Masarykův lid 2/2003 - seznam článků:
Skutečnosti a názory - Acta est fabula*: Na Hradčanech Václav Klaus
Začalo to v Sumeru - Stručně o minulosti Iráku, aneb nebyl Saddám Husajn
Opožděné komentáře - Historický okamžik této země
Sto let od druhého vydání Masarykovy České otázky
Jürgen Habermas - Problém legitimity v pozdním kapitalismu

Jürgen Habermas

Problém legitimity v pozdním kapitalismu

Jiří Chvátal

Úvod
      Jürgen Habermas, žijící německý sociolog a filozof, patří ke známým postavám praktické filozofie dvacátého století. V jazyce českém dostaly se nám do ruky v nedávné době (2000) dvě jeho spíše rané publikace: Strukturální přeměna veřejnosti, Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti, původně napsaná roku 1962, a dále Problémy legitimity v pozdním kapitalismu s datací 1973.
      V době jejího napsání se Habermas zabýval úlohou kritické teorie Frankfurtské neomarxistické školy v moderním světě, přičemž ji chápal jako "empirickou filozofii dějin v praktickém ohledu". Ta by pak měla dostát jak modernímu nároku omezenosti poznání v sociální oblasti, tak nárokům klasické politické filozofie na vedení dobrého a správného života. Tento projekt dostává podobu prakticky orientované filozofie dějin, jež má být falzifikována empirickými výsledky vědeckého poznání. Později se základem Habermasova přemýšlení stává komunikační racionalita, rozpracovaná v nejdůležitějším a rozsáhlém pojednání Teorie komunikativního jednání z roku 1981.1)

      Pojem krize
      Habermas, sám hodně vycházeje z Marxe, chápe v této knize předvídané krizové tendence kapitalismu stvořené klasickým marxismem za zastaralé, neboť v dějinném vývoji došlo k modifikaci státu neomezeného kapitalismu devatenáctého století. Marxova předpověď stále většího zbídačování se nenaplnila, stala se staromódní. Proto se Habermas snaží o aktualizaci Marxových argumentů prostřednictvím posouzení fungování sociálního státu, který svůj vznik odvozuje i díky hospodářské krizi třicátých let,2) Tento stát blahobytu, welfare state, se rozvíjel především po druhé světové válce.3) Habermas se zabývá otázkami legitimity právě v takovém státu a prohlašuje, že ekonomické krize, předvídané Marxem, se přenáší spíše do sféry kulturní, do sféry integrace jedinců a jejich vztahu k veřejným otázkám.
      Neřešené otázky legitimity podle něj mohou vést ke krizi společnosti, což právě vyjádřilo první pojetí systémové krize vypracované v devatenáctém století Karlem Marxem.4) Co však znamená pojem krize společnosti a jak jej lze vymezit? K těmto stavům můžeme přistupovat z hlediska dvou paradigmat, přičemž obě mají svou váhu a důležitost:

      01) Paradigma systémové integrace, zabývající se hlavně řídicí činností nějakého systému. Z tohoto hlediska krize vznikají, pokud struktura nějakého společenského systému připouští méně možností řešení, než je nezbytné k jeho trvání. Jsou pak objektivním prvkem celého systému:
      Za nedostatek tohoto pojetí lze považovat to, že se těžko vymezují hranice systému a jeho klíčové složky, tudíž nelze rozhodnout, zdali dochází ke krizi či pouhé strukturální přeměně. O krizích lze hovořit tehdy, když členové společnosti zakoušejí právě strukturální změny jako něco, co ohrožuje jejich identitu. "Poruchy systémové integrace ohrožují trvání systému jen v míře, v níž je ve hře sociální integrace, to jest dochází-li k takovému narušení konsenzuálních základů normativních struktur, že se společnost stává čímsi anomálním. Krizové stavy mají formu dezintegrace společenských institucí. "5) Z toho plyne nutnost přiřadit k pojmu i prvek prožívání, což plní.
      02) Paradigma sociální integrace, které nahlíží problém krize z hlediska subjektů jednajících a hovořících ve vzájemném vztahu. Pak se jedná o krize životního světa, světa jakožto subjektivního, prožívaného aspektu, kdy se vytrácí pocit identity a rozpadají se normativní základy společnosti. Nedostatkem tohoto pojetí jest, že ne vždy vnímaná krize musí být také skutečnou, objektivní. Aby se tato subjektivně prožívaná událost dala zvládnout, musí dojít k její objektivizaci, to jest artikulaci do podoby požadavků na řízení. "Krizové procesy vděčí za svou objektivitu okolnosti, že vznikají z neřešených problémů řízení."6)

