|
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? T. G. Masaryk a česká společnost Uvažování nad vztahem Masaryka nad vztahem k české společnosti vnímám, zejména v naší současnosti, jako téma nejen aktuální, ale i velmi potřebné. Je třeba si analyzovat a vyjasnit si, jak mnoho či jak málo česká společnost Masarykovi rozuměla, zda mu vůbec pozorně naslouchala, zda porozuměla tomu, očmu šlo a o co usiloval. Mnohokrát jsme se setkali v textech našich poúnorových exilových politiků se zděšeným podivem nad tím, že to, co se stalo v únoru 1948, se mohlo stát v Masarykově Československu. Také Prokop Drtina ve svých pamětech Československo můj osud si klade tuto otázku a hovoří o Československu jako o zemi Masarykově. Ale to je omyl, mýtus, či přání, které se nenaplnilo. Tehdejší Československo nebylo Masarykovo Československo. O Československu nelze hovořit v celistvosti jako o Masarykově Československu. Pouze část české společnosti porozuměla Masarykovi a šla za ním. Musíme si položit otázku, kdo to byl a jak velká část české společnosti to byla. Jaký měla vliv, co vlastně mohla dokázat? Asi před třemi lety Klub Milady Horákové obnovil někdejší časopis Masarykův lid. Já však, kdykoliv ho držím v rukou, si kladu otázku, kdo to je a kdo to byl Masarykův lid? Komu právem přísluší toto označení? Před čtyřmi lety, kdy se Československo rozpadlo na Českou republiku a samostatné Slovensko, Masaryk byl svými dosavadními kritiky odkázán už jen do historie, protože jeho dílo, Československá republika, zmizela z mapy Evropy. Dodnes naši čelní politikové nevědí, jak se k němu mají postavit. Buď o něm utrousí jen nic neříkající pochlebné fráze, anebo raději o něm mlčí. Protože se někde doslechli o Masarykových kritikách liberalismus, zřejmě i z tohoto důvodu jsou na rozpacích, jaký mají mít k němu vztah. Položme si tedy otázku, zda Masaryk může současnosti ještě něco říci. Setkala jsem se s výrokem, že "Masaryk se dnes už nenosí". Ze současné publicistiky se pak spíše dozvíme, co v Masarykovi bylo mylného, než co v něm bylo pozitivního. Zamysleme se nyní nad tím, čím nás Masaryk i v současnosti může oslovit a o co mu šlo. To však musíme jít do minulosti, do období před první světovou válkou. V oněch třiceti letech, od roku 1882, kdy Masaryk přišel do Prahy, až do počátku války, sváděl zápas o českého člověka. Není totiž pravda, jak se dočteme v Podivenovi, že Čechy nebyly Masarykovi domovem, že je snad za svůj domov nepovažoval. Naopak - o tento díl světa Masarykovi nesmírně šlo. Nesmírně mu šlo o českou společnost, a proto tolik usilovalo obrodu českého člověka. (Snažím se tyto skutečnosti přiblížit v mé knize Než se stal prezidentem, T. G. Masaryk a realisté 1882 - 1918). V české společnosti spatřoval mnoho nedostatků, a proto tak usilovně hledal recept na její obrodu, na její zkvalitnění. Co jí vytýkal a co na ní požadoval? Vytýkal jí polovičatosti, nedůslednost, povrchnost, lhostejnost. Žádal na ní, aby nevěřila mýtům o své vlastní minulosti, aby nepohlížela na sebe růžovými brýlemi, aby učinila zadost svobodnému bádání, svobodné vědě, aby naslouchala zdůvodněnému argumentu, aby se nezesměšňovala a neponižovala před ostatním světem vírou v rituální pověru. Vytýkal jí netolerantnost, nedostatečnou soudnost, ale také bojácnost. Vytýkal jí neodůvodněné a nesmyslné radikálničení a nedostatek zodpovědnosti. Protože se však Masarykovým kritikám naslouchalo nepozorně, šířily se dál v již jen zkreslené interpretaci a to vyvolávalo velká nedorozumění mezi Masarykem a českou společností. Ta jeho kritiky přijímala jako urážku, ale Masaryk českou společnost nechtěl urážet, ani ji nechtěl traumatizovat. Šlo mu o to, aby se česká společnost prostřednictvím těchto kritik nad sebou zamyslela, aby se postupně zkvalitňovala, aby pochopila podstatu humanity, aby se jednoho dne jako svobodná a svébytná společnost dokázala spravovat demokratickými prostředky, aby uskutečňovala humanitní demokracii. Tím se dostáváme k Masarykovu politickému realismu. Pro tehdejší českou společnost byl však Masarykův politický realismus příliš náročný, příliš kritický, příliš věcný a střízlivý. Za výstižnou charakteristiku realismu považuji to, co o něm napsal Ferdinand Peroutka v Budování státu. Cituji: "Nebylo veřejně činné osobnosti na počátku dvacátého století, která by nebyla od realismu přijímala popudů. Byl to počátek nového života, nových obzorů. Za většinou toho všeho děkoval realismus iniciativě Masarykově, který vášnivě objevoval