Masarykův lid 1/2004 - seznam článků:
Čeští evropané: T. G. Masaryk
Václav Klaus o svobodě a dobru
Důvěřoval prezident Dr. Eduard Beneš Stalinovi?
František Drtina - filozof humanity a člověk
Edvard Beneš v roce 1924. Rok v životě československého politika

František Drtina - filozof humanity a člověk
Sylva Součková

Úryvek: T.G.Masaryk a František Drtina (titulek redakce ML)
Loajalita prof. Františka Drtiny vůči Masarykovi byla bezmezná. Svědčí o tom některé jeho články a veřejné projevy po roce 1918 - byť i v té době začínalo být zjevné, že Masarykovy myšlenky jak státotvorné tak ideologické vyšly z války s určitým posunem.

František Drtina

      Masarykovi byla vždy politika teorií a praxí, vědou a uměním, píše o něm Drtina v roce 1920 v kalendáři Národní politiky, zakládá se na jeho pojmu mravnosti. Zdemokratizování moderní společnosti a státního systému vyšlo z pokroku moderního individualismu, Masaryk sám prošel starým problémem filozofického determinismu a indeterminismu, dnes ale zastával stanovisko, že náboženství nebylo odbytou věcí, náboženství nebylo ani církví, moderní reformní směry vedly k odcírkevnění a zindividualizování náboženství jako k vyššímu vývojovému stupni společnosti. Chceme českou samobytnost, soběstačnost a samostatnost, Masaryk od nás žádá všestrannost národního života. Filozofie mu tvořila jednotný názor o světě a životě, opřený o vědeckou práci teoretickou a praktickou, materialismus pokládal za krátkozraký, pozitivism neuspokojivý, romantismus mlhavý, pracoval o filozofii nové, která... vrací člověku lásku k životu a činí jej silným... Jeho realismus důvěřoval v sílu lidského rozumu, opíral veškeré usilování člověka o vědu... Rozumnost člověka, zbožnost a mravnost vytvářela zajímavou trojici Masarykova názoru světového a životního..., říkal Drtina po válce o Masarykovi.
      Je však skutečně evidentní, že se za války v zahraničí Masaryk setkal s jinými státotvornými koncepcemi než jen tou, kterou koncipoval původní program České strany pokrokové, a mnohá jeho stanoviska se později radikálně změnila. Hned od počátku samostatného státu bylo tak soupeření mezi jednotlivými politickými stranami v novém státě velmi prudké stejně jako úporný boj mezi hlavou státu a stranickými vůdci. Podle Antonína Klimka se tím prezident dostával do zjevné izolace, straničtí předáci navíc měli své averze, některé politiky těžko snášeli, s případným Benešovým prezidentstvím po Masarykovi nesouhlasila ani sociální demokracie. Sám Masaryk, snad i vlivem protokolu zachovával vůči návštěvníkům - i svým přátelům zřetelný odstup v osobních vztazích; ve svém doslovu k Masarykově České otázce, Jan Galandauer podotýká, že v 90. létech 19. století Masaryk „odsuzoval tu politiku, kterou v létech 1. světové války (a po ní) pak uskutečňoval“. Jiří Stříbrný byl tak na počátku státu Masarykovi hodně blízko, z jeho vzpomínek však vyplývá, že prezident se svými ministry jednal často svrchu. Také Albert Pražák, jeden z Masarykových předválečných posluchačů, později říkal, že po převratu s prezidentem dlouhá léta nemluvil. Podobný osud stihl i P. Šámala, když přestoupil do národní demokracie, v níž podle Klimka „sváděl marný boj ve snaze strhnout ji na Masarykovu linii.“ Masarykova nepřízeň v tomto období se mohla vztahovat i na Františka Drtinu - a ten tím hodně trpěl.
      A jestliže se kolem hradní skupiny Masaryka a Beneše soustředila většina zahraničně - odbojové skupiny Hradu a kolem Pětky představitelé odboje domácího - smír byl těžko dosažitelný a prakticky všechno další počínání lze odvozovat z této motivace. Podle Zemana Edvard Beneš tehdy říkal, že velká chyba spočívala v samotném parlamentním systému, protože mnozí poslanci vůbec nebyli odborníky a svou stranu užívali jako záštitu své neodbornosti. Jak se na domácí politiky díval sám Masaryk, dokládá i jeho odpověď Čapkovi na otázku, kdy a jak se radí se svými vedoucími politiky, uvedená Klimkem v Boji o Hrad: „Porady s vedoucími politiky a ministry mívám... hodně často. Snažím se všechno kontrolovat, tře, baže do administrativního chodu vsahuji co nejméně... je nutné, aby se ministři sami zaučovali, jako jsem se musel zaučovat také já. Často snad denně si říkám: ještě třicet let klidného, rozumného a dělného vývoje, a pak je náš stát zajištěn, ale pro těch třicet let počítám na prstech ty opravdu vůdčí, vyzkoušené a silné lidi - ty mladší už málo znám...“
      Snad někde zde se nachází ono tragické dilema v Drtinově dalším politickém uvažování, když se v roce 1918 vplynutím s odbojovou skupinou Přemysla Šámala dostal do strany národně-demokratické, vedené Karlem Kramářem, v nejedné otázce značně v rozporu se stanovisky Masarykovými. Drtina byl člověk exaktního myšlení, akademicky důkladný, svědomitý a vykonavatel všeho, co mu bylo svěřeno. Hned od konce války orientoval veškeré své duchovní a fyzické síly k vytvoření nového československého školství a struktur kulturní osvěty; teprve později si zřejmě uvědomil, že vzniklým antagonismem mezi Hradem a ministerskou Pětkou se nyní on sám nachází v kontradikci ke svému dřívějšímu vřelému vztahu s Masarykem a jeho myšlenkám. Politika byla drsná hra pro drsné bojovníky. Drtina nikdy takovým nebyl. Osobně si myslím, že v Drtinově typu reflexivní filozofie a myšlení dřímal velký kus smírného evolučního fabiánství, kdysi tak blízkého ranému Masarykovu pojetí etického socialismu, jemuž Drtina zřejmě zůstal věren až do své smrti. Vřava politická, která ho obklopovala, ho zcela určitě těžce zklamala; jako filozof v tom úporném boji viděl jakousi antikulturu, ničení svých ideálů etické humanity. Jestliže se kdysi dal přemluvit k politice, dnes toho asi velmi litoval. Celou situaci chápal jako svou osobní hlubokou porážku, uvědomoval si, jak křehká je ta nádoba lidská, kterou chtěl přetvářet. Jako vědec byl zvyklý na skutečnou akademickou svobodu, říkat plnou pravdu i více, svůj život si pracovně nepředstavoval usměrňován byrokracií státního aparátu a politikařením. O svých niterných bolestech dlouho nikomu nic neříkal a pracoval. A zatímco všichni ostatní chodili k němu pro rady, útěchu a pomoc, stáhl se do sebe a mlčel. Až o nějaký rok později, při rychlém střídání vlád v létech 1920-21, kdy do čela ministerstva školství a n.o. po G. Habrmanovi nastoupil nejdřív profesor dr. J. Šusta, po něm dr. Vavro Šrobár, a na Drtinu nezbylo žádné významnější jmenování, rozhodl se ze státního aparátu odejít. Ironickou shodou okolností jen krátce předtím než premiérské křeslo zaujal Edvard Beneš, s jehož osobností ho poutaly vřelé sympatie.
      Krátce před Drtinovými šedesátinami, 18.9. 1921, Večerní Tribuna o „státním tajemníku dr. Drtinovi“ dospěla k závěru, že se „jmenováním profesora dra Šusty ministrem osvěty utvořila v ministerstvu školství situace taková, že se dr. Drtina pravděpodobně vrátí ke svému profesorství vysokoškolskému“. Ministerstvo osvěty tak utrpí... jistě ztrátu velmi závažnou,“ prorokoval list,“ neboť osobnost dr. Drtiny znamená školský a osvětový program, který stěží může býti jinak nahrazen…“

