Masarykův lid 1/2004 - seznam článků:
Čeští evropané: T. G. Masaryk
Václav Klaus o svobodě a dobru
Důvěřoval prezident Dr. Eduard Beneš Stalinovi?
František Drtina - filozof humanity a člověk
Edvard Beneš v roce 1924. Rok v životě československého politika

Edvard Beneš v roce 1924. Rok v životě československého politika

       Polovina dvacátých let byla dobou velikého očekávání, ale i obav. Evropa byla neklidná, evropská společnost a mezinárodní systém se snažily stabilizovat po otřesu Velké války.
       Dvacátá léta byla ve znamení naprosté dominance USA v ekonomice i v kultuře, vždyť 20. léta byla léty jazzu. Mnoho Evropanů se těžko vyrovnávalo se ztrátou mocenských pozic starého kontinentu na úkor Spojených států. Beneš ale ve své politice s USA příliš nepočítal. Jeho myšlení bylo evropocentrické a navíc se Spojené státy po válce z Evropy politicky stáhly a začaly se v ní aktivně angažovat až s projektem Dawesova plánu v roce 1924. Synonymem pro nástup amerického kapitálu na evropské trhy, které po něm byly hladové, byla Morganova skupina.
       Rok 1924 byl rokem obratu. Československo se vymanilo z poválečné hospodářské krize a překonalo stav z roku 1913. Dobrou práci vlády v hospodářské politice ocenil i Ferdinand Peroutka.1) Hospodářská situace však zdaleka nebyla růžová. Prosperita a vzestup hospodářství se začal projevovat až v následujících letech označovaných za zlatou éru republiky.2)
       V roce 1924 oslavil Edvard Beneš 40. narozeniny. K té příležitost vyšla řada novinových článků a sborník historika Jaroslava Werstadta „Dr. Edvard Beneš. Spoluzakladatel nové svobody a tvůrce zahraniční politiky československé“.3)
       Rok 1924 byl v mezinárodní politice, tedy konkrétně v evropské politice, rokem stabilizace a uklidnění. Na jeho počátku stály dvě hlavní evropské mocnosti, Francie a Británie, ostře proti sobě. Rozpad válečné koalice, na kterou Beneš spoléhal, se zdál být nevyhnutelný. S americkou iniciativou a posléze i s pádem Poincaréovy vlády ve Francii přišlo usmíření a na Londýnské konferenci (16.7. - 16.8. 1924), která přijala Dawesův plán, obě země vystupovaly opět jako spojenci.4) Americká iniciativa pro řešení reparací, nejpalčivějšího problému poválečné Evropy, byla úspěšná. Zdálo se, že Dawesův plán definitivně problém reparací vyřešil a nastartoval evropskou ekonomiku, která se pomalu vymaňovala z válečné a poválečné krize.
       Nový vítr do evropské politiky přinesl nástup labouristické vlády v Británii. Prioritou jejího předsedy a zároveň ministra zahraničí Ramsaye MacDonalda bylo vyřešení reparací, usmíření s Francií a posílení kolektivní bezpečnosti.5) Ve svých snahách se shodl se svým francouzským kolegou Edouardem Herriotem za Levý kartel. Po úspěšné Londýnské konferenci se oba sešli, již jako dobří spojenci, na V. Shromáždění Společnosti národů, aby přednesli své teze o kolektivní bezpečnosti a míru v Evropě.
       Atmosféra na evropské politické scéně byla v polovině roku daleko přátelštější než na jeho počátku.
       Toho využil i Beneš ke svému smělému plánu. Zdálo se sice, že dokázal dobře vyjít i s Poincaréovou Francií, jak se domnívala i část domácí veřejnosti. Důkazem toho byla v lednu podepsaná francouzsko - československá spojenecká smlouva. Jenže už při jejím koncipování musel československý ministr čelit francouzskému tlaku na vojenskou konvenci, která se nakonec součástí smlouvy nestala. Benešův úspěch však byl sporný, protože Československo pak bylo vždy vnímáno jako součást francouzské spojenecké soustavy, jako věrný francouzský spojenec. Benešovi se ale podařilo udržet na Francii značnou nezávislost v malodohodové politice.