      Správný přístup k vymezení pojmu musí proto podle Habermase zahrnovat a skloubit obě tato paradigmata, což ovšem představuje problém, neboť v dnešních komplexních společnostech je řízení v nadřazeném postavení především vůči oblasti sociální, jinak řečeno občané jsou vzdáleni přímé participaci na procesu rozhodování. Problémy krizí, a také legitimity, vyplývají z těchto aspektů.
      Habermas pak pokračuje analýzou určujících prvků lidských společností v jejich dějinném vývoji, přičemž mu jde o stanovení specifik pozdního kapitalismu. Podle něj lze pro každou společnost vymezit tyto tři univerzální vlastnosti:

      1. Probíhá výměna mezi systémy a prostředím: skrze výrobu, čili osvojování vnější přírody, a za druhé socializací, čili osvojováním vnitřní přírody skrze vyjádření, která mohou být pravdivá, a skrze normy, které vyžadují ospravedlnění.
      2. Společenské systémy mění své cílové hodnoty v závislosti na stavu výrobních sil a stupni systémové autonomie.
      3. Úroveň společnosti je určena institucionálně přípustnou kapacitou učení: důležité je především, zda může docházet k diskurzivnímu učení, které je jedním z hlavních předmětů zájmu v Habermasově díle.

      Habermas v návaznosti na posledně jmenovaný aspekt poukazuje na důležitou funkci jazyka jakožto tvůrce sdíleného světa a významů. Jazyk má funkci objektivizační, působí jako přenosný mechanismus mezi subjekty, čímž umožňuje shody o potřebách či normách. vývoj pak směřuje k stále většímu prosazování diskurzivních řešení problémů. Právě k tomu poznamenává: "Společnosti jsou také systémy, avšak jejich způsob pohybu nesleduje pouze logiku rozšíření autonomie systému (moci); sociální evoluce se odehrává spíše v hranicích logiky životního světa, jehož struktury jsou určeny jazykově vytvořenou intersubjektivitou a jejich základem jsou nároky na platnost, jež lze kritizovat. "

Jürgen Habermas

      Taktéž můžeme vystopovat v dějinách naší společnosti tyto pohyby:

      (rozšiřování světské oblasti vůči sakrální (tendence přechodu od rozsáhlé heteronomie k rostoucí autonomii
      (zbavení obrazů světa kognitivních obsahů, čili přechod od kosmologie k čistému morálnímu systému
      (od kmenového partikularismu k univerzalistickým a současně individualistickým orientacím
      (rostoucí reflexita modu víry, která se vyznačuje se větší kritičností a diskurzem

      Na základě těchto znaků Habermas odlišuje čtyři společenské formace, a to archaickou, tradiční, kapitalistickou a postkapitalistickou, vyznačující se zhruba tímto:

