| Evropan a světoobčan T. G. Masaryk
Kdo seznal svět tento a žal jeho, nevyhledává boje, nýbrž mír a pokoj.
(Masaryk v dopise příteli v roce 1881)
V předmluvě ke knize Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, od jejíhož prvního vydání uplynulo letos v únoru 100 let, Masaryk říká, jak sám chápal českou otázku jako filozofický problém: "Mně česká otázka jest otázkou po osudu člověčenstva, je mně otázkou svědomí." Jako filozof byl Masaryk na základě svého předchozího široce založeného důkladného studia a poznávání světa přesvědčen, že dějiny národů nejsou nahodilé, že v nich existuje řád, "světový plán", ba dokonce "plán Prozřetelnosti". Úkolem každého národa, zejména filozofů a historiků, je tento světový plán poznávat a v souladu s ním pak "s nejplnějším a nejjasnějším vědomím" při vší práci, tedy i při práci politické, jednat. V knize samé si Masaryk předsevzal hledat v kontextu dějin světových "smysl" dějin českých. České dějiny přitom nazíral jako filozofický a sociologický problém malého národa; přirozeně v kontextu evropském a světovém. V těchto souvislostech pak nepřehlédneme první dvě věty, úvodní odstavec, jímž celou knihu Česká otázka začínal:
"Hnutí evropské, jež přivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé vzrušení národní a politické i v národě našem a ostatních národech slovanských mocně se projevilo. My od té doby datujeme své národní obrození." (Podtrhl J.O.). Tyto dvě věty, jež Masaryk celé knize předeslal a v nichž zcela jednoznačně deklaroval, od kdy datoval české národní obrození, by neměli přehlížet kritikové Masarykovy filozofie českých dějin; pokud ovšem nechtějí opakovat evidentní metodologický prohřešek známé kritiky Josefa Pekaře z roku 1912 se všemi tendenčně ideologizujícími důsledky takového "přehlédnutí".
S výrazně evropsky a světově orientovaným duchem se ovšem u Masaryka nesetkáváme snad až v polovině devadesátých let, ale již v jeho prvních literárních pracích. Již v polovině sedmdesátých let upozorňoval v článku Zákony osvěty a budoucnost Slovanstva na skutečnost, že v chování některých národů vůči jiným existuje mnoho nevraživosti a nepřátelství, snahy považovat vlastní národ za národ vyvolený a tím i oprávněný ostatním vládnout. V podobném chování viděl velké nebezpečí pro soužití národů, včetně možnosti vývoje apokalyptického.1) Pro založení jeho ducha bylo příznačné, že již jednatřicetiletý dokončil knihu Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Byl to pokus o analýzu duchovní a mravní krize světa jeho doby. Vyslovoval-li se po vydání knihy v dopise příteli rozhodně proti ortodoxii a zároveň pro neustálé hledání ideje, která by všechny lidi světa sjednocovala, vyznal-li se v dopise dále ze své lásky "k člověčenstvu" a vyznání nakonec uzavřel větou: "kdo seznal svět tento a žal jeho, nevyhledává boje, nýbrž mír a pokoj",2) vyjádřil tím vlastně ve zkratce své celoživotní krédo - krédo filozofa humanisty. Naději pro řešení krize světa sub specie aeternitatis hledal v kultuře, v osvíceném soužití národů.
Zde je na místě otázka, jaké že to byly vlivy, které formovaly a tak pozoruhodně zformovaly ducha ještě mladého Masaryka. Poukáži na ně jen taxativně. Vycházím přitom z podstatné skutečnosti, že Masaryk byl již od přírody po celý život duch citlivě vnímavý, bystrý a nevšedně pracovitý.
Především je třeba vzpomenout sociální a kulturněpolitické prostředí Masarykova dětství a dospívání a s ním spjaté cesty ke vzdělání, jež mu v něm byly otevřeny. Mnoho duchovně podstatného si do života odnášel již z rodičovského i širšího prostředí národnostně smíšeného Hodonínska. Během gymnaziálních a univerzitních studií na německých školách v Brně, ve Vídni a v Lipsku měl otevřenu cestu k pokladům světové kultury. Vlastní pílí a včasným zvládnutím všech hlavních světových jazyků si ji dále sám otevíral. Již jeho juvenilie vypovídají o pozoruhodné znalosti francouzské filozofické a sociologické literatury. Pozoruhodně kriticky se vyrovnával s názory Funck-Brentana, Augusta Comta, Ernesta Renana, Blaise Pascala, Josepha Arthura Gobineaua i jiných autorů.
