Zobrazení 1 - Zobrazení 2 - Zobrazení 3 
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem
Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat
Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946
"Únor" a parlamentní volby roku 1948
Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948
Únorové trauma Prokopa Drtiny
Dvacátý osmý říjen
T. G. Masaryk a česká společnost
Návrat do Auschwitz
Co bude s islámem?
Návrat do Auschwitz


      
      Táta jde vedle mne, jeho krok je trochu strnulý vzhledem k jeho 83 letům. Z několika set Čechů, kteří přijeli s jeho transportem do tohoto pekelného místa, nejhoršího ze všech táborů smrti druhé světové války, pokud je otci známo, přežil to on jediný. Teď se v jeho tváři obráží otázka, kterou jsem slyšel tolikrát, jak si ji kladl: "Proč já? Proč já jsem ještě naživu?"
      Železná brána do hlavního tábora dosud nese nápis, který hlásá, že "Arbeit macht frei" (Práce přináší svobodu). Nic nemůže být pravdě vzdálenějšího. Těžká práce právě tady, nehledíc k ostatnímu utrpení, obvykle zabíjela v několika týdnech.
      Denně polévka z kopřiv, epidemie, latriny přetékající výkaly, vydřidušská lopota, stálé selekce do plynových komor a vrazi, kteří tábor vedli - to vše znamenalo smrt v krátké době.
      Žena, která prodávala květiny u brány, si všimla auschwitzského čísla, které má táta vytetováno na předloktí, a obnažila své vlastní číslo. I ona byla kdysi vězněm na tomto místě, kde bylo pobito přes čtyři miliony lidí. Nacisti sami připustili, že v táboře Auschwitz zabili dva a půl milionu.
      Vždycky jsem si přál navštívit s tátou tato místa. Ovšem v padesátých a šedesátých létech, kdy jsme žili ve Washingtonu, byl zájezd do komunistického Polska nemyslitelný. Pak zase matka onemocněla a otec se muselo ni trvale starat. Když v roce 1983 zemřela, uvažovali jsme znovu o tom, že bychom Auschwitz navštívili a rozhodli jsme se, že tam pojedeme.
      První tátova zastávka v roce 1943 byly vymrzlé dřevěné baráky v Birkenau, což byl nejvražednější a největší z táborů, které Auschwitz tvoří. Vězni se krčili ve svých palandách, namačkáni tak těsně, že se nebylo možno obrátit, aniž by se všichni ostatní současně neobrátili stejným směrem. Krátce po příchodu do Birkenau vytetovali vězňům jejich čísla na rámě. Otec dostal číslo 94692.
      Většina těch, kteří zahynuli v Auschwitz, byli židi, ale otec přijel s transportem, v němž nebyli jenom židi. Otec byl právník a účastnil se českého odboje. Na jeho dokladech, které ho sem doprovázely, stálo "Návrat nežádoucí". V záznamu, který napsal pro rodinu, vzpomíná na to otec takto:
       "K večeru pátého dne poté, co jsme odjeli z Prahy, náš vlak zvolna zastavil. Ti, co mohli vyhlédnout z okna, viděli nápis