      1. Archaická společnost - primární role věku, pohlaví a rodiny; obrazy světa a normy jsou takřka nerozlišeny, neexistuje nadvýrobek. Krize souvisí s externími faktory jako demografický růst a mezietnický styk. Tato společnost je beztřídní, ostatní jsou již třídními.
      2. Tradiční společnost role třídního panství v politické formě, stát je hlavní institucí; dochází k oddělení práva a morálky, sekulární a sakrální moci. Krize vzniká díky nestabilitě třídního dělení. Řád životního světa je ospravedlněn odkazem na tradiční obrazy světa a konvenční občanskou etiku a je vyjmut z kritiky; krize souvisí s nemožností ospravedlnění nerovného rozdělování statků.
      3. Liberálně-kapitalistická - organizačním principem představuje vztah práce a kapitálu; dochází k vydělení ekonomické oblasti z oblasti politické, třídní panství se stává anonymním; stát není hlavní institucí, ale doplňkem trhu a omezuje se na ochranu trhu před destruktivními prvky, na naplnění předpokladů výroby jako celku, ochranu soukromého styku občanským právem, na přizpůsobení občanského práva potřebám vyplývajícím z akumulace kapitálu. Jeho ospravedlnění spočívá na prohlášení o legitimitě vztahů ve výrobě. Problémy řízení však mohou vést ke krizi identity. Poprvé se vyvíjí univerzalistické hodnotové systémy. Ekonomické krize jsou určující: v tomto období také žil a psal Karel Marx. Třídní vztah získává podobu nepolitickou, ekonomickou.

Karel Marx

      4. Pozdně-kapitalistická společnost - ta se stává předmětem Habermasovy následné analýzy. Jaké jsou projevy této společnosti v jednotlivých oblastech? I) V rámci ekonomického systému dochází k rozlišení soukromého a veřejného sektoru, kdy vedle systému konkurence tu stojí státem řízený veřejný sektor; II) V administrativním systému jsou úlohy státu tyto: udržet konkurenceschopnost příslušníků národa, organizace mezinárodních bloků, zavádění kapitálu do sektorů trhem opomenutých, zlepšování materiální i nemateriální infrastruktury, zvyšování produktivity lidské práce, krytí sociálních nákladů. III) V systému legitimizace se trh ukazuje jako dysfunkční, čímž padá idea spravedlivé směny a dochází k částečnému (opětovnému) spojení politiky a ekonomiky; IV) V třídní struktuře se objevuje anonymizace sociální; konflikty jsou řešeny vyjednáváním vlády a odborů, z čehož plyne mimo jiné trvalá krize státních financí doprovázená veřejnou chudobou, či nerovnoměrným vývojem mezd. Třídní konflikt vystupuje v tomto období spíše latentně a jsou znevýhodněni neorganizovaní pracovníci.
      Stát vystupuje jako aktivní činitel, legitimita vyplývá ze systému formální demokracie: rozhodnutí jsou většinou nezávislá na vůli občanů. Důraz se klade na jejich loajalitu, nikoli na participaci, čímž vzniká "strukturálně depolitizovaná veřejnost". Legitimita se redukuje buď na občanský privatismus (občanská zdrženlivost spojená s orientací na kariéru), nebo na ospravedlnění ve formě demokratické teorie elit či na technokratickou systémovou teorii spojenou s depolitizací výrobních vztahů.

      Krizové tendence
      Jaké krizové tendence tedy podle Habermase působí v pozdním kapitalismu?
      Ekologická rovnováha - napětí, které plyne ze snahy o neomezený růst proti reálným přírodním mezím; tento aspekt zahrnuje vnější přírodu, biologickou rovinu.
      Antropologická rovnováha - zde loajalita s rozhodnutími balancuje proti občanské aktivitě a komunikativní etice: toto představuje vnitřní přírodu.
      Mezinárodní rovnováha - problém sebedestrukce skrze zbraně hromadného ničení. Tento prvek plyne ze vztahu k dalším společnostem.