Z četných vlivů německé a německorakouské kultury na Masaryka vzpomeňme alespoň Goetha. Ten ho zaujal již jako gymnazistu. "Uvázl" již tehdy na něm, působil na něj "silně, vlivem formujícím", vyznal se později.3) Kromě mnoha jiného na Goethovi oceňoval, že, ač Němec, odmítal již v jeho době kvetoucí německé vlastenčení, snažil se poznávat kulturu všech národů a učit se z ní. "Goethe dobře určil směr, harmonické spojení nacionalismu a internacionalismu. Goethe byl mezi prvními Evropany", poznamenal v roce 1931 Masaryk.4) Zde je na místě dodat, že zájem, úsilí o harmonické spojení nacionalismu a internacionalismu bylo osou Masarykova myšlení i politického jednání ve složitých problémech národnostních po celý jeho život.
Sedmadvacetiletého Masaryka potkalo velké štěstí: poznal svoji příští ženu, Američanku Charlottu Garriguovou. Sňatkem s ní v roce 1878 dostal "brzy intimně pod vlastní střechu" celé bohatství americké a anglické literatury, jak napsal po letech.5) Stopy poznán tohoto "bohatství" jsou patrny již v knize Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty i v celé další Masarykově životní tvorbě, literární i politické.
Všeobecně je znám Masarykův celoživotní zájem o Rusko vůbec a jeho literaturu zvlášť. Stopy tohoto jeho zájmu v literatuře - a existují i mimo ni, v reálném životě - jsou od první poloviny osmdesátých let velmi četné a výrazné. Obsáhlé literárněvědné dílo Rusko a Evropa z roku 1913 je jen jednou z těchto stop.
Podstatnou složkou ducha rovněž již mladého Masaryka byla jeho znalost českých dějin. Jak je vnímal, o tom mnohé napovídá, které z osobností české minulosti ho zvlášť zaujaly jako ideově a eticky orientační pro přítomnost. Byli jimi především Hus a Komenský v dávnější minulosti, v devatenáctém století pak Palacký a Havlíček. Pro naše téma je zajímavý zejména Masarykův přístup ke Komenskému. O podstatě světového názoru "učitele národů" řekl v roce 1892, že "vytryskl" z velkého úsilí po nápravě věcí veřejných ve světě zničeném a rozháraném třicetiletou válkou.6) Je nepochybným, že právě v tom byl Komenský Masarykovi jedním z velkých zdrojů duchovní inspirace v jeho vlastním přístupu k problémům světa přítomného.
Má-li být náš výčet alespoň základních duchovních zdrojů Masarykova evropanství a světoobčanství úplný, pak nemůžeme zapomenout na jeho niterné zaujetí pro kulturní hodnoty antiky. Sám se považoval za kritického platonika. Již v roce 1876 si ve stati Zákony osvěty a budoucnost Slovanstva položil otázku: "Nestojí celá osvěta západní na řecko - římských nohou?"7) Odpověď byla obsažena již v samé formulaci otázky.