AUSCHWITZ

. Nikdo nepronesl slovo. Bylo to jméno, které znamenalo neštěstí, hrůzu, smrt."
      V Birkenau kráčí táta vedle mne, čas od času zpomalí nebo zastaví a vzpomíná. Po obou stranách hlavní cesty je - kam oko dohlédne - vidět řady dřevěných baráků.
       "Tady zrovna vedle nás vykládali transport nešťastníků odkudsi z východu. Ty, co byli už mrtví, házeli prostě na hromadu. Tomu přihlíželo několik znuděných esesáků v polních uniformách s bičíky v rukou. Cestou do Birkenau jsme slyšeli štěkot psů a palbu, ale to jsme ovšem ještě nevěděli, že se střílí na živé cíle.
      Za pár dní odvezli židy. A tak jsem ztratil přítele Stellu Sterna. Patrně šel přímo do plynu. Ještě dnes vidím Sternovu manželku v Praze, jak utíká podle našeho vlaku a drží fotografii jejich dítěte. Prosila stráže SS, aby jí dovolili se s ním rozloučit, ale nedovolili mu ani jít k oknu. Jen jsem mu to mohl povědět."
      Šli jsme po hlavní cestě směrem ke zničeným krematoriím. Táta hledal očima vpravo, kde stával jeho barák. "Tehdy tu byl stálý hluk," vzpomíná, "šum moře vězňů a salvy kulometů ze strážných věží. A nad tím vším onen odporný nasládlý pach spalovaných lidských těl." Teď tu bylo ticho, jedině švitoření vlašťovek bylo slyšet, které se chystaly k letu na jih.
      Jednoho dne tátu oslovila na latríně lidská troska na prahu smrti a řekla, že se jmenuje Wurm a že synovcem jednoho z otcových klientů. Otec si vzpomněl, že se s ním setkal několikrát v Praze, ale muž byl tak vyhublý a tak obalený špínou, že ho otec nepoznal. Tehdy začal otec vážně uvažovat o své vlastní smrti.
      Pak se stalo cosi neočekávaného. Aniž to táta věděl, v Československu byl dopaden vůdce odboje. Když slyšel, že otec je v Auschwitz, pokusil se zachránit mu život tím, že ho označil za svého blízkého společníka. To se zdařilo. Gestapo chtělo znovu s tátou mluvit. Nařídili, aby byl dopraven do Prahy.
       "Když vyvolali mé číslo při jednom z těch nekonečných ape1ů, nevěděl jsem, co mě čeká. Obvykle to znamenalo výslech nebo exekuci. Ale nikdo mě neuhodil. Blokový byl nápadně servilní, zřejmě cítil, že jde o něco zvláštního. Pak mě převzal esesák a odvedl mě. Neměl jsem ani čas se rozloučit se svými přáteli, ale přece jen se mi podařilo odevzdat jednomu z nich můj převlečník. Karlu Rosenbergovi."
      Zase se na cestě zastavil. Jsem jist, že znovu viděl Karla i Stellu. A mnoho ostatních.

PROČ JÁ?


      Na konci cesty je nárazník. Jím končí koleje u rampy s troskami krematoria na každé straně.
      Nejsem připraven na to, jak zapůsobí to, co je tu kolem. Miliony lidských bytostí tu vykročily naposledy. Nedovedu si představit na celém světě místo, kde skončilo víc životů. Jako by se právě na tomto místě soustředila ve čtyřicátých letech během čtyř let tragédie celého lidstva.
      Vedle mne jsou dva mladí Němci, kteří tehdy ještě nebyli na světě. Najednou, jak jsem tak naslouchal jejich hlasům, se mě zmocnila zuřivost. Nesmyslná zuřivost, za níž v zápětí následoval pocit hanby.
      Náhlá epidemie skvrnitého tyfu způsobila, že otcův návrat do Prahy se protáhl. Po několikaměsíčním pobytu na karanténním bloku podepsal táta prohlášení, v němž slíbil, že nikdy neprozradí, co viděl v Auschwitz,a byl odvezen do Československa.
      V té době už Němci začali na všech frontách ustupovat a gestapo ztratilo trochu ze své arogance. Otec nebyl týrán, když se octl tváří v tvář zatčenému vůdci odboje. Nadto odboj objevil na gestapu komisaře jménem Hans Gall, který se přidal k odboji a zařídil, že otec nejen nebyl vrácen do Auschwitz, nýbrž byl propuštěn z vězení jako nevyléčitelně duševně chorý. A tak táta strávil zbytek války ukryt v ústavu pro choromyslné.
      Po válce byl jmenován vrchním prokurátorem u soudu, který soudil válečné zločince. Táta byl antikomunista, vychovaný v předválečném demokratickém Československu a přispěl k tomu, že procesy byly vedeny způsobem důstojným, ne pomstychtivě, v duchu památky jeho mrtvých kolegů.
      Pro mne je to jedna část odpovědi, když vidím tátu, jak se snaží najít důvod pro to, že Auschwitz přežil. Druhou částí je život, který připravil mně a mému bratrovi tím, že se postaral, aby se nám dostalo vyššího vzdělání a že jsme žili ve vřelém rodinném prostředí. Se snachami - jednou Kanaďankou a druhou Američankou a pěti vnoučaty - jeho rodina zapustila nové kořeny v Severní Americe -

VE SVOBODNÉM SVĚTĚ.


