|
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 České (československé) dějiny 20. století jsou dosud politikem. Snaha o vědecký, pravdě se blížící výklad často narážel, zejména v minulosti, na nepřístupnost archivů či pramenů určitého druhu. V tomto ohledu se mnohé zlepšilo a přesto se zdá, jako by výkladů, jež mají s uplatněním poctivého historického řemesla málo co společného, neubývá, ba naopak. Taková zpracování jsou často poplatná stereotypům, jež nejsou konfrontovány s historickými prameny. Komunistická strana Československa po desetiletí odvozovala svoji vládu jako legální výsledek projevu vůle lidu Československa v parlamentních volbách roku 1946. Úvaha o tom, že Češi volili "z osmdesáti procent doleva (napůl komunisticky a napůl socialisticky)", což je citát z Petra Pitharta, sugeruje vidinu téměř apokalyptickou o tom, že tento národ propadl když ne přímo komunismu, tak socialismu, což se po čtyřiceti letech totalitarismu od sebe prakticky nerozeznává, ačkoli mez tehdejšího socialismu byla dána zachováním středního a malého soukromého vlastnictví a časově 25. Únorem 1948. Tato ideologie vznikla především nesprávnou interpretací voleb v zájmu komunistů: nebyla věnována pozornost volebnímu zákonodárství a zejména bylo komunistickým režimem po Únoru 1948 zakrýváno, že první místo, jež získala ve volbách, ji v poměrném volebním systému zdaleka neopravňovala k tomu, aby zaujala vedoucí místo ve státě, neboť podle pravidel parlamentarismu k získání většiny v parlamentu byla závislá na podpoře ostatních koaličních stran. Předstírání, že ve volbách r. 1946 byl zvolen socialismus a komunismus nesený komunistickou stranou Československa, se stalo základem legendy o nastolení komunistického režimu. Výsledky parlamentních voleb v r. 1946 byly především dobře připravené. Předpoklad vyslovený při jednáních představitelů československého západního a východního odboje v Moskvě v prosinci 1943, že po válce dojde v rámci obvyklé poválečné radikalizace k posunu doleva, byl nahrazen dohodou o zákazu kolaborujících politických stran. Žádost Klubu nezávislých politiků o kandidování slovenské Demokratické strany v českých zemích byla však vyřízena komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem krátkou cestou. Bez dalšího napsal na žádost "O" a zkráceně parafoval "Nos". Podle státovědce K. Loewensteina "Kdo dělá volební zákon, má moc utvářet politický proces a s ním související politický režim ke svému obrazu". Jen volební řád, který zachovává pro všechny kandidáty a strany stejné možnosti, odpovídá do určité míry demokratické představě lidu (voličstva) jako nositele suverenity. Dokonalý volební zákon ještě nebyl nalezen a jeho šance se v jistém smyslu zhoršily zavedením všeobecného volebního práva. Neutrální a spravedlivý volební řád se musí vyvarovat alespoň zavedení zisků pro vládu, jež je právě u moci. Dosah některých opatření volebního zákona z r. 1946. Co znamenalo stanovení aktivního a pasivního volebního práva na 18 a 21 let? Až do té doby byly osoby mladší 18 let nezletilé a věk do 20 let byl (v trestním právu) všeobecnou polehčující okolností. Rovněž v přídělovém hospodářství byly tyto osoby pokládány za děti. Přihlédneme-li k situaci v jiných zemích, bylo volební právo od 18 let výjimečné. Přes varování vznesené ministerstvem školství a osvěty, že náladovosti a menší životní zkušenosti mladých lidí využíval fašismus a nacismus a vyslovené obavy, aby se tři nejmladší ročníky nestaly volebním faktorem, jehož početní vliv by nebyl úměrný politické vyspělosti, bylo těmto ročníkům volební právo přiděleno, takže do voleb přistoupilo bez zkušenosti s volbami v demokratické společnosti celkem čtrnáct ročníků, z nichž prvních sedm ročníků mužů náleželo k nejpočetnějším. Voliči ve věku 18-20 let tvořili 513 000 občanů oprávněných volit, tj. 7,2 %. Více než čtvrtina voličů šla k volbám poprvé ve svém životě. Průhledné cíle sledovalo také udělení volebního práva příslušníkům branné moci a Sboru národní bezpečnosti. Všeobecné a rovné volební právo bylo přes varování odborníků, kteří se obávali precedentu i pro jiné oblasti, omezeno pouze na státní občany české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, takže byli vyloučeni nejen Němci a Maďaři, kteří měli být odsunuti, ale také osoby židovské národnosti a příslušníci maďarské a německé národnosti, kteří měli podle Ústavního dekretu o státním občanství československé státní občanství a dokonce i ti z nich, kteří se v čs. vojenských jednotkách zúčastnili druhého odboje. Komunistická strana otiskla svůj volební program nejpozději. Pojala do něj prakticky vše, co obsahovala prohlášení jejích partnerů z Národní fronty. Nesmiřitelný boj nahradila národní a sociální solidaritou a tvůrčí spoluprací všech vrstev národa. K pracující dělnické třídě, kterou kdysi reprezentovala, přiřadila pracující inteligenci, zemědělce a živnostníky, pro něž všechny reklamovala svobodu práce a podnikání. Vedle rudých praporů se na dělnických manifestacích objevovaly i československé prapory, vedle Internacionály se zpívala i čs. hymna. Odpovídalo to cítění doby. Autonomie až do odtržení, požadovaná před válkou pro Území osídlená převážně Němci, se změnila v požadavek počeštění pohraničí a v aktivní účast při odsunu Němců. KSČ se proto mnohým současníkům jevila jako strana vlastenecká a státnická. Předmětem úsilí o získání voličských hlasů bylo tradičně dělnictvo, ale i osídlenci v pohraničí (osidlovací Úřad mělo v rukou komunistické ministerstvo vnitra). K nim se řadili také zemědělci, vděční za příděly na rozparcelovaných velkostatcích. Inteligenci získávala strana proklamacemi o obnově školství, rozšíření české kultury do pohraničí a požadováním "nejpřednějšího místa" pro kulturu, uměleckou a vědeckou práci. Formulovala do svého programu i to, co bylo pro ostatní demokratické strany samozřejmé, jako svobodu učení a svědomí, svobodu tisku, shromažďovací aj. Díky těmto požadavkům vypadal komunistický program pro nezkušené voliče úplněji než ostatní programy. Byl také koncipován se značnou obratností: vše, co se děje, a vše, co se má dít, je v zájmu lidu. Komunismus nebyl zmíněn vůbec, socialismus pouze jednou, v závěrečné části. Ani slovo o diktatuře proletariátu. Obecně se soudilo, že komunistická strana přestala být "přízrakem stálého ohrožení a nežádoucího nebezpečí pro většinu občansky cítícího národa, jest významným kladem pro náš budoucí vývoj ..., postavila se na základ právního řádu a demokratických zásad" (Svobodný zítřek). Pro volební Úspěch KSČ mluvilo i to, že byla stranou neopotřebovanou a nevyzkoušenou. Čtrnáct ročníků z celkového počtu 53, které přistoupily k volbám, nebylo ještě rozvrstveno mezi politické strany, mnohé strany zanikly. Totalitní strany přinášejí ve svých programech snadná řešení všech problémů. Bylo to jako pokušení. Eva Broklová
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků: Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? |