Dílčí závěr? Masarykovo evropanství a světoobčanství spočívalo již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století na filozoficky velmi solidních základech. V dalších desetiletích dále vyzrávalo, bylo obohacováno a přinášelo pozoruhodné plody! V oblasti literárněvědné o nich mnohé napovídají již samy tituly hlavních Masarykových prací, jež v závěru 19. a na počátku 20. století publikoval.8) Nechybí v nich žádný z velkých problémů, jež na lidstvo tehdy doléhaly. Je to přehled pokusů myslitele o vědeckou analýzu, "diagnózu" všech podstatných neduhů, "nemocí" světa jeho doby. Nemocí, jež vyústily v katastrofu první světové války, před níž Masaryk od devadesátých let nejednou varoval. Willy Schlanul1, vzdělaný rakouský novinář, napsalo Masarykovi po jeho skonu právem, že jako filozof-realista viděl již v devatenáctém století hluboko pod povrch světa své doby, objevoval jeho nemoci a příčiny krizí a jako humanista tvořivého ducha ukazoval z nich východiska v podobě "syntéz, které nesou budoucnost".9)
Masarykova filozofie není ovšem obsažena jen v jeho spisech. Obecně platí, že o hodnotách filozofie toho či onoho myslitele vypovídá i sám jeho život nejednou mnohem průkazněji než vlastní dílo literární. Sokrates po sobě nezanechal ani řádky, a přece, jak vynikající místo má v dějinách filozofie! Masarykův literárněvědní odkaz je sám o sobě úctyhodný. S ním jsou však zásadně v souladu i jeho četné zásahy do velkých otázek praxe života nejen česky národního, ale i středoevropského, evropského a světového. Hlavní příklady jsou známy: účast ve sporu o Rukopisy, boj proti antisemitismu za hilsneriády, Wahrmundova aféra, spor s Aehrenthalem, bezmála deset let poslancem říšského sněmu ve Vídni, čtyři roky organizátorem a vůdcem československého zahraničního odboje za první světové války a konečně sedmnáct let prezidentem a prvním budovatelem demokratického státu v multinacionálním Československu. Ve všech těchto případech šlo nejen o boj za pravdu nalézanou vzdělaným filozofem, o boj za demokracii, svobodu a etické hodnoty života, ale i o boj proti české národněkulturní malosti a omezenosti. Nejednou bylo proto právem konstatováno, že těmito i jinými boji otevíral Masaryk českému národnímu životu "okna do Evropy".
Zde jsou na místě dvě poznámky ke kritickému eseji Josefa Pekaře Masarykova česká filozofie z roku 1912.10) Hned v prvním odstavci eseje Pekař čtenáři sděluje, že se v něm snažil nevybočit ze sféry úvah historických a metodologických "do oboru praktické politiky přítomnosti". Dále Masarykovi vytkl nedostatek pečlivé heuristiky v jeho historickofilozofických úvahách. Zde se nabízí otázka: bylo to v pořádku s Pekařovou heuristikou v rámci zmíněného eseje, když z Masarykovy filozofie předem vyloučil jeho spektakulární vstupy do podstatných problémů reálného života národa a státu, když kritizovanou knihu Česká otázka její autor psal očividně proto, že jí chtěl prospět řešení programových otázek dobové české politiky? Odpověď je myslím nasnadě.
Druhá poznámka: Pekař dal svému eseji titul Masarykova česká filozofie. Kritizovaný autor ovšem svoji filozofii "českou" nikdy nenazval a ani implicitně ji tak neprezentoval. Naopak. V Doslovu ke spisu Jan Hus z roku 1896 napsal, že kniha Česká otázka, na ni navazující práce Naše nynější krize a konečně Jan Hus "jsou jen třísky z dílny", ve které pracoval "na některých"/!/ úkolech filozofických. Pekař při volbě titulku pro svůj esej tohoto Masarykova vymezení absolutně nedbal. Je tudíž na místě otázka: Bylo to s Pekařovými metodologickými postupy ve sledovaném eseji v pořádku, když nazval "třísky" z dílny kritizovaného autora "českou" filozofií? I zde se nabízí odpověď sama.
