Masarykův lid 2/1998 - seznam článků:
Únor 1948 v historických paralelách
Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48)
Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci
Třicet let od Pražského jara
Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky

Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryky 10. března 1998 v Černínském paláci promluvil čs. ministr zahraničních věcí:


       Jan Masaryk se stal ministrem zahraničí Československa v exilové vládě v Londýně v roce 1940 a zůstal jím až do tohoto osudného dne před 50 léty. Tu politiku, kterou chtěl dělat, zformulovala Státní rada v Londýně v lednu 1942 slovy Huberta Ripky takto:
      1. Přátelská spolupráce s evropskými mocnostmi, hlavně se Sovětským svazem.
      2. Spolupráce s menšími středoevropskými národy, hlavně s polským.
      3. Mezinárodní spolupráce, hlavně na základě kolektivní bezpečnosti, mírového řešení mezinárodních sporů, rovnoprávnosti všech národů, velkých i malých a hlavně na základě mezinárodního pořádku, zakotveného v novém mezinárodním právu, jehož respektování by měla zajišťovat účinná mezinárodní exekutiva...
      4. Úsilí o demokratizaci světa "měla to být", cituji Ripku, "politika založená na vytvářených reálných spojenectvích a na mezinárodní spolupráci."

       Za války
      Jan Masaryk velice brzy uznal, že sovětský vliv po válce bude v Evropě stoupat, proto chtěl československou zahraniční politiku opřít o to, co Ripka nazval "účinnou mezinárodní exekutivou", což později vykrystalizovalo v projekt Organizace spojených národů. Vedle toho však nebyl ani proti dílčím federačním či konfederačním plánům, a proto se nebránil myšlence, s níž přišli někteří členové Státní rady, připravit spolu s polskou vládou v londýnské emigraci příští československo - polskou unii či konfederaci. V květnu 1942 k těmto "federačním" úvahám (vyrojilo se jich v tom roce více) poznamenal holandskému novináři "Evropa se bude muset skládat ze samých federací, které budou dále spolupracovat podle potřeby a podle okolností. Bezpečnost Evropy se bude muset vybudovat spíše na těchto federacích než na světové organizaci" .
      Jenomže myšlenka československo - polské konfederace, která by měla upevnit mezinárodně politické postavení obou těchto zemí, byla nereálná. Beneš nebyl žádným nadšeným zastáncem této myšlenky a rád ji nechal padnout. Od jara roku 1943 se zabýval úvahami, ale i konkrétními sondážemi, například u prezidenta Roosevelta, zda by se neměl pokusit zajistit poválečné postavení Československa vůči Sovětskému svazu přímo nějakou spojeneckou smlouvou, v níž by byl podstatný článek o nevměšování se do vnitřních záležitostÍ. Takovou smlouvu pak podepsal za jeho přítomnosti v Moskvě v prosinci 1943 velvyslanec Fierlinger a ministr zahraničí Molotov.
      Řekl bych, že.v zahraniční politice byl Beneš představitelem té klasické diplomacie, jejímž cílem a vrcholem je smluvní akt, zatímco Jan Masaryk byl pragmatik, který možná lépe chápal, co je velmocenská politika sfér zájmů a co menšímu státu v exponovaném geografickém postavení zbývá v možnosti manévrování. To ho vedlo k tomu, že se od konce roku 1943 stále více věnoval jiné koncepci poválečných mezinárodních vztahů, která zrála a formovala se zejména mezi lidmi kolem prezidenta Roosevelta a o níž Roosevelt, její stoupenec, rozmlouval s Winstonem Churchillem. Základem této koncepce byla myšlenka postavit příští vztahy mezi národy a státy v poválečném světě na universální základ mezinárodních organizací, které by upravovaly tyto mezinárodní vztahy regulemi, předpisy, závazky ve všech oblastech, politické, hospodářské, finanční, v oblasti lidských práv, v oblasti rozvíjení kulturního dědictví národů. V rámci těchto organizací by měly být řešeny spory, ty organizace by měly být nástrojem kooperace a nikoliv konfrontace. Tak vznikla OSN s oním exekutivním orgánem pro řešení otázek míru a bezpečnosti, Radou bezpečnosti, tak vznikla celá řada organizací, odvozených od Hospodářské a sociální rady, proto se podepisovala v roce 1947 Všeobecná dohoda o clech a obchodu, proto byly aplikovány ve finančním světě Bretton-Woodské dohody, proto se o kulturním dědictví lidstva začalo starat UNESCO atd. To byla politika, ve které Jan Masaryk byl doma, které rozuměl, ve které možná viděl jistou realizaci svých federačních představ, ale také byl jeden z prvních, kteří postřehli limity v praktickém provádění této politiky, kdy v poválečném světě se postupně v těchto organizacích začala prosazovat více politika konfrontace než kooperace, neboť poválečný svět, poválečná Evropa se začala rozpadat do dvou ideologických, a vzápětí nato mocenských bloků.