       Během návštěvy Londýna, těsně před podpisem francouzsko - československé smlouvy, se také s MacDonaldem shodl na prospěšnosti změny francouzské vlády pro evropskou politiku. Beneš sice dokázal vyjít takřka s každým, nejednal se zahraničními státníky podle toho, jestli jsou, nebo nejsou levicoví jako on. Zároveň však dobře vnímal nebezpečnost Poincaréovy politiky, která Francii vedla do politické izolace a hospodářských obtíží. Beneš, jehož hlavní zahraničněpolitickou prioritou bylo zajištění československé bezpečnosti, se opíral a spoléhal na válečné spojenectví Británie s Francií. To pro něho tvořilo základ mírové politiky v Evropě. Bez něho považoval evropský mír a stabilitu za nemožnou. Proto Rúrská krize, nejhlubší britsko - francouzský rozkol v mezi válečném období, pro ministra znamenala hrozbu s nedozírnými následky.
       Beneš ve svém konceptu spoléhal i na Rusko. Jeho cílem bylo co nejrychlejší zapojení této země do evropské politiky. Jenže Rusko bylo v té době na svou roli příliš slabé, a to Beneš věděl.6)
       Beneš proto radostně přivítal následné britsko - francouzské usmíření a obnovení spolupráce spojené s nástupem levicových vlád a americkým ekonomickým tlakem. Znamenalo nezbytnou podmínku pro úspěch Benešovy politiky. Beneš jako socialista byl nadšen vstupem Labour party do Britské vlády. Byl mu malou revolucí, která prokázala, že i v nejprůmyslovější zemi Evropy, ve světovém impériu, může vládnout socialistická vláda. Umírněného socialistu Herriota si vyloženě oblíbil. S oběma premiéry si byl ideově blízký, s oběma sledoval podobné záměry na mezinárodní scéně. Navíc duch usmíření a míru ovládl toho roku celou Evropu. Tyto mimořádně příznivé okolnosti, které už se v mezi válečné době neměly opakovat, tvořily kulisy pro Benešův úspěch. Tím byl Ženevský protokol - Protokol o pokojném řešení mezinárodních sporů, univerzální projekt kolektivní bezpečnosti7) . Beneš byl jeho faktickým tvůrcem, vtělil do něho své ideje o mezinárodní politice a dokázal ho prosadit. Jeho signatáři na sebe vzali dalekosáhlé závazky, což v britském případě bylo vysvětlitelné pouze vládou Labour Party, která nebyla a nechtěla být zatížena tradičními britskými zahraničněpolitickými postoji.
       Benešův úspěch nebyl oceňován jen v zahraničí, ale hlavně doma. Beneš byl vyzdvihován jako přední světový státník, který se aktivně podílel na mezinárodní politice. Byla chválena jeho píle a pracovitost, schopnosti, talent i myšlenky.
       S Benešovou politikou souhlasily všechny strany vládní koalice. Plně ji přijímaly a ztotožňovaly se s ní. A to nejen se Ženevským protokolem, který byl v duchu Benešových výkladů chápán jako výsledek naší v národních tradicích zakořeněné zahraniční politiky, ale i s francouzsko - československou smlouvou, malodohodovou ideou. Koalice podporovala i spolupráci s Polskem, i když třeba agrárníci chtěli s naším severovýchodním sousedem intenzivnější spolupráci, ale zatím byli trpěliví. Koalice podporovala i Benešův chladný postoj k Maďarsku.
       V otázce uznání Ruska stála většina za ministrem, ale přesto narazil. Malodohodoví spojenci a národní demokraté se postavili proti a Beneš ustoupil. Rozhodně to ale nebylo vykládáno jako jeho prohra.