Vavro Šrobár

      Ve Státním ústředním archivu Chodov je přípis prezidia ministerstva školství a národní osvěty, č. 4.461 pres./1918/19, obsahující poznámky o „Návrh(u) na provádění školské reformy v republice Československé“, ministerstvu byl přípis zaslán s dopisem ředitele Československého pedagogického ústavu Jana Amose Komenského, prof. Otakara Kádnera ze dne 7.10.1919, adresovaném profesoru dr. F. Drtinovi. Z poznámek v ministerském spisu vyplývá, že návrh na školskou reformu byl sice doporučen ku schválení, vysoce rozpornými ale byly některé otázky s jeho technickým provedením příkladně struktury a povahy počátečního „poradního sboru pro chystanou reformu školskou“, také reformy škol odborných, kterou údajně nebylo možné provést všeobecným schématem...atd. „K čemu by byli odborníci v ministerstvu, když neodborné síly... chtěly do těchto otázek zasahovat,“ tázala se jedna rozčilená připomínka ve spisu. A z poslední poznámky ze dne 3. 1. 1923 je zřejmé, že „spis (asi) nebyl (nikdy) vypraven a stal se“, jak je na něm připsáno: „bezpředmětným“...
      K Drtinovým šedesátinám, 3. října 1921, byly noviny plné článků o něm. Pod názvem Působení profesora Drtiny v min. školství a n.o., jehož první období „zdánlivě skončilo dnem 1. září 1920“, J. Patočka píše v Národním osvobození 3. 10. 1921, že profesor Drtina nepřinesl do svého úřadu jen vzácných znalostí, ale „celou svou lidskou osobnost“. Je pro něho „charakteristické, že nikdy nepřestal čísti na univerzitě, že neustal ve svém působení popularizačním - řečnil ke studentstvu... přednášel o Komenském - byl stále ve styku s veřejností a s národními institucemi kulturními...“
      Pevným základem „jeho činnosti byl rozsáhlý program kulturní a školský... Jako výsledek „světového, filozofického názoru svého původce“... Jeho podkladem je „český humanism Masarykův“... v duchu tohoto programu „začalo se pracovati na přetvoření školství státu osvobozeného národa...“

