|
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? Dvacátý osmý říjen (Text projevu na oslavě státního svátku ČR, organizované Českým svazem bojovníků za svobodu, Národní muzeum, Praha, 28. října 1997) Na svůj prvý osmadvacátý říjen nemám žádné vzpomínky. Bylo mi osm dní a republice bylo 10 let. Na svůj čtvrtý už nemohu zapomenout, otec mě totiž vzal do kasáren a dodnes vzpomínám na vojáka klečícího u minometu a na ledacos jiného. Ten den byla bratislavská kasárna přístupná veřejnosti. Na dvacáté výročí republiky vzpomínám s pohnutím: jako desetiletí jsme se rvali s kluky, kteří velebili Tisu a Tuku, kdežto my jsme hájili Masaryka a Beneše. Domů jsem přišel s oteklou pusou - byla jich velká přesila. O prvém 28. říjnu za nacistické okupace jsem se nemohl dočkat, až vyjdu na ulici. Už večer totiž jsem mě 1 povoleno předělat svou čepici se štítkem na "Masaryčku" a vpředu mi maminka umně přišila trikoloru. O rok později bylo něco takového už nemyslitelné. Zato poválečný 28. říjen jsem očekával s velkým napětím: s žalem vzpomínám, že mnohé bylo podivně poznamenáno tím, co teprve mělo přijít. Po únorovém puči naložili komunisté se vším, co bylo spjato s Masarykovým Československem, brutálně. A přece těm, kdo zažili prvou republiku a zůstali věrni jejím ideálům, nepřestal nikdy 28. říjen rozechvívat mysli. Následovaly desítky chmurných "Dnů znárodnění". Nemohu však zapomenout na odpolední návrat do Prahy dne 28. října roku 1968: Karmelitská ulice byla poloprázdná a klidná, byla však vyzdobena desítkami československých vlajek a praporů; vypadala věru krásně. Dost však osobních vzpomínek na 28. říjny minulé, či dávno minulé. Osmadvacátý říjen je pro mne synonymem svobody a demokracie, jež, jak známo, se obvykle nedostavují samovolně. Renesance české státnosti po několika stoletích je spjata s úsilím českých vlastenců a buditelů 19. století a s těžkými boji prvé světové války, se ztrátou života a zdraví mnoha mladých mužů. Myšlenky o národní nezávislosti, o plném obnovení státnosti a o právu na sebeurčení jsou ovšem staršího data. Průběh války, vznik domácího a zahraničního odboje a vznik legií ruských, francouzských a italských ony ideje mimořádně posílily a jejich realizaci pronikavě urychlily. Osmadvacátý říjen je těsně spjat s muži 28. října, s T. G. Masarykem a jeho nejbližšími spolupracovníky E. Benešem a M. R. Štefánikem a s mnoha statečnými muži a ženami, kteří usilovali o obnovu české státnosti na domácí půdě. Došlo nejen k obnovení naší státnosti, ale též k zástavě tvrdé maďarizace Slováků. Byla ustavena Československá republika. Rychlost a rozsah růstu demokracie, vzdělávání a průmyslu v Československu, až po dosažení místa mezi deseti průmyslově nejrozvinutějšími zeměmi světa, přes všechny zákruty cesty, neměly v Evropě mnoho obdob. Byla to ovšem též cesta od utkání s komunisty Bély Kuhna až po tvrdé střety s německými ordnery v českém a moravském pohraničí. Mnichovem byla tato vzrušující cesta ukončena. V této souvislosti nemohu nezmínit, že soudím, že mnichovanství není jednorázový pokleslý čin: je to druh určité politiky. Nezapomeňme dále, že se může kdykoli opakovat. Naposledy jsem si ho s pohoršením všiml při bitvách v zanikající Jugoslávii. Žalostný byl osud Čechů v pohraničí po Mnichovu. A nedlouho po tom začala tragédie země a lidí, tragédie, již střední Evropa do té doby nepoznala. K hrůze, jež následovala, vrchovatou měrou přispěli sudetští Němci, kteří, až na vzácné výjimky s neví daným fanatismem, následovali Konráda Henleina. Jeho hnutí reprezentovalo patrně nejmilitantnější složku nacismu. Osud Cechů