otázky, i když na ně ne vždy uspokojivě odpovídal. Nikdo z Čechů ještě tak energicky neotvíral okna do Evropy a nestěžoval si tak hlasitě na zatuchlý vzduch v domácí jizbě." Já pak v mé knize Než se stal prezidentem realismus charakterizuji takto: "Politický realismus si kladl otázky, které jsou dodnes aktuální. Řešil otázku nepolitické politiky a volby mezi mocí a vlivem. Odmítl marxismus a vytyčil koncepci humanitní demokracie. Chtěl, aby se politické spory řešily dohodou a nikoliv násilím. Přitom však požadoval, pokud budeme násilí vystaveni, abychom se mu dokázali bránit. Veškeré konání podřizoval hledisku mravnímu. Sám svou činností demonstroval, že politická práce musí mít rysy odborné discipliny - nepřipouštěl diletantství a povrchnost. Řešil postavení myslícího jedince proti nemyslícímu davu. Bojoval proti aristokratismu jakéhokoli druhu ve jménu demokracie a ochrany menšin. Požadoval, aby český národ byl platným členem v rodině ostatních evropských národů. Věřil v revoluci hlav a srdcí a nevěřil, že se dosáhne pozitivního vývoje prostřednictvím rozvratu a revolucí. Zdůrazňoval osobní zodpovědnost a každodenní drobnou systematickou práci uskutečňující přijatý program. Ukazoval, že lze slova měnit v činy." Jak vidno, základními požadavky realismu bylo poznání a sebepoznání, kritika a sebekritika - což jsou výchozí předpoklady pro hledání, jak současný stav řešit, jak ho zlepšovat. Masaryk nesčetněkrát zdůraznil, že realismus je metoda poznání, myšlení a jednání. Realismus i v době, kdy se zformoval v realistickou stranu (1900), nikdy neviděl ve straně cíl, ale jen prostředek k uskutečňování přijatého programu. Nešlo mu o moc, ale o vliv. Poznal, že tam, kde se nekryje moc s vlivem, dochází k oslabování moci. Masaryk a realisté (nijak početní, ale někteří z nich vynikající odborníci) působili na veřejnost publikacemi, tiskem, přednáškami, vstupovali do nejrůznějších diskusí a debat. Své stoupence získávali v řadách inteligence a jejím prostřednictvím pronikali s myšlenkami realismu do dalších vrstev společnosti. V praxi to vypadalo tak, že Masarykovi někdejší posluchači působili na venkově jako profesoři, učitelé, advokáti, notáři. Byl mezi nimi nějaký lékař ale také obchodník či knihkupec. Když pak Masaryk kandidoval na Valašsku, ukázalo se, že své stoupence měl v evangelických kruzích a v sokolských jednotách. Avšak stále to byla jen nevelká část české společnosti. Navíc sama situace mezi Masarykovými posluchači na filozofické fakultě nebyla jednoznačná. Masaryk ve snaze přimět je k samostatnému myšlení, vyzýval je, aby mysleli jinak než on, aby hledali jiná řešení, než on nalézal. To pak způsobovalo, že někteří jeho studenti se snažili být jiní za každou cenu. Někteří z nich skončili v opozici vůči Masarykovi a stali se jeho odpůrci. Už na této skutečnosti vidíme, že vše bylo složitější a že si nesmíme nic kolem Masaryka zjednodušovat. Jak se proti Masarykovi a realistům v praxi bojovalo, bych vám demonstrovala na několika případech. Jedna z prvních veřejných schůzí po založení realistické strany, které se realisté účastnili, spadala do hysterické atmosféry po hilsneriádě. Uskutečnila se v Mladé Boleslavi v červnu 1900. Na této schůzi byli realisté téměř ukřičení příslušníky mladočeské strany a národními sociály. Rovněž považuji za nezbytné objasnit, jaká to byla nedorozumění mezi Masarykem a Masarykovými realisty na straně jedné a klerikály na straně druhé. Kolem těchto záležitostí je dodnes mnoho nedorozumění, zkreslování a chybných výkladů. Je třeba předeslat, že Masaryk patřil mezi nejnáboženštější lidi, které jsme měli. Jeho usilovné hledání Boha je hluboké a opravdové a vyvěralo z podstaty jeho bytosti. Přesto byl napadán jako neznaboh, jako někdo, kdo odnímá víru druhým, kdo v tomto směru kazí vysokoškolskou mládež. Tyto mylné výklady vznikaly a vznikají proto, že se přesně neřekne, o co Masarykovi šlo. Nikdy nebojoval proti náboženství, ale proti klerikalismu, proti útočnému politickému klerikalismu usilujícímu o moc. Proti klerikalismu, který chtěl ovládnout duchovní svět. Konkrétně to znamenalo ovládnutí veškerého školství. Masaryk v těchto konfliktech bojoval za svobodu myšlení, za svobodu vědy a vyučování. (V přednášce to bylo ilustrováno vylíčením událostí, jež předcházely žalobě, již na Masaryka podalo 308 katechetů.) Mezi tehdejší velká nedorozumění patřil i Masarykův vztah k českým Němcům a k česko-německé problematice. Masaryk žádal, aby se sporné otázky řešily