      Ve zvláštním sborníku k Drtinovým šedesátinám, vydaném Dědictvím Komenského v Praze, profesor dr. Ladislav Sylaba vzpomíná na počátky jejich vzájemných přátelských styků před první světovou válkou, která „tyto styky ještě prohloubila a zesílila. Spojil nás stejný zájem a stejná starost... Profesor Drtina míval důvěrné zprávy od dra Šámala,“ píše Sylaba, „bývalo možné se u něho potěšiti v dobách, kdy ještě jako v roce 1915 a 1916 situace válečná dovedla u mnohých vzbuzovati útrpnost nad přemrštěnými nadějemi rozpálených hlav.. (A) ještě i v jiném prostředí jsme se za války stýkali s Františkem Drtinou, kde jsme si všichni dobře rozuměli, kde jak přednášeči, tak diskutující uměli při každém tématě vplétati do řeči zahalené, povzbudivé, až revoluční poznámky politické... Bylo to ve Filozofické jednotě... S Drtinou jsme si pak stiskli dojati ruce v den převratu 28. října 1918 v redakci Národních listů, s Drtinou jsme se pozdravili v prvý den Národního shromáždění 14. listopadu 1918 v klubu státoprávně demokratickém, právě ustaveném. A svými sympatiemi k levici národnědemokratické jsme loni společně zademonstrovali proti odklonu strany napravo...“
      V samotném Času se pak Theodor Pistorius táže, proč se „Drtinovi nedostalo u příležitosti jeho jubilea hlučných veřejných poct, jaké národ vděčně prokazuje svým nejlepším synům“...? A svým čtenářům vysvětluje, že tomu asi bylo, protože Drtina „svou prací nepronikl v široké vrstvy národní...podstatou Drtinovy práce byla (vždy) filozofie věda“. Byl příliš intelektuální, mínil Pistorius, (snad i měl na mysli: příliš normativní), lid je ochoten „přijímati vzdělání jen ve formě velmi přístupné...“! 4.10.1921 v Tribuně zase jeden z Drtinových posluchačů, „Dr. A. F.“ vzpomenul na doby, kdy poprvé „vešel do Drtinova pedagogického semináře a hledal profesora. Našel jsem však jen člověka. Jeho autoritativnost neměla v sobě nikdy ani trochu kantorské povýšenosti. Jeho dobrota nebyla nikdy ani blahosklonná, ani vtíravě demagogická. A jeho vědomosti... Byla to reprodukce tvůrčí, která nereprodukuje, nýbrž hodnotí... celou osobností, celým cítěním a morální zodpovědností za každý projev s autoritativního místa... U něho je vychovatelství vrozeno... Drtina byl (vždy) smířlivým, lidsky mírným harmonizujícím akordem... Drtina jako státní tajemník ministerstva vyučování. byl pro nás, kteří jsme byli jeho posluchači, něčím samozřejmým. Nejen pro své vědomosti, nýbrž pro svůj takt...“ Pak ho ještě několikrát viděl „...obyčejně tak upracovaného, že nemohl ani mluvit… Byl to člověk, na němž na první pohled bylo vidět, jak žije intensivním duchovním životem,… to, co nám v politice tolik chybí.“ Venkov informoval, že „téměř současně se vstupem do 60. roku svého života, se Drtina vrací na Karlovu universitu... jako učitel filosofie, pedagogiky z ministerstva školství a n.o., kde pracoval od Habrmanova ministerstva jako státní sekretář na vybudování českého školství…“

(autorka je vnučkou prof. dr. Fr. Drtiny)

František Drtina - filozof humanity a člověk Sylva Součková

František Drtina - filozof humanity a člověk
Sylva Součková