      Následně proto mohou vzniknout tyto krizové tendence:

      Ekonomické. V pozdním kapitalismu jsou spojeny se státními financemi, inflací nárůstem rozdílu mezi bohatými a chudými; krize tak může přijít, když systém nevytváří dostatečnou míru hodnot ke spotřebě. Stát nedokáže naplnit úkoly, které si předsevzal řešit; vzniká tak problém zvýšených nároků na legitimitu, kde se občanský privatismus stává nutným pro uchování systému.
      Politické. Vyplývají z přílišného množství vrchnostenských administrativních rozhodnutí, kdy není přihlíženo k názorům veřejnosti a státní správa se kvůli omezenosti informací spoléhá na zájmové skupiny, které ovšem nepředstavují oblast široké shody o problému; problémy řízení souvisí s nedostatkem či nemožností racionálních rozhodnutí v komplexních společnostech.
      Sociokulturní. Zahrnují napětí mezi oblastí administrativy a zaměstnání na jedné straně a očekáváními plus potřebami na druhé; pak mohou vzniknout krize legitimity kvůli malému množství obecných motivací, také smysl jednání se vytrácí. Administrativní systém stále více proniká do oblasti norem i kultury, čímž narušuje integrativní sílu a ospravedlnění tradic; nedostává se proto smyslu jednání, lidé jej měří úspěchem. Na druhou stranu jakmile však proniká oblast politická do soukromé sféry, vznikají diskusní fóra či občanské iniciativy, což je ale neslučitelné s občanským privatismem.

      V tomto vývoji tak dochází ke ztrátě legitimity typických prvků postkapitalistické společnosti, jako jsou teorie výkonu (nepoměr vzdělání a výkonu na straně jedné a adekvátního ohodnocení na druhé), vlastnický individualismus (nabídka vítězí nad poptávkou, čili firma nad spotřebitelem) či orientace na směnnou hodnotu (roste počet lidí, kteří nereprodukují svůj život skrze trh - mladí, staří). Etika má podobu značně formalizovanou a nikoli diskurzivní. Problém buržoazních ideologií proto podle Habermase tkví v tom, že:

      A) neskýtají, pokud jde o osobní rizika existence žádnou pomoc výkladům překonávajícím tyto nahodilosti,
      B) neumožňují lidské zacházení s fundamentálně objektivizovanou přírodou,
      C) nepřipouštějí žádný intuitivní přístup k solidárním vztahům mezi jedinci,
      D) neumožňují žádnou skutečně politickou etiku.

      Proto podle Habermase pouze umění zůstává oblastí, kde lze zakoušet sounáležitost s přírodou a solidaritu, neboť jen ono zůstalo mimo oblast politických či ekonomických vztahů. Existuje totiž ještě stále napětí mezi rozpadajícími se tradovanými obrazy světa, jež jsou součástí životního světa a imperativy vědeckého systému, hovořícími o účelné racionalitě7), které pak pronikají i do vztahů mezi lidmi. Tímto se praktické hodnoty vylučují z pravdivosti a vytlačují do sféry iracionální.8) Za cennější než formálnost vztahů uvnitř společnosti však Habermas považuje komunikaci mezi lidmi. Proto nám říká, že je potřebné přezkoumat "komplexnost, bohatost a strukturu jejich pohledů na svět."9) My se při našem dalším výkladu problémů soudobé společnosti zastavíme v oblasti politické, neboť ta se týká veřejné sféry, která zahrnuje (v určité míře) každého z nás.