E. Beneš v ženevské Společnosti národů

       Československý tisk Benešovu koncepci zahraniční politiky přijal a hodnotil Beneše v duchu jeho vlastních intencí, jeho vlastními slovy. Beneš byl popisován jako politik, který pracuje s vědeckou přesností, metodicky, pro blaho státu a národa, politik, který se řídí tradicemi národa v duchu Palackého, Havlíčka i Masaryka. O jeho politice se psalo jako o vědecké, demokratické, přímé, reálné, otevřené. Pokud byl kritizován, tak nijak zásadně, maximálně v jednotlivostech, mírně. Ostře proti němu byli komunisté a část německých stran, ty však stály i proti Československu a z tohoto úhlu byla jejich kritika vnímána. Kritizoval ho i Kramář, ale jejich rivalita od mírové konference byla československé veřejnosti známá.
       V boji o Ženevský protokol se myslím plně projevila Benešova osobnost. Byl schopným a vytrvalým vyjednavačem, který dokázal přivést jednání k cíli, který byl přijatelný pro všechny a hlavně pro něj. Hledal řešení praktické, ne přísně logické. Pro svou práci se dokázal zapálit. Bylo to však na úkor jím tolik propagované vědecké analýzy. Beneš vyjednal na Britech veliké závazky, které se však naprosto rozcházely s jejich dlouhodobými zahraničněpolitickými prioritami. Beneš, který se situoval do role vědecky myslícího a pracujícího politika, neakceptoval skutečnost, že tak dalekosáhlé mezinárodní závazky nemohla Dolní sněmovna, ve které měly i v době MacDonaldovy vlády nejvíce poslanců konzervativci, schválit. On spoléhal na sílu veřejného mínění, která působila během války a mírové konference, jež však neměla reálný politický vliv ve stabilizované demokratické zemi. Pro britské veřejné mínění navíc byly aktuální jiné problémy, ne protokol. Beneš byl informován o britské situaci od vyslance Mastného i šéfredaktora Timesů Wickhama Steeda, oba mu naznačovali faktickou nemožnost přijetí protokolu, on však stále v jeho úspěch věřil. Věřil až do března 1925, kdy ho Austen Chamberlain jménem britské vlády definitivně odmítl.
       Benešem zdůrazňované vědecké pojímání politiky trochu znehodnocuje i jeho a priori negativní pohled na Polsko a Maďarsko, jejichž režimy považoval za aristokratické a zpátečnické. On přijal za svůj Masarykův ideál Nové Evropy, Evropy demokratické, humanitní, mírové, který se po válce měl uskutečnit. Dokladem Benešova idealismu může být i jeho víra v odstranění válek jednou pro vždy.
       Při prezentaci své politiky mluvil Beneš vždy v plurálu: my, československá, naše atd., nepersonifikoval. Charakter jeho vystoupení byl zdánlivě neutrální, jeho mluva a sloh poměrně komplikované, působily vědecky. Fakticky však podával taková hodnocení, která co nejlépe odpovídala jeho vidění světa. Nesla se v optimistickém tónu. Naše zájmy byly s francouzskými v harmonii, vztahy s Británií výborné, květnové volby v Německu dopadly dobře. Ani jedno nebyla úplně pravda, ale Beneš si to mohl dovolit říct, protože to byl politik, ne analytik. Východiska a hlavní teze své politiky na veřejnosti stále opakoval a podával je jako jediná možná. Beneše je však podle mne třeba chápat a posuzovat především jako politika. A u politika se ne vždy shodují slova s činy.
       Beneš se rád se svou prací pochlubil, jak na politické scéně, kde se to má takřka za samozřejmé, tak i v soukromí. Ve veřejných projevech nepersonifikoval, ale v dopisech ženě téměř vždy zdůraznil svůj podíl na díle. Záleželo mu na tom, co si veřejnost o něm myslí, jak ho vnímá. Na pozitivní obraz svůj i československé politiky se nebál vynaložit hodně peněz. Sílu denního tisku a veřejného mínění poznal za války a měl tendenci ji přeceňovat.
