|
Masarykův lid 2/1998 - seznam článků:
Únor 1948 v historických paralelách Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci Třicet let od Pražského jara Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) K pořadu ČT1 "Šest dnů, které otřásly demokracií" (25. 2. 1998) se věcně a s nadhledem vyjádřil v LN 4. 4. 1998 politický vězeň z let padesátých, Jaroslav Kohout: "...naše mezinárodní postavení bylo determinováno jaltskou - či vlastně teheránskou - konferencí, kde jsme byli zařazeni společně s Polskem a Maďarskem do sovětské sféry vlivu..." Přes objektivní faktory, které byly tehdy ve hře, nelze opominout Benešovu politickou koncepci jako to, co dávalo tehdejšímu vnitropolitickému dění u nás smysl: bylo to demokratické optimum, dosažitelné proti komunistickým plánům. Edvard Beneš byl státník, jehož doménou byla zahraniční politika. Z pamětí L. Feierabenda známe hlavní Benešovu zásadu, "že naše vnitřní politika byla vždy a bude závislá na politice mezinárodní" . To pro Beneše prakticky znamenalo vycházet co nejlépe s dominantní mocností středoevropského regionu, konkrétně v letech 1918-35 s Francií, v období 1940-41 s Velkou Británií, jakožto jedinou velmocí, která tehdy bojovala proti Hitlerovi, a od tažení SSSR do druhé světové války s ním. Tento ryze pragmatický přístup Benešův byl v posledním případě umocněn jednak sklonem k slovanské solidaritě, pro niž měl Beneš slabost jako většina poobrozeneckých Čechů, jednak jeho mírně reformistickým levičáctvím (slyšel už za války na umírněný znárodňovací program). To obojí podporovalo Benešovu vstřícnost vůči čs. komunistům, kteří ovšem byli radikálními stoupenci obou těchto tendencí. Na druhé straně však Beneše chránil před upřílišněným panslavismem jeho vyhraněný český nacionalismus a před propadnutím socialismu jeho smysl pro soukromé vlastnictví. Nadto měl v sobě dost realismu, aby věděl, že převážná většina světa a téměř celé dějiny lidstva jsou ovládány principem soukromého vlastnictví a osobní iniciativy. To vše bylo u Beneše doprovázeno velkým smyslem pro rovnováhu sil. Jeho obrovské vyjednavačské nadání se opíralo o velkou diplomatickou zkušenost, což mu umožňovalo často s intuitivní přesností uhadovat průběh mezinárodních událostí a jemně vyciťovat reakce partnerů i protihráčů. K tomu přistupovala nesmírná pracovitost, vynalézavost a informovanost, měřítka pro kvalitu spolupracovníků a dovednost jich profesionálně využít. Jen lidské vřelosti se mu jaksi nedostávalo, takže svou až neosobně technickou věcností a odtažitostí přicházel o mnohé, co jeho stoupenci z obdivu k jeho přednostem byli ochotní podstoupit pro jeho prestiž. Nedovedl odpouštět, čímž oslaboval osobní loajalitu, s níž mu druzí vycházeli vstříc kvůli jeho zásluhám o stát a věci veřejné. Proto se mu leckdy stávalo, že dal přednost lidem vypočítavým a poddajným před samostatnějšími a nezištnými. Benešovou opakovanou tragédií (Mnichov, únor) bylo, že velkoryse rozehrané partie, koncipované ve prospěch českého národa a státu, nemohl dokončit, protože se nečekaně změnily jejich výchozí podmínky a protože se v obou případech ocitl tváří v tvář politickým gangsterům, kteří měli náskok před demokratickým společenstvím. Jeho "ztracenou vartu" nechali zahraniční velcí spojenci padnout, jako se vzdává předsunutá pozice, aby bylo možno soustředit se na obranu centrální pevnosti a posléze přejít k velkorysému úspěšnému protiútoku. Přes všechny kazy a excesy bylo Benešovo Československo po druhé světové válce prosperujícím demokratickým právním státem s nezávislou mocí soudcovskou. Tehdejší vyvlastněný podnikatel, dnešní senátor Jiří Rückl, o tom říká: "Znárodňování prováděli dobří úředníci v dobré víře, protože dekret č. 100 prezidenta Beneše měl kromě části znárodňovací i část vypořádací. Znárodněný majetek nebyl ukradeným, měl být vyplacen. 28. října 1946 naše znárodnění již bylo řádně zaneseno v katastru, z toho nešlo utéct. V r. 1948 už byla situace jiná, pořádné úředníky vyměnili a noví se mazali se znárodněným majetkem dlouho, až ho často nikam nezapsali. Proto se dnes někdy lesy, statky a zámky vydávají tak snadno i lidem, kteří se k majetku dostali kdovíjakým způsobem. V době od r. 1945 až do února 1948 panoval v této zemi pořádek, poválečná kázeň. Mravy byly rozmetány až po únoru." Vytýkat ještě dnes politickým představitelům tehdejší občanské většiny, že za stavu obležení pozvedli neúspěšně hlas proti lavině. gottwaldovského teroru, je stejně málo oprávněné, jako kdyby se statečné paní Pilařové vyčítalo, že se jí nepodařilo zachránit z rozvodněné řeky mladou romskou ženu. Jestliže někdejší reformní komunisté (např. E. Goldstücker ), kteří kdysi pomáhali uskutečňovat a ospravedlňovat únor, dospěli časem k jinému názoru na v letech 60. napomáhali humanizaci a demokratizaci komunistické diktatury, je hodno uznání. Když ale nahlédli, že se stala chyba, proč se pokoušejí zlehčovat ty, kteří se proti tomu stavěli od samého počátku? Skutečnost, že koncepce Benešovy ČSR stála Miladě Horákové a jejím přátelům, jakož i desetitisícům politických vězňů za to, aby pro ni trpěli, svědčí o tom, že ti, co se v únoru 1948 postavili proti gottwaldovské zvůli, jsou hodni politického respektu a občanské úcty. Místo mediálního problematizování by zasloužili, aby jejich jména byla každodenně připomínána spoluobčanům. Dosud však v Praze nemá ulici Prokop Drtina (smíchovská je nazvána po jeho otci Františkovi), ani Vladimír Krajina, ani Jan Šrámek, ani Václav Majer, ani tehdejší pražští vysokoškoláci včele s loni zesnulým obětavým a odvážným Antonínem Navrátilem. Oni to byli, kdo před 50 lety zachraňovali před světem a dějinami čest národa a jeho demokratické tradice." Poznámka: Podtržení části textu provedeno redakcí Masarykova lidu. Masarykův lid 2/1998 - seznam článků: Únor 1948 v historických paralelách Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci Třicet let od Pražského jara Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky |