|
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Dosavadní zpracování otázky nastolení komunistické moci v únoru 1948 se vesměs týkají únorových událostí jako důsledku velkých historických změn spojených s výsledky druhé světové války, slabosti či nemoci prezidenta Beneše a další zrady západu nebo politické obratnosti Klementa Gottwalda a komunistů (vítězný únor, únorový puč, únorové převzetí moci ap.). Žádné z těchto pojetí neponechává politický prostor pro možnost jiného vyústění vývoje po únoru. Poslední zpracování této problematiky Karlem Kaplanem, z hlediska faktografického nejúplnější a zařazující významné kapitoly týkající se období před únorem, se nazývá Pět kapitol o únoru (Brno: Doplněk 1997). Jak plyne již z názvu, přidržuje se také tento autor pojetí uvedeného shora. Nic na tom nemění ani "Kapitola navíc a závěrečná", tedy šestá. Nelze ovšem než souhlasit s tezí, že "Únorový konflikt v roce 1948 hluboko zasáhl do života české a slovenské společnosti, předurčil dalších čtyřicet let její existence..." (s. 7), jak autor píše v Úvodu k této knize, ale toto hodnocení února se prosadilo až po parlamentních volbách 30. května 1948. Do té doby si byli komunističtí politikové vědomi možnosti zvratu vývoje, byť vzhledem ke všem okolnostem, jež se v únoru uplatnily, málo pravděpodobné. Od té doby se již nepřipouštělo, že únorové vítězství bylo zcela nesporné a nezvratitelné. Hodnocení února jako nesporného a dokonce vzorového komunistického vítězství umožňuje těm, kteří se s ním nesmířili, klást otázku viny za únor 1948 jako problém přijetí demise ministrů prezidentem Benešem. Nikoli jako otázku, proč nekomunističtí ministři demisi podávali a ke všemu ne společně a zejména bez zajištění jednotného postupu dalších politiků nekomunistických stran, což byla podmínka zdaru podané demise. To umožnilo ministerskému předsedovi Gottwaldovi bez větších problémů vytvořit vládu z představitelů těchže nekomunistických stran Národní fronty, z nichž byla sestavena vláda předchozí, bez porušení pravidel parlamentarismu. Logicky pak následují další otázky: proč nepodal demisi ministr zahraničí Jan Masaryk, proč prezident Beneš neabdikoval hned po únoru, ale teprve v souvislosti s nesouhlasem s novým volebním zákonem a odmítnutím podepsat Ústavu 9. května a volbami, jež se podle nového zákona konaly. Tento přístup vytváří prostor (interpretům nespokojeným s únorem) ke zjednodušení výkladu: Beneš zavinil komunistické nastolení moci tím, přijal demisi, ke všemu on sám ani Masaryk neodstoupili, takže podepřeli nový režim. Oficiální propagandě komunistického režimu tento přístup koneckonců umožnil vykládat únor jako fatální rozhodnutí lidu, které musel respektovat prezident. Podporuje to i svědectví (ať už pravdivé nebo dodatečně logicky konstruované), uvedené v Kaplanově knize (s. 507): Masaryk byl rozhodnut jít s lidem "za všech okolností". Výklad založený na únoru jako konečném nastolení komunistického režimu se hodil novým nositelům moci, ale i představitelům nekomunistických politických stran, kteří oba demokratické politiky, Beneše i Masaryka, přežili a přenesli (byť ne všichni) tíhu viny za únor na ně. V rámci tohoto výkladu tvoří sebevražda J. Masaryka logickou součást událostí, neboť neunesl odpovědnost (i díky rodinné zátěži - maniodepresivitě) za svůj postup. Na podporu této legendy obíhaly informace o tom, že Masarykovi bylo jeho jednání údajně vytýkáno četnými pisateli v korespondenci. Nic takového se však v archivu Ministerstva zahraničních věcí nenašlo a není pravděpodobné, že by byl zájem o zlikvidování těchto písemností. Archivy však mluví o něčem jiném. Rozbor výsledků voleb z r. 1948, provedený komunistickou stranou, je dokladem cynických nedemokratických totalitních praktik předvoje dělnické třídy, nastolujícího diktaturu proletariátu. Teprve volby podle nich sankcionovaly a legalizovaly to, co se stalo v únoru 1948. Po únoru měli komunisté dominantní postavení ve vládě, obsadili všechny klíčové pozice ve státním aparátu, v průmyslu, hospodářství, hospodářských organizacích, družstvech. Kde ale zůstalo rozhodnutí strany z ledna 1947 získat většinu národa ve volbách, kterou zahájila "generální bitvu o mocensko-politické rozhodnutí"? Po provedení analýzy únorových událostí na zasedání ÚV KSČ 9. dubna 1948 přednesl K. Gottwald, který si přestal být jist volebním úspěchem, návrh na jednotnou kandidátku Národní fronty. Volební výsledky neměly být ponechány náhodě. Ještě v referátu na poradě krajských sekretářů KSČ 3. června 1948, již po volbách, přiznal generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský: "Jednou velkou slabinou však bylo, že v parlamentě jsme byli v menšině; druhé strany byly ve většině." Přes konstatovanou zbabělost jejich partnerů v parlamentu si nikdy komunisté nebyli jisti, zda se to nemůže projevit. Proto Slánský označil Gottwaldův návrh na jednotnou kandidátku za "geniální včasný zásah". Přijetím nového volebního zákona Národním shromážděním a volbami byla slabina odstraněna. Komunisté použili osvědčených metod fašistických diktátorů k zajištění své moci. *) Demokraté, nepoučení dějinami, navíc početně oslabení poté, co se řada z nich vzdala demonstrativně poslaneckých mandátů po smrti Jana Masaryka, je v tom podpořili. Snad k tomu napomohlo i "živelné" hnutí, které bylo zorganizováno komunisty ke schválení jednotných kandidátních listin NF, o němž byly informovány nekomunistické politické strany, jež je nakonec v parlamentu schválily. V archivu ÚV KSČ přitom není založen jediný originál těchto rezolucí s podpisy, jen jejich opisy. Volby se konaly podle volebního zákona, který nepodepsal prezident republiky a podle ústavy, k jejímuž podpisu ministerským předsedou Gottwaldem také na místě prezidenta bylo využito §60 československé ústavy z roku 1920.**) Národ a pracující lid měl být podle Gottwalda sjednocen k velkým úkolům. Přes uvedená opatření prováděli komunisté před volbami 1948 další zásahy k zajištění volebního úspěchu: nutili ke spolupráci kněze, vyvíjeli morální nátlak. Jeptišky na Slovensku byly po deseti dirigovány do zapadlých krajů, protože vystupovaly proti jednotné kandidátce. Akční výbory jim záměrně dělaly obtíže, aby se nemohly usadit a splnit tím podmínku tříměsíčního pobytu k zápisu do voličských seznamů. Naopak měla být věnována pozornost tomu, aby nebyli, zejména na Slovensku zbavováni volebního práva vojáci a příslušníci SNB a nebyli kvůli téže podmínce vyškrtáváni ze seznamu voličů. Podle volebního plánu Krajského výboru KSČ v Kladně měli být z politického života (a tudíž z voleb) vyřazeni nepřátelé. Bylo rozhodnuto podniknout širokou akci osobního přesvědčování. Kandidáti na poslance a referenti na předvolebních schůzích doporučovali, aby voliči volili před plentou, že to je žádoucí. Byly připravovány organizované nástupy voličů k volbě před plentou a přísný dohled nad těmi, kteří půjdou volit za plentu. Na Liberecku se mezi komunisty prosadila tendence, aby volby byly veřejné a aby se tím znemožnilo odevzdávání bílých lístků. Podle situační zprávy přeháněli komunističtí funkcionáři akci pro veřejné volby na Karlovarsku. Dokonce stranické ústředí muselo přesvědčovat stranické aktivisty o nutnosti určité defenzívy. V Lokti a Aši chtěli komunisté vyloučit z voleb až jednu třetinu voličů, o nichž se domnívali, že by poškodili výsledek voleb. Podobně se ve zprávě o volební kampani na Pardubicku uvádělo, že ve třech obcích byly zjištěny kandidátky označené propícháním a v mnoha případech byly zaraženy snahy o veřejné volby. V kraji Ústí n. L. byla mezi obcemi uspořádána soutěž, jež zahrnovala účast na veřejných projevech (procento voličů), volební účast, nejmenší počet bílých lístků, každý volič měl před volbami odpracovat 5 hodin brigád (zdraví za staré a nemocné). Po volbách se pořizovaly jmenné seznamy těch nejodvážnějších, kteří v ovzduší teroru vhazovali bílé (prázdné) lístky. Bylo jich 10 % a těch, kteří se neúčastnili, bylo rovněž 10 %. A to ještě došlo k "sečesání" výsledků tam, kde byli "zkušení funkcionáři". Snaha zmenšit počet bílých lístků vedla k upravování volebních výsledků. Schválení února mělo být přesvědčivé. Přijetí nového volebního zákona s jednotnou kandidátkou Národní fronty staví do jiného světla únorové události, zmírňuje fatálnost Benešova rozhodnutí přijmout demisi, ponechává otazník u smrti Jana Masaryka, na níž mohli mít komunisté zájem vzhledem k jeho úvahám o nástupnictví po nemocném prezidentu Benešovi (Kaplan, s. 507) (proti tvrzení dříve prosazovanému, že Masarykova smrt se komunistům nehodila) a známé Gottwaldově touze stát se prezidentem. Jednotná kandidátní listina Národní fronty se stala nejen prostředkem k zajištění komunistického vítězství v parlamentních volbách a tím stvrzením února 1948. Nový volební zákon vyloučil na více než čtyři desetiletí také možnost změnit režim projevem vide voliči.. Tímto zákonem a volbami, jež se podle něj konaly, bylo dokonáno přetvoření funkce parlamentu v politickém systému a vytvořen základ totalitního režimu. Eva Broklová
*) Volební řád v Itálii přijatý počátkem r. 1924 přiřkl fašistické parlamentní většině dvě třetiny křesel při získání 25 % voličů v celé zemi, jež tvořila jediný volební obvod. Podle reformy z r. 1928 byl parlament zatlačen do pozadí tím, že byla před něj v ústavě včleněna fašistická velká rada, která se stala nositelkou státní suverenity. Jednotné kandidátní listiny zavedl krátce potom, co byl jmenován kancléřem, také A. Hitler v Německu. **) Údaj z Dějin Československa v datech, 1968, o tom, že ústava vstoupila v platnost až po volbě K. Gottwalda prezidentem je v rozporu s vydáním ústavy v r. 1949, v němž se uvádí, že ústavu podepsal ministerský předseda Gottwald také na místě prezidenta. Později bylo patrně pociťováno jako nepříjemné trvající svědectví o tom, že prezident Beneš ústavu nepodepsal, a dodatečně ji podepsal - ale až po knižním vydání ústavy v r. 1949 - již jako prezident K. Gottwald. Masarykův lid 1/1998 - seznam článků: Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? |