      Možné řešení

Michael Walzer

      Zlepšení situace se může podle Habermase prosadit díky diskurzu, kdy dochází k racionálnímu uznání norem, které však zároveň může být kdykoli zpochybněno. Diskurz Habermas chápe jako formu komunikace oproštěnou od kontextů zkušenosti a jednání, diskusi, v níž nejsou omezeni její účastníci tématy ani příspěvky, není v ní nátlak, jsou vyloučeny všechny motivy krom kooperativního hledání pravdy.10) Na základě těchto pravidel pak může být přijata rozumnou vůlí nějaká norma. Habermas tak zůstává na pozici pravdivosti norem a myslí si, že lze praktickomorální otázky pojímat diskurzivně:11) Pokud normy vyjadřují zobecnitelné zájmy, jsou založeny na rozumném konsenzu. Sociální kritika se pak musí zaměřit na oblasti, kde je bráněno diskurzivnímu utváření rozumné vůle.
      Zde můžeme cítit i jeho námitku vůči liberálnímu modelu demokracie, neboť ten nezajišťuje dostatečně solidaritu mezi lidmi, naopak spíše způsobuje izolaci, protože neřeší problém sdílených hodnot a norem. Habermas se tak snaží obnovit pravdivost norem a větší občanskou spolupráci spojenou s participací na procesu rozhodování. Jinými slovy stojí proti občanskému privatismu, k němuž vede pouhá procedurální demokracie a zasazuje se o její doplnění přímou formou a formou občanských sdružení.12)
      Pro legitimitu je důležitý konsenzus, který zakládá ospravedlnění a vytváří se v diskurzu mezi těmi, jichž se záležitost týká.13) Vedle něj stojí kompromis, jenž se ale nachází, dle Habermase, na kvalitativně nižší úrovni, neboť se v něm nejedná o obecné zájmy zúčastněných, nýbrž o střetnutí interesů partikulárních. Proto kompromis může být ospravedlněn tehdy a jen tehdy, když existuje mocenská rovnováha stran a jejich zájmy jsou nezobecnitelné.14) Avšak i sám Habermas pochybuje o možnosti splnění nároků komunikativní etiky zakládající shodu o obecném.
      V sociální oblasti podle něj vzrostla celá řada nahodilostí, aniž by stejným způsobem vzrostla schopnost nahodilosti zvládnout, vědecký obraz nemá sociálně integrativní roli, jakou plnilo v minulosti například náboženství. Dochází tak k destrukci původních "buržoazních ideálů", což dle Habermase lze nejlépe pozorovat na vývoji teorie demokracie, jdoucí cestou od teorie nejširší participace k promýšlení teorie elit; ty jsou však ve skutečnosti stále více odtrženy od občanů, a demokracie se tak omezuje na výběr vládnoucích.
      Tento zajímavý (a možná i současný) problém si zasluhuje delší citaci: "Demokracie již není spojována s politickou rovností ve smyslu rovného rozdělení politické moci, to znamená se šancemi moc vykonávat. Politická rovnost představuje už jen formální právo na rovnost šancí k přístupu k moci, to jest rovnou možnost být volen do mocenských pozic. Cílem demokracie již není racionální utváření panství prostřednictvím participace občanů na diskurzívních procesech vytváření vůle. Má spíše umožnit dosažení kompromisů mezi vládnoucími elitami. Tím se nakonec opouští podstata klasické teorie demokracie; příkazům demokratického vytváření vůle již nemají podléhat všechny procesy rozhodování s politicky závažnými důsledky, nýbrž pouze politicky definovaná rozhodnutí vládnoucího systému."15) (Opět narážíme na střet mezi občanským privatismem a snahou o občanskou aktivitu ve spolcích, sdruženích či fórech. Habermasovým řešením samozřejmě není revoluce: naopak se zasazuje o rozšíření participace občanů na rozhodování, zasazuje se o diskuse a společné hledání hodnot.)
      "Tak vzniká šedá zóna, v níž společenský systém může žít s neinstitucionalizovanou (nebo dosud neinstitucionalizovanou) opozicí, kterou vyvolal, aniž by musel řešit problémy, jež jsou podnětem, důvodem a příčinou protestů."16)

F. D. Roosevelt

S tím souvisí i problém směřování společnosti a její koordinace a plánování, kde Habermas říká: "Já se domnívám, že politická kapacita může být zvýšena pouze rozšířením participace dotčených na plánování."17) Tedy měla by se v procesu vývoje společnosti uplatňovat praktická racionalita vytvářející normy, která může být, podle jeho návrhu, ve formě konsenzuální teorie pravdy. Potom "normy, jež lze ospravedlnit, se rovnají pravdivým větám: nejsou ani fakty ani hodnotami."18)