       Ne se všemi lidmi jednal stejně. Na spojenecké vyslance a politiky, na významné novináře dokázal být milý. Dokázal si často získat i jejich náklonnost, byl ochoten s nimi dlouho debatovat, politické debaty ostatně miloval, a vysvětlovat jim svá stanoviska. Těmi pak býval popisován jako milý a společenský člověk. Pokud však jednal s někým, komu nepřisuzoval zásadní důležitost a o tématu, na které měl vy hraněný názor, dokázal být strohý a odměřený bez snahy po domluvě. Takové většinou byly jeho rozhovory s papežským nunciem Marmaggim. S podřízenými jednal chladně, úředně. Tyto rysy jeho osobnosti však byly zastíněny Benešovými zářivými úspěchy.
       Myslím, že Beneš zažil po mírové konferenci svůj nejúspěšnější rok ve funkci ministra zahraničí, rok ve kterém byla jeho práce oceňována tak, jak si to přál. Jeho pozice ministra zahraničí nebyla zpochybňována a zdála se neotřesitelná.
       Beneš z titulu své funkce musel společensky žít, musel reprezentovat. Benešovi navštěvovali pouze akce pořádané vyslanectvími nebo takové, které byly na programu během zahraničních cest. Sami pak některé pořádali. S manželkou to oba nedělali s nadšením, ale zřejmě dobře. Salóny Hany Benešové byly v Praze vyhlášené. Beneš se během zahraničních studií naučil pohybovat ve společnosti a jeho nevšední jazyková výbava mu umožňovala konverzovat vlastně s kýmkoliv. On se však téměř výhradně bavil jen o politice, nebyl středem zábavy, ale spíše někde v rohu s někým vášnivě diskutovalo nějakém politickém problému. U Beneše prakticky nebylo možné oddělit soukromí od práce.
       Manželství s Hanou Benešovou pro něj bylo klíčové. Ona mu vytvářela klidné domácí prostředí, ve kterém mohl čerpat síly. Těch neměl nikdy nazbyt, všechny je věnoval práci. Pevně za ním stála, ztotožňovala se s jeho prací i s jeho viděním světa. Ji první informoval o svých úspěších v Ženevě nebo o exposé v parlamentu. Ona s ním sdílela jeho radost, rozčilovala se nad nepřístupností jeho protivníků, souhlasila s jeho myšlenkami.
       Jejich manželství prošlo na počátku roku, během Hanina pobytu v jihofrancouzských lázních Biaritz, krizí. Beneš se těžko vyrovnával se skutečností, že Hana už nemohla mít děti. V dopisech své ženě jejich vztah intenzivně promýšlel. Nikdy ji však zřejmě nepřestal milovat, potřeboval se ale o své lásce ujistit. Rozumem i citem. K tomu hlavně sloužila jeho prodloužená dovolená v Mariánských Lázních. Dospěl nakonec k závěru, že svou ženu i přes nemožnost mít dítě miluje.8)
       Končím konstatováním, že rok 1924 byl pro Beneše šťastným, rozhodně v práci a nakonec i v soukromí. Československo se dostalo z válečné a poválečné krize a Evropu ovládl nakrátko duch pacifismu.

Tomáš Nájemník

Literatura

1) Peroutka, F.: Koalice a pokrok. ln: Přítomnost, roč. 1, č.37., s. 577 - 579
2) Lacina, V.: Zlatá léta československého hospodářství 1918 - 1929. Praha 2000
3) Werstadt, J.: Dr. Edvard Beneš. Spoluzakladatel nové svobody a tvůrce zahraniční politiky československé. Praha 1924
4) viz. Wurm, C.,A.: Die Franzözische Sicherheitspolitik in der Phase der Umorientierung 1924 - 1926. Frankfurt a.M. 1979
5) Krieger, W.: Labour Party und Weimarer Republik. Ein Beitrag zur Aussenpolitik der britischen Arbeiterbewegung zwischen Programmatik und Parteitaktik (1918 - 1924). Bonn 1978
6) o čs. zahraniční politice Dejmek, J.: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. Století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 1992
7) o Ženevském protokolu viz Lanza, D.,L.: The Geneva Protocol of 1924. British Rejection of Legue of Nations Covenant Reform. UMI dissertation Services, ANN Arbor, Michigan 1994
8) o Haně Benešové a jejím vztahu k Edvardu Benešovi viz Kosatík, P.: Devět žen z Hradu. Praha 1999, 2.vyd.