       Po válce
      Výchozí bod zahraničněpolitických úvah Jana Masaryka o československé zahraniční politice poválečných let se opíralo předpoklad spolupráce velmocí protihitlerovské koalice i v podmínkách míru. Ve svém komentáři k ustavujícímu zasedání OSN 5. srpna 1945 opakoval Masaryk to, co vyslovil předtím mnohokrát: "plodná a trvalá spolupráce mezi státy, které mají zcela rozdílnou politickou filosofii, je možná."
      Ovšem, poválečný politický vývoj v Československu byl takřka determinován poválečným vývojem v protihitlerovské koalici a ten šel do konfrontace a nikoli cestou kooperace. Československo nebylo zcela v sovětské sféře, i když sovětská politika počítala s tím, že se tento stát stane součástí její zájmové zóny. Mnoho záleželo na příštím vnitropolitickém vývoji, ale do něho se takřka s rozhodujícím vlivem promítaly události mezinárodního vývoje. A rvačka mezi stranami na vnitropolitické scéně začala brzy poté, co první nadšení z osvobození opadlo. Pro Jana Masaryka to začalo být dost složité.
      Když byl znovu 29. března 1945 designován na funkci ministra zahraničí, bylo to v Moskvě, přes kterou se londýnská vláda vracela domů, zavázal se plnit vládní program a poznamenal k tomu: "Prosím, aby se v zápisu konstatovalo, že do této vlády vstupuji jako člověk v pravém slova smyslu apolitický". O rok později řekl v parlamentě: "Jak víte, jsem ministrem, který se neopírá o žádnou politickou stranu a myslím, že by bylo nevkusné, kdybych se teď o tuto oporu ucházel".
      Pro ministra zahraničí to bylo spíše slabé než silné místo. Jeho přátelé z demokratických stran úzkostlivě sledovali, aby se naše zahraniční politika nevychylovala příliš směrem k Moskvě, z komunistického tábora se neustále ozývalo napomínání, například slovy Václava Kopeckého: "Měli jsme se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu, ale nebylo vidět, že koordinujeme svůj postup. Neřekli jsme, že stojíme věrně v jedné řadě s SSSR, s Polskem, Jugoslávií a Bulharskem." Delegace mu sestavovali ze zástupců politických stran, jeho slova, pronesená na různých mezinárodních fórech se doma zkoumala jako na lékárnických vahách.
      Zároveň ale v těch prvních třech letech po válce Masaryk postupně ztrácel víru v efektivnost velkých mezinárodních organizací, i když byl jedním z horkých kandidátů na místo generálního tajemníka OSN. Viktor Fischl cituje jeden z jeho výroků: "To se ví, že malí můžou ještě pořád mluvit ve Valném shromáždění. Ale kdo je poslouchá? Vždycky, když musím na pódium, cítím, že to, co povím, nebude mít větší váhu než řečnické cvičení nějakého sextána ... když tak poslouchám delegáty malých národů na mezinárodních konferencích, připadá mi to pokaždé tak trochu jako Žebrácká opera. Ono být ministrem zahraničí malého národa je dneska náramně smutné povolání".
      Od podzimu 1946 bylo zjevné, že velmoci protihitlerovské koalice se rozcházejí v řadě otázek, ale především v přípravě mírové smlouvy s Německem, a v otázce jeho příští existence.