      Závěrem
      V tomto krátkém textu mi šlo především vybrat některé zajímavosti knihy "Problémy legitimity v pozdním kapitalismu". Opravdu velice potěšující je již fakt, že tato kniha byla přeložena i do našeho jazyka. Habermasova snaha o koncepci komunikativní racionality patří totiž zcela jistě mezi projekty odvážné a podnětné pro další zamyšlení. Na jeho příkladu se také ukazuje, že učení Karla Marxe, je-li kriticky reflektováno, může přinášet i dnes mnoho zajímavých poznatků. Přestože se jedná o text poměrně krátký vzhledem k obsáhlosti problému, skrývá v sobě mnoho inspirujícího.
      Za velmi cenné lze považovat Habermasovy podněty, aby byla zvýšena participace občanů na rozhodování. Přestože byla kniha napsána již v roce 1973, pociťujeme i dnes v naší vlasti velmi často odtržení vrcholné politiky od občanů či přílišnou vrchnostenskou správu. Smyslem Habermasovy kritiky pozdního kapitalismu je poukázat na převažující instrumentalismus v chápání rozumu v kapitalistické společnosti: rozum se stává systémem přesných pravidel a pouček; je proto asociální, neutrální a formálním, čímž vylučuje sociální oblast. Takový rozum ignoruje specifické hodnoty jakékoli podskupiny. Habermas v souladu s Kantem hledá rozumnost i v praktické oblasti, hledá praktický rozum v životním světě. Přínosem je jeho teorie komunikativní racionality: Max Weber se domníval, že úřednictvo je tím nejvýkonnějším orgánem. Habermas naproti tomu ukazuje, že je důležité navazovat živé vztahy, ve kterých může dojít k vzájemnému porozumění.19)
      Naopak problémem celé jeho koncepce je možná až přílišná idealističnost řešení: v dnešní praxi lze občanskou aktivitu prosadit spíše těžce, přičemž jednou z příčin je neochota politických stran.

Literatura

Habermas, J. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2000.
Musil, L. vývoj sociálního státu v Evropě. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1996. 256 s.
Shapiro, 1., Habermas, J. Teorie demokracie dnes. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2002.
Vítek, M. Evropské politické myšlení II. 1. vydání. Brno: CERM, 2001. Walzer, M. Interpretace a sociální kritika. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2000

Jiří Chvátal
Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové,
Ústav filozofie a společenských věd,
obor politické vědy