po očekávaném vítězství byl nacisty naplánován: třetinu čekalo vystěhování na Sibiř, třetinu germanizace a třetinu čekalo konečné řešení, tedy kyanovodík. Tiché oslavy 28. října byly stejně utajené jako poslech Londýna a Moskvy - neboť - "Pamatuj, pamatuj poslouchání cizího rozhlasu je přísně zakázáno a trestá se káznicí, nebo i smrtí." Sen německých a slovenských nacionalistů byl splněn, Československá republika byla zničena. Češi, kterým se podařilo uprchnout, opět bojovali a umírali na západní i východní frontě i na frontách dalších a stateční bojovali i doma. Druhý odboj se stal skutečností. Edvard Beneš sestavil vládu v exilu a po pře těžkých letech se věc Spojenců, věc demokracie a svobody, začala vyvíjet dobře. Přes ostudnou roli Tisova klerofašistického Slovenska stanula ČSR na straně vítězů. Mnozí máme poválečné údobí v dobré paměti, a tak jen pár poznámek. Je svým způsobem strhující, sledovat a posteriori nástup komunismu do střední Evropy. Šlo nepochybně o nepřímý důsledek pokusu nacistůo světovládu. Zivotní tragédie jednoho z mužů 28. října, Edvarda Beneše, vyvrcholila. Zatímco v r.1938 stál sám proti Hit1erovi, v roce 1948 byl v podobné situaci vůči Stalinovi. Je pro mne tísnivé, slyšet opožděnou udatnost některých kritiků Edvarda Beneše; zhusta mi připadají spíše podivní než opravdu udatní. Za zmínku též stojí nesmírná zášť německých nacionalistů a slovenských ľudáků vůči Edvardu Benešovi. Mrzí mne, že ne všichni občané České republiky si uvědomují, za jak mnoho Dr. Benešovi vděčíme. Čtyřicet dva let komunistické vlády patří k nejtemnějším údobím českého státu, k údobí politického, hospodářského, kulturního a mravního úpadku a temna. K hrůzám nejsmutnějším patřil přechod některých ze žalářů nacistických do žalářů komunistických a strašná komunistická zášť vůči vítězům z bitvy o Anglii. Byl zahájen 3. odboj Čechů ve 20. století; měl jinou povahu než oba předchozí; ostatně 3. válka, zvaná studená měla také četná specifika u srovnání s oběma válkami předcházejícími. Průběh událostí po kolapsu komunismu v listopadu r. 1989 byl bohužel poznamenán některými nešťastnými rysy; vždyť jsme ani nedokázali řádně charakterizovat zločinnost onoho režimu. Zvláštní něha k viníkům a malý zájem o osud obětí a jejich odškodnění rozhodně neodpovídaly idejím 28. října. Rozpad Československa prospěl převážně jen k uspokojení některých mocenských aspirací a potěšil rovněž ty, kteří museli po válce jako kolaboranti opustit Slovensko a v americkém či kanadském exilu nepřestali snít o definitivní zkáze Československa. Nyní jde o to, co plyne z toho všeho, co víme o renesanci českého státu, z toho, co víme o vlastnostech a názorech lidí, kteří velkou měrou přispěti k tomuto dílu. Byli to lidé odhodlaní, pracovití, lidé, kteří trpělivě po léta udatně snášeli život ve skromných a často těžkých podmínkách. Měli, jak se dnes říká, vizi: toužili po obnově českého státu, toužili po svobodě. Všichni tři členové trojice, jež přispěla tak velikou měrou, byl učenci: byl to sociolog a filosof Masaryk, astronom Štefánik a v r. 1913, na Filosofické fakultě UK, habilitovaný Edvard Beneš. Ten patřil mezi průkopníky praktické sociologie. Ohromná pracovitost byla jejich společným rysem. Konečně nelze pominout skutečnost, že lidé, jejichž letité úsilí směřovalo k 28. říjnu 1918, ctili vzdělanost a uvědomovali si velice dobře, jak klíčovou úlohu sehraje při startu mladé republiky. Jsem neochvějně přesvědčen o tom, že ideály a díla, která. jsem krátce zmínil, představují i dnes, na sklonku 20. století, podmínku pro zdar a prosperitu České republiky. Věnujeme