ZÁPAD

VÝCHOD

      Evropa se polarizovala kolem dvou hlavních velmocí, USA a SSSR, na Západě spíše hospodářsky a vojensky, na Východě stále více politicky a vojensky. Vznikla z toho iluze, že světové problémy se dají vyřešit ve Washingtonu nebo v Moskvě. Masaryk postupně cítil tu bezvýchodnost naší zahraniční politiky. Československo bylo politicky a vojensky tlačeno na Východ, hospodářsky, a demokratickou tradicí a demokratickým uzpůsobením politického života, byť už do určité míry okleštěného prvními výhonky autoritativního režimu, směřovalo k Západu. Masaryk, jak zaznamenal rovněž Fischl, říkal: "Tohle je nejhroznější krize pro slušné lidi. Pro lidi se svědomím. Kde mají stát v příští válce? ... Tadyhle je přitahuje ideál sociální spravedlnosti. Ale komunisti, kteří ten ideál kážou, posílají tisíce lidí do koncentráků ... Na Západě máte osobní svobodu. Ovšem jen pokud vás náhodou pigmentace kůže vaší babičky nevylučuje z tohoto privilegia... A co sociální spravedlnost? Mluví se o Třetí moci. Ale jen se podívejte na Francii. Vlády tam měnějí častěji než fusekle, partaje se nemůžou dohodnout".
      Zlom pro Jana Masaryka však nastal v souvislosti s Marshallovým plánem. Ta cesta do Moskvy 9. července, to stručné krátké jednání se Stalinem v pozdních večerních hodinách, ten jasný a striktní Stalinům zákaz zúčastnit se americké pomoci válkou zničené Evropě, vedly Jana Masaryka až k té lapidární větě, kterou pronesl po návratu na pražském letišti: "Do Moskvy jsme jel jako československý ministr zahraničí, vracím se jako Stalinův pacholek". Dodal prý "Bohemia finita".
      Jan Masaryk projevil ještě před cestou do Moskvy určitou dávku skepse v možnost účasti Československa na této pomoci.
      Nečekal ovšem tak brutální Stalinův diktát. Po té cestě do Moskvy mu bylo jasné, že i ta relativní samostatnost československé zahraniční politiky skončila. Hubert Ripka to sdělil v pamětech slovy: "Všechna naděje, že se dohodneme a budeme moci spolupracovat s komunistickým světem, zmizela. Nezbývalo nám nic jiného, než vésti pevnou politiku, která by nám umožnila zachovat si své pozice až do dne, kdy by nám mezinárodní situace byla příznivější".
      Ale s takovým východiskem se Jan Masaryk odmítal smířit.
      Podzim 1947 strávil Masaryk na Valném shromáždění OSN. Své rozpoložení tam vyjádřil povzdechem: "Začali jsme mluvit (tj. na VS OSN) o míru s Německem. Ale kdo ještě myslí na mír? Lidi myslí jenom na válku. S Ruskem proti Americe nebo s Amerikou proti Rusku. Ale všichni mluví o válce a nikdo o míru ... Ještě je ve mně jiskřička naděje. Ale je denně menší. A jsem hrozně unavený. A tohle není doba pro unavené lidi...".
      V tomto stavu mysli a ducha ho dostihly v Praze únorové události roku 1948.
      Jan Masaryk byl vlastenec v tom obrozeneckém slova smyslu. Měl své osobní sympatie, byl formován západním kulturním prostředím, k němuž měl výhrady, právě tak jako nepřekonatelné výhrady měl k sovětskému zřízení. Byl ale příliš diplomatem a politikem, aby nepochopil, že válkou se svět mění, že podílem Sovětského svazu na vítězství se cosi mění i v Evropě. A byl příliš osobně spjat s minulostí svého národa, než aby uvěřil, že Německo s koncem této války je jednou provždy zpacifikovaným státem. Jeho výrok, "Československo neleží mezi Východem a Západem, ale mezi Německem a Ruskem", vyjadřoval patrně jeho hluboké přesvědčení.
      Léta po roce 1945 jsou předznamenáním tragického. konce Jana Masaryka. Chtěl stát nad stranami, ale stranický boj ho strhával do víru událostí, chtěl tvořit československou zahraniční politiku na základech pokračující protihitlerovské koalice velmocí, tj. na pozadí poválečné spolupráce mezi Západem a východem, ale svět se propadal do studené války. V červenci 1947 řekl v parlamentě: "Stále ještě nechci věřit tomu, že se svět rozpadá na to, čemu se začíná říkat bloky", ale už to byla spíše jen slova či přání. Byl politikem bytostně toužícím po spolupráci národů, států, režimů, lidí, ale ten jeho svět se stále ostřeji rozestupoval.
      Zůstával věren své lidské a filosofické podstatě, kladl velký důraz na etické aspekty československé zahraničí politiky a zahraniční politiky vůbec, Připomínal, že je cituje v "mezinárodní politice pro slušná a morální stanoviska". Jinde řekl: "Moc bez morálky, bude stejně neefektivní, jako morálka bez moci založené na právu". Ale vývoj událostí šel proti němu.
      Koncem roku 1947 řekl americkému novináři Howardu Smithovi: "Jestliže budu nucen volit mezi Západem a Východem, zvolím Východ. A zabije mě to!" Nevím, jestli řekl ta slova přesně tak, jak je novinář zaznamenal. Byla to slova prorocká!

Jaroslav Šedivý