jednáním, avšak z pozice rovného s rovným. Přesto byl obviňován z nadbíhání Němcům a označován za nevlastence. Názor tehdejších radikálů, že teprve až se nás Němci budou bát, bude možno s nimi jednat, považoval za nesmyslný. Také jeho vztah k rakousko uherské monarchii byl kritizován - a to z toho důvodu, že Masaryk byl léta pro rakouský a pak se najednou s výbuchem první světové války stal protirakouským. Ale i v tomto případě musíme porozumět tomu, oč Masarykovi šlo. Mnohokrát napsal a téměř v každé své parlamentní řeči požadoval zreformování a zdemokratizování rakouské monarchie. Dokud měl naději, že rakouská monarchie bude o to usilovat, zastával názor, že ve zreformovaném a zdemokratizovaném rakouském státě bude prostor i pro pozitivní vývoj českého národa. Skutečnost však tomu neodpovídala. Rakouská monarchie (už neschopná řešit nakupené problémy) se nakonec rozhodla vládnout v českých zemích absolutistickými prostředky. Svůj další osud spojila s německými imperiálními zájmy. Masaryk ztratil víru ve zdemokratizování Rakouska a postavil se proti němu. Ale ani tomu česká společnost dobře nerozuměla, a i to bývalo podnětem k útokům na Masaryka. V každém takovém konfliktu se však Masaryk snažil přimět českou společnost, aby se nad sebou zamyslela, aby si dokázala vypěstovat nezbytnou dávku soudnosti. Ačkoliv se to jeví jako dlouhá řada sporů, polemik a nedorozumění, přesto počet těch, kteří Masarykovi naslouchali a snažili se mu porozumět, vzrůstal. Byli to nejen samotní realisté, ale nalézal odezvu i u jednotlivců v dalších stranách. Vzrůstaly i řady realistické mládeže, která plody své práce odevzdala zejména v období české republiky. Když se Masaryk po skončení první světové války vracel do samostatné a svobodné Československé republiky jako její prezident, vstříc mu šly jásající davy, protože samostatný stát, o nějž se zasloužil, byl pro většinu národa splněním vytouženého přání. Protože se Masaryk vracel jako vítěz, dosavadní averze a animozity se sice ztlumily, ale dál přežívaly. Široké vrstvy obyvatelstva k Masarykovi vzhlížely jako k prezidentu Osvoboditeli, k prezidentu "tatíčkovi", ale ve skutečnosti měl své odpůrce jak na pravici, tak na levici. Jakmile se situace první republiky začínala komplikovat, averze opět vyplouvaly na povrch. V tomto momentu mého výkladu je třeba si položit otázku: Když ne Masaryk, tak co jiného? Odpověď nám dá sám život. Sami na sobě jsme si mohli prověřit, co je to fašismus a jak to vypadá, když se dostane k moci. A právě tak jsme poznávali a prožívali krušné a leckdy kruté čtyřicetileté období vlády komunistů. Naše zkušenosti, sám život nás dovedly k odpovědi: Ne, tudy cesta nevede! Všimněme si však ještě Masarykových odpůrců, kteří jsou kultivovaní, vzdělaní, noblesní a kteří svůj odpor vůči Masarykovi vyjádřili naplno v období druhé republiky. (V přednášce to bylo ilustrováno na případu historika Zdeňka Kalisty a na jeho protimasarykovsky zaměřené stati Dny, kterými jsme prošli uveřejněné v Lumíru.) Takovéto záležitosti jsou vždy zkouškou demokratů - jak jejich demokratického smýšlení obstojí. Po válce prezident Beneš respektující názorovou pluralitu prohlásil, že je to osobní Kalistovo stanovisko, na které měl jako každý jiný občan nárok. Já však dodávám, že jisté věci se v jistých situacích nedělají. Když tuto stať Kalista uveřejnil, bylo po Mnichovu, byl listopad 1938. Co ještě dodat? Když bylo Masarykovi padesát, vzpomenuly tohoto jubilea jen Čas a Samostatnost. Když mu bylo šedesát, byl velmi oslavován. Měl už tehdy v zahraničí velké renomé zejména potom, jak se snažil dešifrovat v souvislosti s údajným velezrádným spiknutím Jihoslovanů v rakouské říši, nepoctivou politiku ministra zahraničí Aehrenthala. A tehdy při Masarykových oslavách jistý konzervativní rakouský aristokratický politik prohlásil: "Jsem odpůrcem profesora Masaryka ve věcech názorů na svět. Ale až český národ jednou dostane politický rozum, půjde s ním a půjde za ním." Proto končím otázkami: Kdy český národ dostal politický rozum? A když se u něho politický rozum projevil, u jak velké části českého národa to bylo? A dejme také prostor Masarykovým odpůrcům: Proč vůbec máme politický rozum národa poměřovat Masarykem? A nechť nám také odpovědí na otázku: Když ne Masaryk; tak co jiného? Zora Dvořáková
(Záznam přednášky na zasedání Klubu autorů literatury faktu na Slavkově 30. září 1997) Masarykův lid 1/1998 - seznam článků: Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? |