      Proč se tedy vracet do Auschwitz? Zlobí se na ty, kdož tvrdí, že Auschwitz - vlastně celá holocaust - neexistovala, nebo že se to přehání. Chce, aby se to připomínalo bez ohledu na to, jak takové vzpomínání bolí.
      Dnes tu jsou většinou studenti, kteří se přišli podívat, jak vypadá koncentrační tábor. Film o tom, jak rudá armáda osvobodila Auschwitz, je promítán bez přestání. Barevné diapositivy, kornouty zmrzliny a vlajky na stěnu se prodávají u všech kiosků.
      Na bloku číslo 11 v hlavním táboře v Auschwitz vzpomínky otce přemohly. Musel jsem ho klidnit. Zde byly komory, kde vězni byli mučeni, a podzemní bunkry, kde byli ponecháni v celách - nebylo si kam sednout - aby zemřeli hlady nebo žízní. V zoufalství olizovali stěny a někdy i zešíleli.
      Na dvoře je nyní stěna, pokrytá květy, u které byli vězni, svlečení do naha a zbaveni posledních stop důstojnosti, popravováni ranou do týla.
      Otec se dívá do písku pod našima nohama.
       "Občas jsme se tady brodili v krvi." Pokyvuje hlavou. Ve svém zápisu to nazývá "Rudý dvůr".
       "Všechno bylo rudé, všude čerstvá lidská krev. Kamení, písek na dvoře. Všechno rudé!"
       "Tamhle to snad bylo ještě horší," říká. Přitom ukazuje na zabedněná okna bloku číslo 10. "Tam dělali pokusy na ženách, hledali způsob, jak sterilizovat celé národy. A pak je zabili. Slýchali jsme žalostné nářky odtamtud."
      Šli jsme kolem bloku, kde byly kuchyně a před nimi šibenice, na kterých věšeli ty, kteří byli chyceni při útěku. Písek křupe pod dřeváky vězňů. Zahnuli jsme kolem rohu. Vlevo je plynová komora číslo 1 a krematorium, jediné, které Němci nechali nedotčené. U vchodu je moře květin. Usměvavá babička si nás prohlíží z okna domu, který byl kdysi velitelstvím tábora. Omšelá písmena nad oknem to dodnes prozrazují:

LAGER-KOMMANDATUR.


      Ptáme se jí, kudy se dostaneme k vile Rudolfa Hoesse, velitel Auschwitz. Žena ukazuje na budovu, která je sotva viditelná za větvemi smutečních vrb a mohutných kaštanů. Zatím co chodím okolo a hledám nejvhodnější úhel pro svou kameru, táta sedí na lavičce, ruce pevně sevřené a dívá se na zem. Snad jsem spatřil i slzu v jeho oku, ale nejsem si jist. Chvílemi jsem sám tak pohnut, že nejsem s to soudit přesně a jemu se vždycky dařilo skrývat svá pohnutí.
      Kousek doleva stojí šibenice, na které byl po válce Hoess oběšen. Otec přijel do Polska v roce 1947, aby v jeho procesu svědčil - ale také, aby se Hoesse zeptal, zda ví, co se stalo s dětmi z Lidic, obce, kterou Němci v roce 1942 srovnali se zemí. Nebyly snad poslány do Auschwitz?
      Ale Hoess se nepamatoval. Pokrčil rameny, jako by chtěl říci: "Bylo jich tolik!"
      Začíná se už smrákat, je čas k návratu. Ještě jednou projdeme táborem, kolem zrnité fotografie táborového orchestru na zdi jedné z budov. Ti tady vyhrávali řízné pochody k smrti znaveným vězňům - kostlivcům, vracejícím se z práce.
      A pak k parkovišti, kde se zástupy polských studentů vracejí ke svým autobusům. Žádné strkání a žertování, obvyklé mezi mladými. Zdá se, že rozumějí.
      Cestou zpět do Krakova mlčíme, jediný zvuk jsou pneumatiky, jak sviští po mokré silnici. Oba jsme s návštěvou spokojeni. Pro mě Auschwitz už není jen místem na obrázcích. Existuje, je teď součástí mne samotného. Otec si osvěžil své vzpomínky a našel nový materiál pro komentáře, které jako rozhlasový pracovník na odpočinku psával pro Hlas Ameriky.
      Ale nemyslím, že našel konečnou odpověď na otázku, kterou si stále klade. Ještě ne.


      


      
Jan Drábek