Nakonec se krátce zastavme u Masarykovy role zakladatele Československa. Ta bývá vždy znovu podrobována z různých stran kritice, doma i v zahraničí. Někteří z kritiků vydávají Masaryka za českého nacionalistu, za "Ultračecha" , který Nečechům upřel jejich nezadatelná národní práva. Československý stát mají proto za útvar "nepřirozený". V německých kritikách se přitom lze setkat s termíny jako Fehlkonstruktion, Geburtsfehler, Unglück apod. Rozbití Československa v roce 1938 i jeho pozdější tragédie byly podle těchto kritiků "zakódovány" již v podmínkách jeho vzniku. K tomu konstatuji: všechny tyto a podobné kritiky jsou pouhá ahistorická, ideologicky různě motivovaná, průkazně neargumentovaná tvrzení, která skutečnou podstatu Masarykovy filozofie vůbec a národnostní zvlášť, stejně jako podstatná fakta reálných dějin ignorují. Zmínění kritikové přitom přehlížejí nejméně tři zcela elementární skutečnosti:
1) Československo vzniklo jako jeden z důsledků čtyřleté světové války po vojenské porážce a politickém rozpadu monarchie. Ta válku začala útokem proti Srbsku a tím uvolnila lavinu války světové. Hlavní politický stratég vzniku Československa, T. G. Masaryk, neměl na započetí války ani nejmenší podíl. Naopak. Vládnoucí kruhy monarchie před jejich politikou, směřující ke katastrofě, dávno před válkou opakovaně varoval. Boj proti monarchii zahájil až uprostřed války, v roce 1915, za situace, kdy na různých frontách již spolu válčily miliónové armády mnoha národů světa. Přitom šel boj organizovat a vést na straně demokratických mocností, s humanitním, obecně demokratickým programem.
2) Československo vzniklo jako stát multinacionální a multikulturní. V době vzniku ho považovali za svůj jen Češi, Slováci a politická reprezentace zakarpatských Rusínů. Němci a Maďaři ho až militantně odmítali. Političtí mluvčí Němců se v duchu ideje velkoněmectví, ideje ve válce poražené, dovolávali práva národů na sebeurčení a žádali secesi jimi obývaných území k Německu nebo k Rakousku. Na dotčených územích však žily značné české menšiny, které secesi odmítaly. Sebeurčení jedněch tak stálo proti sebeurčení druhých. To vytvářelo krajně nebezpečnou situaci. Naštěstí Masaryk z ní znal východisko. Mohla jím být jen politika principiálně antihegemoniální a současně antiseparatistická. Politika, která by všechny národy a národnosti republiky sjednocovala ke společnému dílu při mírové výstavbě mladé demokracie. Právě takovou politiku začal Masaryk od prvních chvil po návratu z války domů trpělivě a přitom pevně prosazovat; vždy připraven účinně čelit všem destruktivním tendencím, ať se objevovaly z kterékoli strany. Výsledky se dostavily. Postupně se mu podařilo získat vlivné stoupence a podporovatele svého programu výstavby státu i mezi vlivnými politiky menšinových národností, zejména Němců a Maďarů, kteří jeho program zpočátku ve své většině kategoricky odmítali. Již v parlamentních volbách v roce 1925 a znovu v roce 1929 odevzdalo na 70% německých voličů hlasy těm svým politickým stranám, které byly připraveny se na budování demokracie v multinacionálním státě aktivně podílet. Od října 1926 měli Němci v šestnáctičlenné československé vládě trvale dva ministry. Vzhledem k počtu německého obyvatelstva v republice, a jím daného počtu voličů, mohli mít podle Masaryka i tři až čtyři ministry, pokud by se všichni němečtí poslanci v parlamentě přihlásili k aktivní účasti při budování demokratického státu. Za necelých deset let existence republiky to byl výsledek pozoruhodný. Realista Masaryk ho přitom považoval jen za první krok žádoucím směrem, za "šťastný počátek definitivního dohodnutí".11) Cesta k dalšímu budování mladé demokracie tak byla v Masarykově politice uvnitř země stejně jako vůči celému vnějšímu světu otevřená. Její základní programové postuláty formuloval v knihách Nová Evropa a Světová revoluce. K ukončení obou použil stejné heslo: Ježíš, ne Caesar! V Masarykově pojetí znamenalo toto heslo program humanitní demokracie pro "homo Europeus" v celém Československu i v ostatní Evropě.
