|
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Padesáté výročí 25. února 1948 vyvolá jistě četné vzpomínky, rozbory i úvahy. Vyjde nepochybně řada knih, brožur, studií i článků - lepších i horších - o průběhu událostí, o jejich příčinách a následcích. Není divu. Vždyť to, k čemu u nás došlo v únoru 1948, patří k významným událostem našich dějin: rok 1948 neznamenal jen konec demokratického systému a nebyl jen příčinou utrpení statisíců lidí, ale ve svých důsledcích vedl také k ekonomickému i intelektuálnímu úpadku naší země a v neposlední řadě k morální devastaci obyvatelstva. Nechám všechny tyto otázky stranou a zaměřím se na dílčí problém, tedy na otázku, jaký měl únor 1948 charakter. Komunisté někdy nazývali události z roku 1948 revolucí. Ani oni nebyli při takové charakteristice zcela jistí a zcela jednotní. Únor 1948 totiž plně neodpovídal marxistické definici revoluce (nahrazení vlády jedné třídy vládou třídy jiné). Ostatně už za vlády komunistů se od této dogmatické definice ustupovalo. Ve Slovníku spisovné češtiny z roku 1978 je revoluce v politické oblasti vymezena jako "zásadní změna, převrat společenského řádu, často formou ozbrojeného povstání". Z této definice můžeme vyjít, doplnil bych ji jen dvěma podstatnými znaky: revoluce je vedena proti stávající moci a velký podíl na dění mají široké vrstvy obyvatelstva. Podle takto upravené definice lze za revoluci pokládat revoluci husitskou, francouzskou revoluci a dokonce i listopadovou revoluci z roku 1989 (jako "sametová" je označována právě proto, že při ní nedošlo k ozbrojenému povstání). Únor 1948 z tohoto hlediska revolucí nebyl. Komunisté byli přece už v předchozí vládě velmi silně zastoupeni, měli v rukou klíčová ministerstva (vnitro, informace) a mocenské složky státu, v prvé řadě policii; armáda výrazně do dění nezasáhla a nakonec se připojila na stranu vítězů. Byl to tedy puč? S touto charakteristikou se setkáváme velmi často, ale ani ta neobstojí. Vyjdu zase z definice, kterou uvádí zmíněný Slovník spisovné češtiny. Podle něho je puč "násilný politický převrat (zpravidla reakční) provedený malou skupinou lidí". Necháme stranou zprofanovaný přívlastek "reakční", který si každý může vysvětlovat po svém, i když by mně v tomto případě tolik nevadil: pokládal jsem komunisty vždy za reakcionáře, protože nebyli demokraté. Budeme se držet především toho, že za puč pokládáme takový převrat, který je proveden takříkajíc za zády naprosté většiny obyvatelstva, bez jeho iniciativy a bez jeho spoluúčasti; velmi často jde o převrat vojenský, při němž iniciativa přichází z vedení armády. A tak tomu v únoru 1948 nebylo. Musíme si připomenout, že bohužel v roce 1946 dostali komunisté v českých zemích v demokratických volbách (i když ne za zcela demokratických podmínek) kolem 40% hlasů a že i na počátku roku 1948 bylo mezi námi fanatických Gottwaldových přívrženců víc než dost. Puče nepodporují demonstrace, kterých se zúčastní desetitisíce lidí. Únor 1948 nebyla tedy revoluce, nebyl to ani puč. Nezbývá, než mluvit o komunistickém převratu nebo o uchopení moci komunisty. Není to jediný případ v dějinách 20. století, kdy byl demokratický systém nahrazen nedemokratickým, aniž bychom mohli mluvit o revoluci nebo o puči. Velmi nápadné paralely najdeme zvláště mezi nastolením nacistického režimu v Německu v roce 1933 a uchopením moci komunisty v Československu roku 1948. V obou případech dostala nedemokratická strana v demokratických volbách značný počet hlasů (přes 30%). V obou případech měli nacisté i komunisté zanícené přívržence, kteří rádi a ochotně šli podpořit svou stranu účastí na demonstracích, případně se stali členy ozbrojených organizací. V obou případech stál v čele státu demokraticky zvolený prezident. O obou případech byly demokratické síly nejednotné (nezapomeňme, jak čeští nekomunisté pomáhali komunistům posílit pozice na Slovensku). V obou případech se nedemokratickému směru podařilo najít uvnitř demokratických stran skryté nebo i otevřené spojence (jako symboly zde mohu uvést jména Papen, Fierlinger a Plojhar). V obou případech spoléhali mnozí politikové i občané na to, že Hitler či Gottwald se umoudří, jakmile se ujmou vlády. V obou případech došlo k vládní krizi, která skončila tím, že demokraticky zvolený prezident jmenoval vládu jednoznačně směřující k vytvoření totalitního režimu a že parlament tuto vládu schválil. V obou případech se nezmohli demokraté na účinnější odpor. A v obou případech byly zavedeny volby, při nichž měl občan možnost volit jen jednu kandidátku. Ve výčtu podobných znaků roku 1933 v Německu a roku 1948 v Československu by bylo možno pokračovat. Byly zde ovšem také některé rozdíly. Uvedu alespoň tři. Edvard Beneš byl nepochybně demokratičtější osobností než Hindenburg. Na druhé straně byl politický systém výmarského Německa demokratičtější než uzavřený politický systém Národní fronty v Československu. Nacisté se se svým odporem k demokracii netajili, kdežto komunisté se u nás po roce 1945 tvářili jako demokraté. Ale tyto a další rozdíly nic nemění na skutečnosti, že svým charakterem se byly obě události dosti podobné. A na závěr ještě jednu podobnost, která by mohla vést k zamyšlení. Týká se zvláště intelektuálů, ale nejen jich. V Německu žilo před rokem 1933 mnoho slušných lidí, kteří na Hitlera a jeho hnutí pohlíželi s despektem a nebrali je vážně. Politického života se nezúčastili, chtěli být nestranní, někteří pokládali účast v politickém životě za něco, co je pod jejich úroveň. Pak se uchopily moci nacisté a i mnozí z oněch nezúčastněných se stali obětí nacistické zvůle. Potom obviňovali politiky, že to zavinili. Zapomínali na svou nečinnost, zapomínali na to, že ten, kdo nebrání zlu mu fakticky pomáhá. Totéž platí o mnohých lidech, kteří si na své nezávislosti a apolitičnosti zakládali u nás před rokem 1948. Jaroslav Mezník
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků: Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? |