|
Masarykův lid 2/1998 - seznam článků:
Únor 1948 v historických paralelách Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci Třicet let od Pražského jara Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky Únor 1948 v historických paralelách Při hledání odpovědi na otázku, zda byl únor 1948 puč, revoluce nebo převrat charakterizuje Jaroslav Mezník únor jako komunistický převrat nebo uchopení moci komunisty. Odvolává se přitom na další podobné případy v dějinách dvacátého století, kdy byl demokratický systém nahrazen nedemokratickým, aniž bychom mohli mluvit o revoluci nebo puči. Shledává "nápadné paralely zvláště mezi nastolením nacistického režimu v Německu v roce 1933 a uchopením moci komunisty v Československu roku 1948". Paralely vidí mj.: ve značných volebních ziscích nedemokratické strany, v obou případech stál v čele státu demokraticky zvolený prezident, demokratické síly byly nejednotné, nedemokratickému směru se podařilo najít uvnitř demokratických stran spojence, politikové i občané spoléhali na to, že se Hitler či Gottwald umoudří, jakmile se ujmou vlády, v obou případech došlo k vládní krizi, která skončila tím, že demokraticky zvolený. prezident jmenoval vládu jednoznačně směřující k vytvoření totalitního režimu a že parlament tuto vládu schválil. Demokraté se nezmohli na účinnější odpor. Při volbách, které následovaly, měl občan možnost volit jen jednu kandidátku. Rozdíly spatřuje J. Mezník v hodnocení prezidenta Beneše jako nepochybně demokratičtější osobnosti než Hindenburg. Ve skutečnosti byl E. Beneš demokratem a Hindenburg neměl s demokracií neměl nic společného. Naproti tomu politický systém výmarského Německa byl podle autora demokratičtější než uzavřený politický systém Národní fronty v Československu. Ale ani tento rozdíl neobstojí. Demokracie byla ve výmarském Německu pouze formou státu, nikoli formou života. Nacisté v Německu se odporem k demokracii netajili, kdežto komunisté v ČSR se po r. 1945 tvářili jako demokraté. Stejně jako autor článku se domnívám, že je třeba hledat paralely mezi uchopením moci antidemokratickými silami. Ve 20. století je jich dokonce více, než pouze nastolení moci antidemokratických sil v Německu a ČSR Jako jeden z prvních příkladů může posloužit nástup Mussoliniho k moci v Itálii. Srovnání pokládám za potřebné, stejně jako vyhledávání paralel pro možnost zobecnění zkušeností. Jen je třeba, aby srovnávaná fakta byla co nejpřesnější a nikoli jen přibližná. K tomu, aby bylo možné se z dějin poučit, je třeba vycházet z ověřených faktů, a to ještě v zobecněné rovině, a nikoli z obrazu, který jsme si o historických událostech učinili. Nepřesná data jsou zavádějící a znehodnocují komparaci, neboť historická paralela srovnávaných událostí tím dostává jiné parametry a stává se nepoužitelnou pro poučení z dějin. Ve skutečnosti to, co je společné únoru 1948 a převzetí moci Hitlerem, spočívá v nebezpečí, které s sebou nese demokratický systém tím, že umožňuje podíl na moci i té části suverénního lidu, která není demokratická. V tom je podstata možnosti zničení a sebezničení demokracie: buď se v mezních situacích dostanou demokratickou cestou k moci nedemokratické síly a zničí demokracii nebo demokratické síly použijí k jejich likvidaci nedemokratických prostředků (sebezničení demokracie). Proto některé ústavy po druhé světové válce zakazovaly extrémistické politické strany. Paralela pak spočívá v neopatrnosti a nedůsledné politice demokratických sil, jež umožní nastolení totalitních režimů ústavní cestou. Jiná byla situace obou společností a v případě Československa sehrál významnou roli faktor zahraničně politický. Hledání podobností nepokládám za potřebné ke zjištění, že šlo v obou případech německém i českém o převrat, ale proto, že šlo v obou případech o využití demokratické, ústavní cesty k nastolení nedemokratického režimu. Ve skutečnosti se totiž od sebe obě společnosti, německá a československá, ve vztahu k demokracii významně odlišovaly. Hitlerovi umožnila nástup německá společnost nespokojená s parlamentní demokracií, kdežto československá společnost se díky svým tradicím nepřiklonila k silám, které by učinily svým cílem odstranění demokracie. Naopak hlásaly potřebu rozšíření demokracie. Volební zisky měli němečtí nacisté i českoslovenští komunisté. Zatímco se však nacisté netajili tím, že nadcházející volby budou volbami posledními, byl program KSČ ve volbách 1946 programem demokratickým a také ostatní opatření usnadňující volební vítězství KSČ se mohla jevit jako sledující demokratizaci (volební právo osmnáctiletým ap.). Tvrzení J. Mezníka o demokraticky zvoleném prezidentu Hindenburgovi je více než problematické. Právě Hindenburg byl tím politikem, který už v r. 