Masarykův lid 1/2004 - seznam článků:
Čeští evropané: T. G. Masaryk
Václav Klaus o svobodě a dobru
Důvěřoval prezident Dr. Eduard Beneš Stalinovi?
František Drtina - filozof humanity a člověk
Edvard Beneš v roce 1924. Rok v životě československého politika

SKUTEČNOSTI A NÁZORY

ČEŠTÍ EVROPANÉ: T. G. MASARYK
(Z předmluvy k prvnímu italskému vydání Masarykovy „Nové Evropy“ v roce 1997)

Masarykův spis Nová Evropa zaujímá v dlouhé řadě jeho filozofických a sociologických prací poněkud zvláštní místo; nikoliv snad tím, že by v ní vybočoval ideově nebo politicky z rámce svého dosavadního způsobu uvažování a myšlení Masaryk se i tu nejednou vrací k některým filozofickým, náboženským a etickým úvahám a principům, které vyslovil a formuloval už ve svých dřívějších cílech (Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Sociální otázka, Rusko a Evropa aj.), ale spíše formou a způsobem zpracování látky. Hlavní části knihy napsal za války, v čase svého pobytu v Rusku, uprostřed válečné vřavy, bez potřebných pomůcek a bez příslušné literatury. Nese tudíž pečeť času a doby, v nichž vznikala. Nejde tedy o práci vědeckou v přísném slova smyslu, ale účelovou, programově politickou, jejíž části vycházely na pokračování v legionářském Československém deníku v Rusku na jaře 1918; bezprostředně měla sloužit jako pomůcka československým legiím na Rusi, i na jiných frontách, jak se orientovat ve spletitých válečných politických a vojenských poměrech. Dokončoval ji na své dlouhé pouti Ruskem, do Japonska a přes Tichý oceán do Spojených států. Definitivní úpravu Nové Evropy provedl Masaryk až v Americe; vyšla na podzim 1918 jako soukromý tisk anglicky a francouzsky a měla seznámit vládní a diplomatické kruhy dohodových států s programem a cíli československé zahraniční akce a získat je pro myšlenku samostatného československého státu. Česky byly kniha publikována až v lednu 1920. Masaryk si byl sám zřejmě vědom některých kontroverzních formulací, zjednodušujících soudů i ne vždy zcela přesných faktografických údajů. Měl proto, jak uvádí v předmluvě k českému vydání, jistou pochybnost, má-li ji vůbec v této podobě uveřejnit, když má nyní jako prezident tak odpovědné postavení. Nakonec se rozhodl pro uveřejnění; usoudil, že kniha bude mít v první řadě význam jako historický dokument. V později vydané Světové revoluci (1925), v níž skládá účty ze své činnosti za války, se Masaryk vrací k řadě otázek, programových tezí a závěrů, vyslovených v Nové Evropě, a formuluje je promyšleněji (zejména v zobrazení bývalých „nepřátel“), vyváženěji a pregnantněji.

Koloman Gajan

      Nová Evropa je hlavním Masarykovým ideově politickým spisem z dob války. Formuloval v ní své představy o budoucím poválečném uspořádání Evropy a vytvoření samostatného československého státu jako vyústění celého dosavadního českého a slovenského moderního duchovního a politického vývoje. Na základě četby autentického Masarykova textu bude moci také italský čtenář posoudit, do jaké míry bylo jeho pojetí a chápání první světové války jako konfliktu dvou protichůdných koncepcí uspořádání světa, monarchismu s demokratismem, opodstatněné; zda jeho analýzy probíhajících procesů za války, jeho plány a představy budoucího federativního uspořádání Evropy na demokratických zásadách a zejména jeho teze o nutnosti rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatných suverénních států v celé oblasti mezi Ruskem a Německem odpovídaly potřebám doby a dané objektivní situaci. Dále, v čem měl pravdu a v čem se mýlil, které jeho postuláty, ideje a myšlenky se ukázaly jako nosné a uchovaly si do dnešního dne svou platnost a které se ukázaly být pouhým zbožným přáním, optimistickou vizí či fikcí, které čas neprověřil. Chtěl bych však připomenout, že profesor Masaryk nevstupoval roku 1914 na evropskou politickou scénu jako laik, nepřipraven; byl hlubokým studiem domácích, evropských a světových poměrů, ale i celou svou dosavadní veřejně-politickou činností (či už šlo o spor o tzv. Rukopisy, boj proti pověrám rituální vraždy v hilsneriádě, účasti v záhřebském procesu aj.) dokonale obeznámen. Požíval zejména v kruzích evropské inteligence vážnosti nejen jako filozof a sociolog, ale i jako odvážný politik, s četnými osobními kontakty v Evropě i USA.