jim, obávám se, ne vždy dosti pozornosti, dílem jsou prostě ignorovány. Přeji si zdůraznit, že patřím k těm, kdož se denně radují ze znovu nabyté svobody, věda přesně, co znamená, po 48 letech zkušeností, život bez ní v brutálních diktaturách. To mi ovšem nebrání vnímat i nedostatky a slabosti naší dnešní demokracie. Přesněji řečeno, cítím to pro sebe jako imperativ, rozpoznávat slabiny a nešvary našeho veřejného a hospodářského života a nevynechat jedinou příležitost, pokoušet se o nápravu věcí veřejných. Nelze nevidět, že došlo k chybám, jež jsou již neodčinitelné. Zločinnost komunistické diktatury byla popsána chabě a nedostatečně. Komicky a někdy ostudně působí, snad dobře míněné, ale vzácně málo zdatné, pokusy o postižení hlavních viníků. I rozumné kroky zůstaly většinou nedokončené. Lustrační zákon brání provinilým - po určitou dobu - rozhodovat o disponování tisíci či miliony korun, nic však jim nebrání v rozhodování o miliardách a desítkách miliard v oblasti soukromého podnikání. Mezi smutné kapitoly patří odškodnění obětí komunismu (odškodnění obětí nacismu je ovšem jiná trapná kapitola). Je však, pro korektní chápání věcí, naléhavě třeba si uvědomit i některé zvláštní rysy justice západní civilizace. Mám na mysli udivující něhu k pachatelům trestných činů a pozoruhodnou lhostejnost k údělu obětí. To dílem souvisí s tím, co se mi jeví jako ztráta schopnosti rozlišovat mezi viníkem a obětí, neschopnost rozlišit mezi příčinou a následkem. Mnoho trpkosti bylo také spojeno s pochybným využitím majetku komunistických organizací a těžkopádným navrácením majetku církvím a židovské obci . Toto vše neladí s ideály 28. října. Přímo urážlivě působí - z hlediska těchto ideálů - často neslýchaná hašteřivost, dospělých lidí nedůstojná, typická pro nemalou část naší politické reprezentace. Dále je nepřijatelné, že mnozí lidé zřejmě soudí, že demokracie znamená možnost říkat cokoli a dělat cokoli s nulovou zodpovědností za slova a činy. Je samozřejmé, že to není demokracie. Po poradě s klasickými filology to nazývám kakokracie. Kakokracie znamená špatné či nemocné vládnutí. To se má k demokracii podobně, jako se má kakofonie k libozvuku. Nelze zapírat, že s případy kakokracie se setkáváme denně od místní samosprávy až po místa vysoké státní moci. Je v příkrém rozporu s ideály 28. října. Existují i další způsoby, jak špatně nakládat s odkazem budovatelů prvé Československé republiky. Mám na mysli chorobnou skepsi, neudatnou pochybovačnost, neschopnost vidět a potěšit sebe i bližní oceněním úspěchů. Běda těm, kteří se nedokáží radovat klidně, ale trvale ze svobody pro demokraty. Těm, kteří tiše nejásají nad proměnou šedých zbídačených obcí a měst na obce a města prosperity a čistoty, těm, kdo neocení růst průměrného věku; kdo nemá dobrý pocit z poklesu znečištění vzduchu, vod a půdy, je smolař. Stejně jako byl neúplný výčet jevil politováníhodných, je také tento seznam jevů povzbudivých jen fragmentem. Jako občané respektující a obdivující dílo zakladatelů ČSR, jako lidé hlásící se k tomuto odkazu, pociťujeme jako absolutní kategorický imperativ potřebu trvale a neúnavně hájit ideály a praxi svobody a demokracie. Osvícené češství pokládáme za nejlepší základ pro osvícené a horlivé evropanství a pro ctné světoobčanství. Naše češství je pozitivním katalyzátorem pro umocňování respektu a sympatie pro vyznavače svobody, tolerance a demokracie bez ohledu na jejich národnost, náboženství či barvu pleti. Češství, jež mám na mysli, je pro dobré styky i s protinožci, vychází však z přesvědčení, že základem pro fungující a prosperující svět