1925 umožnil smíření sil spojených se starým císařským režimem s novým systémem. Přímá volba prezidenta v německém politickém systému později umožnila, aby Hindenburg předal kancléřský úřad A. Hitlerovi, aniž s tím musela projevit souhlas většina v parlamentu (teoreticky se jednalo o chybnou konstrukci moci). Demokratická volba, tj. volba podle zákona ještě nezajišťuje, že bude zvolen demokrat: v Německu byl zvolen již v roce 1925 vilémovský maršál, kdežto v ČSR byl zvolen v r. 1935 i po druhé světové válce nejbližší spolupracovník T. G. Masaryka, E. Beneš. Do jednotné fronty proti nacismu postavil československé demokraty i komunisty právě německý nacismus, proti němuž se spojily západní demokratické země a komunistický Sovětský svaz. Demokraté a komunisté v ČSR byli tak spojenci už z doby předválečné a odboje proti nacismu. Za skutečnou chybu demokratických sil v ČSR je třeba pokládat schválení jednotných kandidátních listin. Tím se vzdali nezkušení čs. demokraté (po decimaci elit za protektorátního režimu) možnosti změnit režim volbami. Velice problematická je teze J. Mezníka o demokratičnosti politického systému výmarského Německa. Dokazovat ji poukazem na uzavřený politický systém ČSR po r. 1945, kde ve skutečnosti šlo o omezení počtu kandidujících subjektů (politických stran), je nedostačující zejména proto, že demokratičnost politického systému výmarského Německa byla sice dána ústavním zakotvením organizace vládní moci (parlamentní demokracie), ale vládní koalice, která schválila ústavu, se rozpadla již v r. 1920. Republika sama byla pociťována jako režim vnucený zvenčí, související s porážkou Německa ve válce a cizí německému lidu. Podstatným problémem výmarského Německa bylo, že se politické síly nedokázaly sjednotit na konsensu s demokratickým režimem. Z hlediska politické kultury je velmi závažný rozdíl mezi totalitarismem levým, který převládl v ČSR, a totalitarismem pravým, který zvítězil v Německu. Ale tento problém, stejně jako srovnání německého a československého politického systému byl již popsán. *) Nejnebezpečnější na obou převratech bylo, že proběhly zcela regulérně na půdě demokratického systému, bez porušení pravidel parlamentarismu. Právě to je dokladem, že demokracie není zajištěna strukturálně a že nejdůležitější zárukou je politická kultura, daná dostatečně dlouhými tradicemi parlamentarismu a pokud jde o ČSR dostatečné zahraničně politické zajištění. Obě tradiční demokracie, anglická a francouzská, se osvědčily jako životaschopné, avšak jen pro sebe samé, ne jako podpora nových demokracií, které vznikly v Evropě po první světové válce. V případě února v ČSR našli komunisté náhradu za ministry, kteří podali demisi, ve stranách tvořících vládní koalici a nebyl tedy důvod pro pád vlády. K. Gottwald sestavoval vládu jako předseda nejsilnější strany zcela podle pravidel parlamentarismu. Únorem však neměli komunisté ještě vyhráno. Sami si byli vědomi slabosti svého postavení tím, že neměli většinu v parlamentě. Rozhodnuto bylo teprve tehdy, když za přispění poslanců nekomunistických stran byly v parlamentu schváleny jednotné kandidátní listiny Národní fronty. V případě Německa slíbil Hitler katolické straně Centrum zrušení nouzového nařízení "k ochraně lidu a státu", které zpečetilo osud výmarské demokracie za souhlas se zmocňovacím zákonem. Ten umožňoval vyřadit říšský sněm a Hitler tak obdržel legálně moc pokračovat ve své revoluci na základě zákona. Českoslovenští demokraté se nepoučili z tohoto nastolení nacismu ani předtím z nastolení Mussoliniho fašismu. Mussoliniho podpořili liberálové a legendární pochod fašistů na Řím byl dobře inscenovanou, působivou podívanou. Ve stejné době cestoval Mussolini do hlavního města spacím vozem a když jeho stoupenci dorazili, byl již králem pověřen vytvořením vlády. K moci přišel legálně. Bezpečnou většinu opatřil Mussolinimu ve sněmovně rovněž nový volební řád, který přiřkl nejsilnější straně dvě třetiny křesel. Všechny předvedené typy uchopení moci se liší od raných forem státního převratu podobně jako Leninova revoluce násilné menšiny od klasické revoluce. Jejich důsledky však byly stejné: antidemokratické revoluce. Prevence je jediná: výchova demokratů (k níž nabádal prezident Masaryk) k demokratické politické kultuře. A k vytvoření silných tradic parlamentarismu jedno století nerušeného vývoje. Eva Broklová
*) Politologická revue 1995, červen; Sociologický časopis 1990, 4. Masarykův lid 2/1998 - seznam článků: Únor 1948 v historických paralelách Zachraňovali čest národa (mezi Květnem 45 a Únorem 48) Na pietním shromáždění k 50. výročí smrti Jana Masaryka 10. března 1998 v Černínském paláci Třicet let od Pražského jara Pražské jaro v dějinách ČSR – poznámky |