3) Třetí podstatnou skutečností, kterou Masarykovi kritikové přehlížejí nebo prostě ignorují, je, že k dočasnému zničení jím založené a budované demokracie se "musely" nakonec v Mnichově spojit čtyři hlavní evropské velmoci: fašistické Německo s Itálií a demokratická Francie s Velkou Británií! To samo o sobě vypovídalo o nemalé vnitřní síle a životaschopnosti mladé demokracie. Nemají proto pravdu ti kritikové, kteří spatřují v rozbití Československa v roce 1938, eventuálně v jeho dalších tragických osudech důkaz či příčinu údajného nezdaru Masarykovy filozofie vůbec a jeho národnostní filozofie a z ní vycházející politiky zvláště. Opak je pravdou. V čase velkých evropských krizí a tragických zvratů neselhal Masaryk a jeho filozofie. Selhali lidé, kteří při hodnotách humanitní demokracie, jež on v celém svém životě, i v dobách nejtěžších, důsledně zastával, pevně nestáli. Místo toho šli za hlasy různých totalitářských sirén, nebo jim jen z nejrůznějších důvodů nekladli žádoucí odpor.
Skutečnost, že Masaryk byl spolu s ostatními československými demokraty s to položit v novém, mnohonárodnostním státě, ve válkou rozvrácené a vinou militantního nacionalismu fatálně zatížené Evropě základy pozoruhodně prosperující demokracii, harmonizovat v republice v nemalé míře vztahy mezi jejími národy a národnostmi, bylo v době mezi světovými válkami pro demokraty vynikající pozitivní hodnotou a pro budoucnost Evropy a světa velkou nadějí; Jako myslitel, politik a státník v jedné osobě tak podal přesvědčivý důkaz, že z krize světa vážně ohrožovaného šovinismem, rasismem a bolševismem existuje demokratické mírové východisko. Mnozí z předních demokratů si byli těchto jeho schopností a zásluh dobře vědomi. Nejeden z nich ho právě proto považoval za nejvhodnějšího kandidáta na funkci prezidenta Spojených států evropských, pokud by existovaly. Výstižně ocenil Masarykovy zásluhy v úsilí o mírové soužití různých národů a národností Wenzel Jaksch, když po Masarykově smrti v roce 1937 řekl, že zemřelý ukazoval všem "osvobozující východisko ze sebevražedného vydráždění moderního nacionalismu a rasismu".12)
Jako prezident mnohonárodnostního státu předvedl tak Masaryk "člověčenstvu" názorně, co měl při psaní České otázky před sto lety ne jen, ale také na mysli.
Jaroslav Opat
Předneseno dne 26. září 1995 v Brně na mezinárodní konferenci 100 let Masarykovy České otázky.
(redakčně upraveno)
1) Masaryk, T. G.: JuveniIie. Studie a stati 1876-1881, Praha 1993, zejména: O pokroku, vývoji a osvětě, s. 48-67.
2) Dopis byl zveřejněn v časopise Český bratr v roce 1940, s. 50-52, a v Naší době, roč. 1940/47, s. 321-322. Též Opat Jaroslav: Masarykiana a jiné studie 1980-1994, Praha 1994, s. 127-128.
3) Masaryk, T. G.: Můj poměr k literatuře. Šaldův český román, Praha 1994, s. 39.
4) Masaryk, T. G.: Můj poměr ke Goethovi, Goethův sborník, Praha 1932, s. 11.
5) Masaryk, T. G.: Můj poměr k literatuře, c. d., s. 43.
6) J. A. Komenský. Přednáška T. G. Masaryka, druhé vydání, Praha 1920, s. 5.
7) Masaryk, T. G.: Juvenilie, c. d., s. 81.
8) Uvádím alespoň nejdůležitější z nich: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty /1881/; Základové konkretné logiky /1885/; Moderní člověk a náboženství /1896-1898/; Otázka sociální /1898/; Ideály humanitní /1901/; Národnostní filozofie doby novější /1905/; Rusko a Evropa /1913/; patří k nim i studie Člověk a příroda. Příspěvky k sociologické mezologii, jež byla publikována v roce 1890 na pokračování v časopise Květy.
9) Schlamm, Willi: Nejzralejší plod 19. století, Přítomnost 1937 / 14, s. 598.
10) Český časopís historický, roč. XVIII, seš. 2., s. 170-208.
11) Masaryk, T G.: Cesta demokracie III., Praha 1994, s. 329.
12) Jaksch, Wenzel: Nová svoboda, roč. XV., č. 31.
|
| |