|
Masarykův lid 1/1998 - seznam článků:
Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? Únor začal Mnichovem Obě tyto neblahé události budou mít letos kulaté výročí - padesáté a šedesáté. Přesně mezi ně však spadá i 12. prosinec 1943, den uzavření smlouvy o československo-sovětském přátelství. Historická souvislost je až krutě symbolická a dává nám jedno poučení i pro dnešek: Jádro českého státu vymezené odedávna přirozenými horskými hranicemi - tedy historické země Čechy, Morava a Slezsko - je prostor na jedné straně velmi malý, ale na druhé straně tak strategicky důležitý, že jeho politika byla a bude vždy závislá na vnějších vlivech a na mocenských zájmech. Je proto iluzorní a naivní, když každou naši významnější politickou událost sledujeme pouze jako izolovaný pohyb na naší vnitropolitické scéně a utvrzujeme se v přesvědčení, že si to u nás děláme, jak my chceme, a když pak něco špatně dopadne, že jsme si to zavinili výlučně sami. Tím, že velmoci odpovědné za plnění versailleské smlouvy dopustily v Německu Hitlera, způsobily nejen smrtelné ohrožení všech evropských meziválečných států, ale pustily z řetězu i Stalinův bolševismus, který vždy dával přednost jakékoliv jiné totalitě před demokracií. Proto byl podepsán sovětsko-německý pakt a proto byl i klidný Stalinův spánek v noci na 22. června 1941. Zatím Hitler váhal mezi dvěma zlými zkušenostmi svého neblahého předchůdce Napoleona. Na jedné straně to byl strach ze síly anglického námořnictva, na druhé strach ze záludnosti ruské Územní a klimatické pasti. Kupodivu, strach z Anglie u něho převládl, a on tudíž přepadl Rusko. Toto byla politická východiska pro Edvarda Beneše, který vždy rozuměl lépe světové makropolitice než drobnohledným detailům politiky vnitřní, a to i svého vlastního státu, jemuž urputně od samého začátku chtěl stát v čele. Pro něho, osobně tak dotčeného zradou Francie a zbabělostí Chamberlainovy vlády za Mnichova, musel mít určující orientační význam projev starého protibolševického harcovníka Winstona Churchilla, když bez váhání téhož dne, kdy Hitler přepadl Sovětský svaz, se jednoznačně postavil na stranu napadeného. Připomeňme, že to bylo ve chvíli, kdy Anglie už rok stála úplně sama tváří v tvář vítěznému Hitlerovi, který těsně před tím svým balkánským tažením dokončil ovládnutí Evropy, a pouze z africké pouště docházely zprávy o jeho neúspěších. A připomeňme hlavně, že v té době chybělo ještě půl roku do chvíle, než na válečnou scénu vstoupila Amerika, k čemuž - jak víme - mohlo dojít mnohem později nebo vůbec ne, kdyby japonští agresoři spojení s Hitlerem osou Berlín-Řím-Tokio nebyli podnikli svůj barbarský útok na Pearl Harbour. Když pak, už v červenci roku 1941, Sovětský svaz rychle zapomněl, že po 15. březnu 1939 zavřel československé vyslanectví v Moskvě, a ještě dříve než Anglie sdělil Benešovi, že uznává Československou republiku v jejích předmnichovských hranicích a Benešovu vládu jako její představitelku, není divu, že Beneš pojal ke Stalinovi bezmeznou důvěru a stal se později jeho propagátorem i u podobně důvěřivého prezidenta Roosevelta. Dokázal dokonce přes nevůli Anglie prosadit, že spojenečtí ministři zahraničí změnili v říjnu 1943 své původní rozhodnutí, že žádná z velmocí nebude za války uzavírat spojenecké smlouvy s dosud fakticky neexistujícími evropskými státy a dovolili Benešovi, aby právě za tímto Účelem do Moskvy odjel. Tím byla pro