sblížení národů a k té žádoucí mezinárodnosti. Panie a páni poslancovía, k záveru chcel by som sa s vámi rozlúčiť; myslím, že hovorím k vám naposledy. Viem, že volebný zákon sa už pripravuje, lebo volby iste maly byť čo najskorej. Mažete odstúpiť s vedomím, že ste vykonali slušný kus zákonodárnej práce; při pomeroch ťažkých a celkom nových pracovali ste veImi pilne. Náš parlament a naša vláda musí byť v našej republike obecne uznanou politickou autoritou: smiem povedať, že som od svojho vkročenia na domácu padu veImi toho dbal, aby som túto autoritu všemožne podporoval. Tomu zostanem verným aj v budúcnosti. Počul som ozaj ovšem volanie po diktatúre - bádam v tom len snahu po vzornom usporiadaní a vybudovaní republiky. Republikánska sloboda, možno, tu a tam nie je správne chápaná a z toho plynú niektoré vady; ale som hlboko presvečený, že proti slobode je jediný liek: viacej slobody a sloboda pravá! T. G. Masaryk, Cesta demokracie I., Praha 1939, s. 200-212 (redakčně upraveno) Odkaz 9/1998 - seznam článků: Prohlášení čsl. státu a první zákon Martinská deklarace Národ vítá presidenta Masaryka Projev TGM k 28. říjnu 1919 |