jsou vztahy mezi sousedy. Naše češství není kompatibilní s českým nacionalismem. Přes úsilí o skromnost jsme se mnozí tu a tam zatetelili radostí, že navzdory někdy brutálnímu tlaku naše přesvědčení demokratů a naše víra ve svobodu a v ideály 28. října zůstaly po léta neotřeseny. Je to dobře a je to důvod k určitému uspokojeni. Není to však pravda úplná. Ono se totiž ukazuje, že stejně věrný svému přesvědčení zůstal i nejeden vyznavač nacismu, komunismu, fašismu, klerofašismu, nejeden člověk s mentalitou vlajkařů či fanatických obdivovatelů Konráda Henleina. Jejich touhou je vítězství jejich idejí, a tudíž zardoušení demokracie. Nezapomínejme, že pro dosažení tohoto cíle jsou připraveni učinit cokoli, včetně spojenectví zdánlivě vzdálených pólů diktatury - s tím souvisí existence komunofašismu v některých zemích. Všimněme si, že lžou téměř týmiž slovy a s pomocí týchž absurdit jako jejich předchůdci před 55 či 60 lety. A vyskytují se od Itálie, přes Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko, Rusko, Lotyšsko, SRN až po Belgii, Anglii a Kanadu. Jeden jejich pól zdraví vztyčenou pravicí a slovy "Sieg heil" a ctí haknkrajc. V podstatě za apatické či nulové reakce veřejnosti a za pouze formálního dohledu policie. Před šedesáti lety to bylo k nevíře, dnes je to, alespoň pro mne, jeden ze symptomů možného soumraku této civilizace. A jakpak je tomu v České republice? Žádný velký rozdíl od mizérie právě naznačené. Jakoby policii a justici hajlující sedlina často nikterak nevzrušovala. Totéž zhusta platí o násilných činech tohoto okraje společnosti. Pokud jde o druhý pól nutno říci, že - na rozdíl od části stoupenců nacismu po roce 1945 - až na zcela nepatrné výjimky, nejeví ani stopu lítosti. A ještě zpět k fašismu - dnes máme dokonce i pokračovatele fašistického generála Gajdy. A pak máme v ČR také pozoruhodně intenzivní skupinu lidí, pro něž česko-německé nedorozumění začalo až na jaře r. 1945, jak oni říkají, surovým vyhnáním sudetských Němců, čímž se český národ vyčlenil z Evropy. Tito lidé převzali bez úprav to, co zformulovali mluvčí lansmanšaftu v letech 1947-1989. Jsou nespokojeni jak se smlouvou z r. 1992, tak s Deklarací z r. 1996. Tato skupinka souzní s extrémními místy v Mnichově a Vídni; a publikuje v několika časopisech; před zánikem sem patřil též Český deník a Český týdeník. Přes všechny strázně, trampoty a svízele renesance české demokracie a státnosti pokračuje. Tento fakt spolu s pozvolným ale trvalým přibližováním ČR ke strukturám NATO a EU je nadmíru povzbudivým naplňováním idejí 28. října. Je vskutku naším společným úkolem ozřejmovat historické, hospodářské a politické důvody, které činí náš vstup do obou těchto institucí nejnaléhavějším imperativem české politiky. Naším úkolem je to též proto, že naše politická reprezentace nebyla v ozřejmování naléhavosti těchto kroků příliš aktivní a úspěšná. Služme věrně a horlivě ideám 28. října. Služme neúnavně a enthusiasticky. Závěrem si přeji vzdát hold statečným a obětavým mužům a ženám, kteří přispěli ke vzniku Československa před 79 lety, kteří bojem proti henleinismu a nacismu přispěli k porážce nacismu, kteří vedli dlouhý a chvílemi málo nadějný boj s komunismem. A ani na chvíli nezapomínejme, že utkání s nepřáteli demokracie pokračuje dál. Radujme se však dnes společně z toho, že na sklonku 20. století slavíme 28. říjen ve svobodě. A važme si toho, že jej slavíme na místě tak povznášejícím jako je Pantheon Národního muzea. Rudolf Zahradník
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků: Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? |