západní mocnosti věc Československa vyřízena a v Jaltě už se o nás nemuselo jednat - kdo chce kam, pomozme mu tam. Všechno ostatní, o čem se sáhodlouze diskutuje už plných padesát roků, šlo pak jako na drátku a záleželo jen na Stalinově vůli splnit slib, že i země pod jeho vlivem budou mít zaručenou svobodu a demokracii. Tomu slibu věřil Roosevelt i Beneš, snad malou chvíli i Churchill, ten však už brzy poté z různých indicií poznal, kam to Stalin ve své sféře povede, a už v březnu roku 1946 to světu ve Fultonu sdělil. U nás se v té chvíli ještě markýrovala demokracie a teprve o dva roky později - ovšemže už naprosto pozdě - procitl i těžce nemocný Edvard Beneš a trpce prohlásil Stalina za největšího lháře, s jakým se kdy setkal. Není pochyb o tom, že Stalin nikdy nebyl ničím jiným, ale byl - když chtěl - také dobrým hercem. Když prvně ukázal Československu svou pravou tvář při zákazu naší účasti na Marshallově plánu, byl prezident Beneš právě v mrtvičném záchvatu a Jan Masaryk ani Prokop Drtina - o Gottwaldovi samozřejmě nemluvě - nenašli v sobě byť i jen ždibec odvahy, aby se aziatskému tyranovi postavili. Takto pak události pokračovaly až k vítěznému Únoru a bylo celkem lhostejné, zdali formálně platná československá Ústava z roku 1920 byla lámána přes koleno už onou podivnou zákonodárnou - tedy dekretovou - pravomocí prezidentovou schvalovanou zcela bezhlavě Prozatímním národním shromážděním nevzešlým ze svobodných voleb, kde komunisté měli oproti jiným stranám dvojnásobné zastoupení, nebo až potom v Únoru, kdy do ulic vyšly lidové milice. Jedno si však troufám tvrdit: nebyl to puč. Podle definice tohoto slova jeho podmínkou je násilné uchopení moci malou skupinou bez podpory širokých mas. Ne, ne, toto bylo dlouhodobé a uvědomělé směřování velké většiny národa v čele s jeho prezidentem do náruče kýžené slovanské matičky Rusi bez ohledu na její bolševický systém, pryč od zrádného Západu a hlavně ze strachu před bezprostředním sousedstvím Německa. Alternativa mohla být jen jediná, totiž že by si Beneš byl následky této zhoubné politiky uvědomil už hluboko za války a choval se po příkladu Finska. Možná, že by se byl musel dát osobně plně do služeb sovětským zájmům, jako to udělal jinak velmi slušný finský politik Urho Kekkonen, ale třeba by tím byl uchoval pro naši zemi nějakou tu finlandizaci - to jest vnitřní demokracii a svobodu s tuhou cenzurou na jakoukoliv kritiku Sovětského svazu. Jenže tady u nás byl uran a západní hranice sovětského bloku, takže i ona těžko přestavitelná možnost Benešova chování by nám asi nebyla nic platná. Po tom všem bychom si dnes tím více měli uvědomovat, že po Maltě je situace českého státu zcela jiná než byla po Jaltě a my, seč nám naše síly dovolí, bychom se měli bránit všem, kdo nás někdy velmi rafinovaně, ale jindy zcela průh1edně chtějí zase odvést od naší historické příslušnosti k západní kultuře a dostat nás znova tam někam, kde už jsme si svoje za čtyřicet let užili. Jiří Ješ
*) Politologická revue 1995, červen; Sociologický časopis 1990, 4. Masarykův lid 1/1998 - seznam článků: Únor začal Mnichovem Únor 1948 - puč, revoluce nebo převrat Nastolení komunistického režimu a vůle lidu ve volbách 1946 "Únor" a parlamentní volby roku 1948 Masarykovská tradice a komunistický puč v r. 1948 Únorové trauma Prokopa Drtiny Dvacátý osmý říjen T. G. Masaryk a česká společnost Návrat do Auschwitz Co bude s islámem? |