_____
1) Viz doslov, který napsal Josef Velek
2) Vzpomeňme především New Deal prosazený americkým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem.
3) Vedle marxistů jsou nejtvrdšími kritiky sociálního státu konzervativní myslitelé, kteří mu vytýkají neefektivnost, neproduktivnost, despotismus či popření svobody volby. Nicméně šestnáct let vlády konzervativců ve Velké Británii, kdy došlo ke škrtům veřejných výdajů a rozsáhlé privatizaci, s sebou přineslo nárůst počtu dětí vyrůstajících v chudobě: jejich podíl vzrostl z jedné desetiny na třetinu. Také nezaměstnanost zůstala veliká a zaměstnanost rostla nejpomaleji v Evropě. Nerovnost ve společnosti pak dosáhla nejvyšší mety od roku 1886. Tento příklad ukazuje potřebnost sociálního státu a zároveň potřebu hledat optimum mezi efektivností a spravedlností. K tomuto zejména viz: Musil, L. vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk, 1996.
4) Habermas je velkým znalcem Marxova díla: jestliže přijímá některé Marxovy postřehy, diagnózy, pak na druhou stranu odmítá terapii v podobě revoluční přeměny společnosti. Toto je vůbec společný rys neomarxistů Frankfurtské školy. Jednou z nejdůležitějších zásluh této školy je, že pomohla marxismu zbavit se dogmatismu, se kterým byl spojován v souvislosti s růstem socialismu.
5) Habermas, J. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filozofia, 2000. s. 12
6) tamtéž s. 13
7) například u Maxe Webera
8) Toto však neodpovídá Kantovu projektu Tří kritik (1781,1788,1790), v nichž probírá tři aspekty rozumu. Podle Habermase tedy dochází k tomu, že čistý rozum vytlačuje ze života společnosti do sféry iracionální rozum praktický a estetický. Rozpadají se normy praktického jednání. Považuje proto za svůj úkol prosadit zbylé dva aspekty rozumu.
9)Habermas, J. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filozofia, 2000. s.115
10) Právě toto oproštění od kontextů se stalo předmětem kritiky Habermase z pera Michaela Walzera, který polemizoval s liberalismem z posice komunitarismu. Walzer chápe tuto Habermasovu (či Rawlsovu) morálně-praktickou filosofii jako cestu vynalézání, kterou kritizuje kvůli tomu, že si klade nárok univerzálnosti: cestou vynalézání lze vytvořit pouze takovou morálku, podle níž jsou posuzovány morálky ostatní. Takovou morálku Walzer (tak jako komunitaristé) odmítá a hájí posice partikularismu a kontextualismu.
Problémem komunitarismu však je, jak se vyhnout přílišnému relativismu. K tomuto viz: Walzer, M. Interpretace a sociální kritika. Praha: Filozofia, 2000.
11) Mimo jiné píše (Habermas, J. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filozofia, 2000. s. 149): "Jednota osoby vyžaduje jednotící perspektivu životního světa, který je zárukou určitého řádu a který má kognitivně a současně morálně praktický význam." (Kurzíva vyznačena autorem tohoto článku.) Ukazuje se také jeho důraz na dualitu faktů a norem, pocházející původně od Davida Humea a hájenou například také Karlem Popperem. Habermas poukazuje na to, že vědy "převzaly monopol na interpretaci vnější přírody, znehodnotily tradované globální výklady a převedly modus víry ve scientistický postoj, který připouští jedině víru v objektivizující vědu." Sociální vědy již nemají funkci objektivizujících výkladů společnosti, což představuje sice kladný prvek vzhledem k vyloučení "receptů pro celkové vyléčení společnosti", na druhou stranu ale vzniká problém ztráty smyslu, protože tento stav nám nedává žádný "imperativ", proč bychom měli činit vůbec něco. Tím se ukazuje Habermasovo hlavní téma, totiž obnova smyslu praktického jednání skrze diskurz, který však již není zakotven na transcendentálním subjektu jako u Kanta, ale pouze na základě pravidel rozmluvy.
12) Viz jeho článek Tři normativní modely demokracie. In: Shapiro, 1., Habermas, J. Teorie demokracie dnes. Praha: Filozofia, 2002.
13) Habermas tak reflektuje důležité, často však v praxi nefungující hodnoty postmoderní doby, jimiž jsou: důvěra, vzájemný respekt, tolerance, kosmopolitismus či interdependence (vzájemná závislost).
14) Proto také poukazuje,. že dělba moci a demokracie nejsou rovnocennými principy uspořádání, neboť v prvním případě jde o kompromis, v druhém však o konsenzus. Z toho pak plyne i napětí v dnešní demokracii, které by mohlo být zmírňováno skrze větší participaci občanů.
15) Habermas, J. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filozofia, 2000. s. 155-156
16) tamtéž s. 162. Zde již narážíme na Habermasovy diskuse s Niklasem Luhmannem o problému komplexity a demokracie; tyto diskuse tu nebudu nastiňovat z prostého důvodu, totiž kvůli své dnešní minimální znalosti v této záležitosti, hlavně však Luhmannova díla.
17) Habermas, J. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filozofia, 2000. s. 171
18) tamtéž s. 176
19) Co se týká sociálního státu, pak se v devadesátých letech skutečně hovoří o jeho krizi (příkladem může být Švédsko). Důvody jsou především tyto: růst výdajů, růst nároků na veřejné služby ze strany občanů, ztráta sociálního konsensu či ztráta efektivnosti. Podle mého názoru by však neměly tyto skutečnosti vést k destrukci sociálního státu: jde především o to zefektivnit celý systém. "