      Řada Masarykových názorů a tezí v Nové Evropě obsažených byla v minulosti a je i dnes podrobována kritice ze strany některých domácích i zahraničních historiků a publicistů. Jeho ideově politickou interpretaci války označují za veskrze mylnou a pokoušejí se zpochybnit i jeho předválečné působení. Zvláště stoupenci časopisu „Střední Evropy“, kteří kladou ideu nadnárodního společenství nad ideu národního státu, se snaží zproblematizovat a zlehčit téměř celou Masarykovu činnost za války. Hlavně mu vytýkají, že rozbíjel politicky a hospodářsky dobře fungující a prosperující nadnárodní habsburskou monarchii, základnu pokojného soužití středoevropských národů. Zánik monarchie a vznik národních států byl - podle názoru těchto kritiků zásadním omylem a velkým neštěstím pro střední Evropu, protože způsobil stav destabilizace v regionu, vedl k vítězství fašismu, nacismu a stalinismu a posléze ke druhé světové válce a nastolení komunistických režimů ve střední, východní a jihovýchodní Evropě. V souvislosti s nedávným rozpadem Československa se ozývaly opět staronové hlasy zpochybňující samotný vznik ČSR roku 1918; byla prý „umělým útvarem“, „chybnou konstrukcí“, založenou na falešných předpokladech, nemohla tudíž skončit jinak než skončila.
      Masaryk je také obviňován z protiněmeckého nacionalismu; byl prý natolik v zajetí svého antiněmectví, kterému říkal „boj proti pangermanství“, že se domníval, že Rusko musí být zachováno stůj co stůj jako silný stát, jako opora malých národů proti pangermánství. Masarykova činnost v Rusku za války je vůbec posuzována nelibě; prý „odmítl zapojit čs. legie do boje proti bolševické revoluci a ponechal Rusko v jeho nejtěžší době na pospas rudému teroru.“ Nic podstatného údajně Masaryk nepřinesl ani pro řešení česko-německých vztahů. Od počátku války hájil historické právo a pro plánovaný budoucí československý stát navrhoval „historické hranice, tedy včetně sudetských území“. Taková a podobná hodnocení Masaryka nacházíme nejen u nacionalisticky a revanšisticky orientovaných německých i rakouských historiků a publicistů, ale můžeme je číst i v části novější české historické literatury a publicistiky [např. v pracích R. Kučery, Podivena /P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal/, v mnoha úvahách časopisu Střední Evropa aj.].
      Kriticky se k Masarykově posuzování války a doby poválečné vyslovoval též významný český filozof Jan Patočka, v jehož hodnocení Masaryka lze vystopovat několik proměn; od původně obdivného postoje („Masaryk by měl být životním problémem každého myslícího Čecha“; Masarykovým myšlenkovým odkazem, který Patočka spatřoval především v jeho originální tematice a v jeho postřezích, které jsou sui generis, by se měli zabývat všichni Masarykovi stoupenci, apod.), po velmi kritický až odmítavý. Patočka, který se pokoušel uvést „do českých myšlenkových vod a poměrů“ (L. Hejdánek) místo masarykovské filozofické tradice, husserlovsko-heidegerovskou transcendentální fenomenologii, nesouhlasil s Masarykovým optimistickým názorem o postupné a neodvratné demokratizaci Evropy, skutečnými dějinami prý fakticky vyvráceným. Patočka tvrdil, že dějiny šly a nadále půjdou cestou zcela odlišnou od té, jakou očekával a předvídal Masaryk, který uvažoval v kategoriích své realisticko-pozitivistické filozofie dějin.
      Nu ovšem, žádná lidská činnost a žádné lidské dílo není dokonalé, také Masaryk se mohl v některých svých prognózách mýlit a také jeho spis Nová Evropa musí být podroben kritické analýze. Většina uvedených kritických soudů na adresu Masaryka je však nevěcná a spíše hypotetická. Neberou v úvahu jedinečnost historických jevů, jejich časové souvislosti, co je historicky relevantní aj. Proto jsou všechny úvahy, např. o nutnosti zachování Rakousko-Uherska pro blaho a dobro národů střední Evropy, nebo jak si měl či neměl Masaryk za války počínat, co a jak měl či neměl v Rusku organizovat a prosazovat, atd. jsou veskrze hypotetické, spekulativní a nehistorické.
      Z Masarykovy praktické politické činnosti a z jeho spisů je dostatečně známo, že prováděl vůči Rakousko-Uhersku téměř do vypuknutí války v duchu staršího programu Palackého umírněnou loajální politiku. Dlouho pokládal mnohonárodnostní habsburskou říši za státní útvar, který poskytuje Čechům dostatečný prostor pro jeho hospodářský a kulturní rozvoj, pro rozvinutí všech jeho možností a schopností; domníval se, že jej lze obrodit a přetvořit v moderní federativní soustátí rovnoprávných národů. Pokud Masaryk Rakousko a jeho centralistický systém kritizoval, činil tak se záměrem oslabit zaostalé monarchistické struktury a posílit složky demokratické, tedy nikoliv proto, aby Rakousko rozbíjel, ale aby jej všestranně reformoval. Jako důsledný evolucionista a demokrat vycházel z přesvědčení, že humanitní ideál přikazuje jen humanitní taktiku a prostředky. Byl proto tehdy zásadně proti každému utopickému a prázdnému radikalismu a radikálničení i revolučnímu řešení existujících problémů. Z těchže důvodů kritizoval také postoje českých státoprávních radikálů a pokrokářů, jejichž taktika se mu zdála být více drážděním než opravdovým bojem. Jako málokterý jiný český politik usilovalo vyrovnání Čechů s Vídní a o smír a dohodu Čechů s Němci v českých zemích jako základního předpokladu všech reforem.
      Jaké okolnosti a které skutečnosti tedy způsobily, že Masaryk tuto svou dosavadní ideově politickou linii opustil, a že z loajálního, byť i kritického občana rakouského státu, se stal posléze jeho odhodlaný a nesmiřitelný odpůrce? Co jej přivedlo k rozhodnému protirakouskému odboji a co způsobilo, že „Rakušan z rozumu“ se proměnil v protirakouského „revolucionáře proti své vůli“?
      Každý kdo sledoval pozorně Masarykův politický vývoj od přelomu století, ten ví, že to nebyl přechod ani náhlý, ani snadný, ale velmi složitý až dramatický. K nové Masarykově vnitropolitické a zahraničně politické orientaci „Austriam esse delendam“, přispěly prakticky všechny významnější politické události, jež se odehrávaly od počátku století ve střední a východní Evropě: ruská revoluce 1905, anexe Bosny a Hercegoviny 1908, Záhřebský proces, balkánské války 1912-13 apod. (Zásadní rozpor ideje české a habsbursko-rakouské, konstatoval Masaryk ovšem již ve své studii „Palackého idea národa českého“ /1898/; již tenkrát vyslovil přesvědčení - proti názoru Palackého - že český národ může být samostatný, zesílí-li v Evropě demokracie a snahy sociální). Ve Světové revoluci Masaryk uvádí, že k opozici byl hnán od roku 1907 lepším poznáváním dynastie a Rakouska; dynastie byla degenerována mravně i fyzicky a Rakousko bylo pro Masaryka i otázkou mravní. Velmocenské zásahy Rakouska na Balkáně a brutální postup rakouských úřadů vůči jihoslovanským národům mu pomohly poodhalit mravní podstatu a zkaženost rakouské politiky i celého rakouského státního systému. Dospěl jednoznačně k poznání, že rakouské vládnoucí kruhy, zejména vojenské, na skutečné federalizaci a demokratizaci země zájem nemají, že se říše proměnila v mechanismus, který se udržuje při životě pouze brutální mocí a že pozbyla tudíž morálního práva další existence.
      Rozhodující roli při změně Masarykova postoje k Rakousku a při utváření jeho nové ideově politické koncepce sehrála nesporně skutečnost, že se habsburská monarchie dostávala po vytvoření Trojspolku do stále užší politické, hospodářské, vojenské a ideové závislosti a podřízenosti na hohenzollernském císařském Německu, sledujícím v duchu svých výbojných pangermánských idejí, expanzionistické cíle v Evropě a ve světě. Podřízenost a sepětí Rakouska s Německem posílily, v kruzích rakouských ale hlavně českých Němců, nacionalistické nálady a krajní velkoněmecký proti český šovinismus, což pohřbilo naděje na eventuální dohodu Čechů s Němci. Nemohlo být sporu o tom, že by případné vítězství Centrálních mocností učinilo z Německa nejmocnější stát v Evropě, což by nebezpečně posílilo mocenské postavení Němců v Rakousku. Obavy, jaké z takového vývoje plynuly pro český národ, byly evidentní. Samostatnost a svobodu mohli Češi očekávat pouze od vítězství Spojenců. To vše Masaryk hluboce promýšlel, do popředí jeho priorit se dostal zájem vlastního národa, nikoliv zachování Rakousko-Uherska. Když se přesvědčil, že Rakousko se už reformovat nedá, odhodlal se pro radikální, revoluční řešení. Preventivní obranu pokládal v krajních případech vždy za legitimní. Zamítal Tolstého radikální pacifismus, zastával názor, že zlu je třeba odporovat, a je-li třeba hájit se, pak i železem.
      Zda skutečně existovalo či neexistovalo před první světovou válkou pangermánské nebezpečí a zda jej lze tak bagatelizovat, jako to činí někteří naši dnešní autoři, o tom snad dostatečně jasně vypovídají publikované dokumenty a bohatá literatura. Masaryk se pangermánským hnutím zabýval velmi důkladně, pokoušel se vystopovat jeho politické, historické a ekonomické kořeny. Zkoumal vliv německé idealistické a subjektivistické filozofie na ideologii pangermánství, kterou přijaly za svou vedoucí německé politické kruhy i část inteligence. Mnozí němečtí filozofové, historici a právníci povýšili násilí na mravní a právní princip. Teoretikové německého „Drang nach Osten“, včele s historikem H. von Treitschkem (1834-1867), prohlašovali, že Němci měli od samého počátku úkol kolonizovat Východ.
      Nejvlastnějším cílem pangermánského hnutí bylo rozšířit politickou a ekonomickou moc Německa, přeměnit oblast střední Evropy v prostor německé hegemonie (Mitteleuropa) a ovládnout velkou část Evropy, Afriky a Asie.
      Protiněmeckým nacionalistou však Masaryk nikdy nebyl. Byl proti německému výbojnému imperialismu a pruskému militarismu; přál si pouze, aby také v Německu zvítězil demokratický řád, který by skoncoval s expansionismem a umožnil mírové soužití se všemi jeho sousedy. Masaryk si vážil německé vědy, kultury a umění; do protikladu: Bismarck, Vilém II., Treitschke, Lagarde a další, stavěl velké humanistické postavy německých kulturních dějin: Lessinga, Herdera, Goetha, Beethovena, Kanta, Bacha a jiné.

      Pokud šlo o Rusko, které Masaryk znal jako málokterý z evropských politiků, soudil, že útočné Německo by bylo s to si podmanit Západ, proto potřebuje Evropa Rusko, ovšem Rusko demokratické „spějící ke svobodě a lidskosti“. Aby se Rusko mohlo vnitřně zreorganizovat a vytvořit silnou demokratickou federaci všech svých národů, k tomu je třeba, aby mu Spojenci pomohli. K dosažení tohoto cíle byl ochoten a připraven dát proti bolševikům k dispozici československé vojsko na Rusi. Nebylo jeho vinou, že se tento záměr nezdařil.
      Český politický národní program, jak jej Masaryk načrtl v Nové Evropě, poprvé podrobněji rozvedl ve své přednášce „Problém malých národů v evropské krizi“ na londýnské King's College (kde mu rektor dr. Barrows nabídl lektorství slovanských oborů) dne 19. října 1915. Nastínil v ní mimo jiné svou hlavní tezi o politické potřebě demokratické rekonstrukce střední Evropy, oblasti mezi Německem a Ruskem, oblasti, která je hlavním ohniskem neklidu a kde vypukla válka. Rekonstrukce střední a východní Evropy se pak měla stát východiskem rekonstrukce celé Evropy.
      Vytýčením těchto požadavků dal vlastně Masaryk Spojencům pozitivní válečný i poválečný program, jaký na počátku války postrádali.
      Důležitou roli v propagaci cílů čs. zahraniční akce pak sehrála revue „The New Europe“, kterou začal Masaryk vydávat v říjnu 1916 v Londýně, za pomoci profesora historie a znalce východní Evropy Seton-Watsona a anglického novináře, redaktora Timesu, W. Steeda, s nimiž se Masaryk už znal před válkou. V Nové Evropě Masaryk své teze o základních otázkách války a budoucího uspořádání Evropy podrobněji rozvedl. Světovou válku pojímal jako konflikt dvou protichůdných systémů; nestavěl je však proti sobě - jak se mu někdy podkládá - ve smyslu, že by pokládal Ústřední mocnosti jen za ztělesnění zla a státy dohodové za vzorné demokracie (měl i k nim dost výtek). Chtěl tím pouze rozlišit vyšší stupeň pokročilosti a demokratičnosti Spojenců, uznávajících právo všech národů, nejen velkých, nýbrž i malých, na státní samostatnost, od útočné, protinárodní a nedemokratické politiky států Ústředních.
      Aktuální a zajímavé jsou Masarykovy úvahy o národu a státu, národnosti a mezinárodnosti. Nový politický a mravní řád evropský a světový vyvozoval ze dvou hlavních principů, uplatňujících se v Evropě od 18. století zejména od francouzské revoluce: národnostního a demokratického. Národnostní princip se mu jevil „jako zvláštní a velmi silný cit, jako láska k mateřštině a celému bytí lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem, a k půdě, na níž tito lidé bydlí...“ (str. 67). Upozorňuje na rozdíl mezi národem a státem (národ je poměrně nový a moderní, státy vznikly dávno), ukazuje v herderovském duchu, že nikoli státy, ale národy jsou přirozenými orgány humanity a lidstva.
      Samostatnost národů nepokládal Masaryk za samoúčel, ale za nutný článek směrem k evropské federaci, jako sdružení skutečně rovnoprávných, svobodných a nezávislých národů. Praví: „Skutečná federace národů nastane, až národové budou volní a sami se spoji.K tomu směřuje vývoj Evropy. Program Spojenců plně odpovídá tomuto vývoji: svobodní a osvobození národové zorganizují se podle potřeby ve větší celky a zorganizuje se tím celý kontinent. Vzniknou-li federace menších států, budou to federace svobodně založené, založené z opravdové potřeby národů, nikoli z cílů dynastických a imperialistických“. (str.88).
      Ve vztahu národnost a mezinárodnost Masaryk nespatřoval protivu ale shodu: „Člověčenstvo není něco nadnárodního, ono je organizaci jednotlivých národů, a jestliže jednotlivé národy usilují o svou samostatnost a snaží se rozbít státy, v nichž doposud žily, není to boj proti mezinárodnosti a lidstvu, ale boj proti utlačovatelům, kteří zneužívali států k nivelizaci a politické jednotvárnosti. Lidstvo nespěje k jednotvárnosti, nýbrž k jednotě a právě osamostatnění národů umožní organickou associaci, federaci národů, Evropy a celého lidstva. (str. 92)
      Zbavovat se své osobité politické a kulturní identity nebylo by totiž obohacením, ale naopak ochuzením evropského kulturního dědictví. Ve své studii „Problém malých národů v evropské krizi“ (1926) shrnul smysl dějinného úsilí lidstva výstižně: „Lidstvo bojuje o jednotu, ale nebojuje o jednotnost: Světová federace, nikoli světovláda, consensus gentium, nikoli otroctví národů a ras; organizace, nikoli dobytí Evropy. Ne Herrnvolk, nýbrž národní rovnost a stejnost“. (str. 14)
      Značnou pozornost věnoval Masaryk v Nové Evropě problematice národních menšin v evropských národnostně smíšených zemích, zejména pak postavení Němců v českých zemích. Byl si vědom důležitosti dobrých vztahů mezi národy a národnostmi pro soudržnosti budoucího československého státu, zvláště si uvědomoval význam početné německé menšiny. Jako realistický politik nevěřil v jejich pouhé mocenské ovládání, proto hledal schůdné cesty, jak české Němce ke spolupráci získat a byl v tomto směru ochoten k dalekosáhlým ústupkům. V duchu českého humanitního programu se zasazoval pak za jejich plnou národní rovnoprávnost, včetně zastoupení ve vládě.
      Ne všechny představy a prognózy, které Masaryk v Nové Evropě vyslovil, se naplnily tak, jak on předvídal. Poválečný vývoj v Evropě a ve světě dal do jisté míry za pravdu jeho kritikům v tom, že skutečně nedlouho po skončení války se začalo v některých částech Evropy a světa prosazovat nedemokratické myšlení a k moci se dostaly totalitní režimy. Fašismus, nacismus a bolševismus dokázaly pak zadržet demokratický vývoj o několik desetiletí. Skepse, zejména pokud šlo o bezprostřední demokratický vývoj v Evropě, se ukázala být oprávněná. Historický vývoj však nepostupuje nikdy přímočaře kupředu a je těžké jej předvídat; probíhá často v protikladech, má své zákruty a regrese. Nebyl to po válce jen Masaryk, kdo po hrůzných válečných zkušenostech a zážitcích věřil v mírový a demokratický vývoj! Dlouhodobě byl přesvědčen o nevyhnutelnosti a nezvratnosti demokratického procesu a sám vykonal v tomto směru nemalou práci. Politickým snílkem ale Masaryk nikdy nebyl. Byl mravně a politicky koherentní osobností a natolik zkušený a vyzrálý politik, že si byl vždy vědom, že k demokratickému vývoji a ke skutečně demokratické rekonstrukci Evropy dojde jen tenkráte, budou-li evropské národy na dostatečně mravní a kulturní úrovni, budou-li se vzájemně respektovat a tolerovat a dojde-li také k hospodářskému vzestupu a sociálnímu zlepšení obyvatelstva. Jen v opravdu demokratické Evropě může být zajištěna svoboda a nezávislost i malých národů a států.
      A na závěr Nové Evropy Masaryk vyslovuje své krédo: „Politický úkol demokratické rekonstrukce Evropy musí být dovršen a vlastně umožněn mravním převychováním národů - buď demokracie nebo dynastický militarism, buď Bismarckism nebo politika rozumná poctivá, buď násilí nebo humanita, buď hmota nebo duch (str. 233)... Ježíš, ne Caesar - toť heslo demokratické Evropy...“.
      Iluzívnost a nesplnitelnost některých svých představ si Masaryk sám uvědomil ještě za svého pobytu ve Spojených státech, když se v závěrečné fázi války pokoušel realizovat svůj plán reorganizace a spojení států střední a východní Evropy, vytvořením Středoevropské demokratické unie (The Democratic Middle European Union). Jak známo, se tato představa krátce po svém zrodu v říjnu 1918 začala - pro protikladnost zájmů a vyhrocený nacionalismus rozpadávat a posléze zcela ztroskotala. Masaryk byl opatrný a skeptický i k pozdějším plánům Panevropy Coudenhove-Kalergiho; když mu tento nabídl, aby se stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských, odmítl.
      Souhlasím s Jiřím Kovtunem („Masarykův triumf“), že spis Nová Evropa je ne zcela správně označován za formulací Masarykova programu bezprostředního poválečného uspořádání Evropy, ale že je to spíše jeho obraz budoucnosti, pro kterou bude třeba dále pracovat. V skutku, bylo třeba vynaložit ještě nemalé úsilí, evropské národy musely projít kalvárii nové války a muselo uplynout ještě mnoho času, aby se Masarykova vize o jednotné federalizované a demokratické Evropě mohla začít úspěšně realizovat. Již český historik Jaroslav Werstadt se o Masarykovi (v recenzi o Nové Evropě – „Od České otázky“ k „Nové Evropě“) vyjádřil, že příliš anticipoval budoucnost. A německý humanista, spisovatel Thomas Mann, o Masarykovi napsal, že „přišel o 100 let dříve“.
      Masaryk, bytostný demokrat a myslitel vytvářející dlouhodobé koncepce, věřil v budoucnost demokracie, a jeho poselství o vítězství demokracie jeví se nejen jako naděje, ale i jako reálná nutnost. Díváme-li se na vývoj v Evropě dnes, ukazuje se - navzdory všem peripetiím, potížím a překážkám - že demokracie nabývá na síle a na významu. Jinou perspektivu lidstvo nemá.

Koloman Gajan