|
Masarykův lid 2/1998 - seznam článků:
Únor 1948 v historických paralelách Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci Třicet let od Pražského jara Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky Třicet let od Pražského jara Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v r. 1948, znamenal pro mne rok 1968 první setkání se svobodou. Zkušenost osmi měsíců svobody tisku a shromažďování a vyjadřování, jež se náhle začaly šířit v mé zemi, kterou dvacet let znásilňovala komunistická totalitní diktatura, je nezapomenutelná. Jako středoškolák a od podzimu 1967 student pražské filosofické fakulty jsem s bezprostředním zaujetím sledoval dramatickou předehru onoho krátkého, ale vydatného návratu základních občanských práva svobod do komunistického Československa: vzpouru některých kdysi fanaticky komunistických spisovatelů proti jejich rodné straně ve jménu zásad demokratické civilizace v létě 1967, následnou, likvidaci Literárních novin komunistickou mocí, spontánní demonstraci svých kolegů ze strahovských kolejí v říjnu, jež se jako reakce na výpadek dodávky elektřiny obratem změnila v protikomunistický pochod za lidskou důstojnost ve svobodě pod heslem "Chceme světlo!" a byla surově potlačena, následnou hrozbu studentské stávky, a nakonec říjnový a prosincový zápas mezi dvěma uskupeními, na něž se rozdělila Komunistická strana Československa coby monopolní mocenská organizace totalitního režimu. A právě v tomto posledním bodě se soustřeďoval omezující paradox, jenž se stal následně uvolněným dveřím ke svobodě osudovou pastí. V mocenském zápase uvnitř samovládné a diktátorské komunistické strany zvítězilo uskupení, jež se po letech vyznávané totalitní zaslepenosti částečně rozpomnělo na československé demokratické tradice, jež před a po r. 1948 ničilo. Jejich zalepená víra v nerealistické ideologické konstrukce se nyní začala otevřeně projevovat v iracionálním úsilí spojit marxistický socialismus, tedy totalitní hnutí a režim založený na popření svrchovanosti občanských práva ústavní demokracie, se zásadami demokratické civilizace. Ideálním výsledkem takových ideologických snah byla představa o demokraticky potvrzené nadvládě nad takto osvícené komunistické strany. Skutečné dějiny tohoto potřeštěného, upřímně míněného pokusu reformních komunistů se nicméně ubíraly vcelku logickou cestou. Jejich mocenský nástup počínajíc 5. lednem 1968 způsobil postupné uvolnění země z pout dvacetiletého policejně stranického komunistického dohledu a perzekuce svobodného myšlení a jednání. Demokraticky založení nekomunisté přirozeně věděli mnohem lépe, v čem spočívá demokratická civilizace, než její komunističtí novoučedníci. V náhle uvolněném prostoru začali jednat. Tak přirozeně vznikala demokratická, nekomunistická občanská společnost, jež krok za krokem získávala přirozenou převahu v zemi, kde skutečnou demokracii ještě pamatovala většina občanů. Pokud by se vývoj ubíral přirozeným demokratickým směrem, dny vlády komunistů v Československé socialistické republice by byly sečteny. O tom měli sovětští komunističtí diktátoři spolehlivé informace, a proto se rozhodli k vojenskému přepadení Československého komunistického spojence, jehož naivní vládci si vážně mysleli, že se takto mohou udržet u moci. Svou zemi odmítli, tak jako prezident Beneš po Mnichovu, vojensky bránit, a někteří z nich se dokonce přímo zasadili o zvolení G. Husáka komunistickým diktátorem v dubnu 1969. Následných dvacet let husákovské restaurace komunistického totalitního režimu se v Československu soustavně uskutečňoval psychologicko-sociální teror a s ním spjatá korupce tak důkladného, odstupňovaného ražení, že zhoubné duševní následky a souběžná generační obměna společnosti, jež své demokratické tradice postupně téměř zapomněla, jsou nyní největší dlouhodobou překážkou našemu skutečnému znovupřipojení k demokratickému světu. V sedmdesátých letech se nejvýznačnější reformní komunisté stali kritiky obnovené komunistické diktatury. Svými organizačními schopnostmi a zahraničním zázemím de facto převládali v opoziční činnosti spjaté s Chartou 77 a někteří zakusili komunistické vězení. Se svým naivním ideologickým přesvědčením z r. 1968 se však přesto většinou nedokázali rozloučit. Není se ale čemu divit. Tehdy prožívali vyvrcholení svých ideologických snů, jež nejprve v r. 1948 změnily dosud demokratické Československo v koncentrační tábor a v r. 1968 do jimi uvolněné cesty k obnově demokracie nezamýšleně vpustily okupační komunistické armády. Tehdy se cítili zrazeni a podvedení. Jejich tragikomedie, tak upřímně míněná, se stala dvacetiletou tragédií všech. Základní politické ctnosti demokratické předvídavosti a přiměřeného politického jednání jim přirozeně chyběly, protože demokratickými politiky nikdy nebyli, a zřejmě se jimi nikdy nebudou moci stát. To ostatně nyní dokazují jak oni sami, tak jejich mladší stoupenci a souběžci. O demokracii se nicméně přesto zasloužili. V r. 1968 jí načas uvolnili prostor a v r. 1989 znovu pomáhali odstranit vládnoucí komunistickou diktaturu. Nyní je na skutečných demokratech České republiky, abychom se místo obětí nových socialistických receptů stali svobodnými občany země, kde má poslední slovo vždy ústava, a nikoli ztřeštěná polovzdělanost v hávu státnické moudrosti. Miloslav Bednář
Masarykův lid 2/1998 - seznam článků: Únor 1948 v historických paralelách Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci Třicet let od Pražského jara Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky |