Masarykův lid 2/2003 - seznam článků:
Skutečnosti a názory - Acta est fabula*: Na Hradčanech Václav Klaus
Začalo to v Sumeru - Stručně o minulosti Iráku, aneb nebyl Saddám Husajn
Opožděné komentáře - Historický okamžik této země
Sto let od druhého vydání Masarykovy České otázky
Jürgen Habermas - Problém legitimity v pozdním kapitalismu

Opožděné komentáře

Historický okamžik této země

František Palacký

Předpokládám, že výrobní lhůta tohoto časopisu opět způsobí, že ve chvíli, kdy dostanete do ruky tyto řádky, budete už asi znát výsledek referenda o našem vstupu do Evropské unie. Mně zatím nezbývá než být optimistou a věřit,

Karel Havlíček Borovský

že Bůh našim voličům rozum zachovati ráčí. Ale člověk nikdy neví, když je u nás tolik lidí ochotných dát souhlas k našemu vstupu do evropských struktur teprve tehdy, až jim to povolí jejich rodná strana. Přitom - jak už jsem tady jednou napsal - celou tu trachtaci jsme si mohli ušetřit, a to nejen pokud jde o přece jen určitou nejistotu stran výsledku, ale i pokud jde o nejméně jednu miliardu nákladů s tím spojených, neboť každé takové ztracené miliardy je v naší situaci velká škoda - jako by nebylo dost těch už ztracených dříve. Ostatně nikdo po nás žádné referendum nechtěl a ani naše zákony nic takového nevyžadují. Německo žádný zákon o referendu v celostátních záležitostech nemá, a přesto bylo bez problémů do Evropské unie přijato. Ten zákon nemá pro to, že kancléř Adenauer po válce usoudil; že národ, který prošel dvanácti lety totalitního režimu, tím musí být negativně zasažen a nelze zaručit, že valná část jeho příslušníků si zachovala nenarušenou politickou soudnost. Ani po pádu berlínské zdi nebylo v Německu referendum zavedeno, protože zase přibylo velké území, kde totalita jiného jména pokračovala po dalších čtyřicet let. Ano, jako u nás.
Nezbývá než věřit, že vy, čtenáři, už můžete nad mými májovými obavami mávnout rukou a že naší cestě do Evropské unie už opravdu nestojí nic v cestě. Nevím, jak pro vás, ale pro moji jinak politicky velmi střízlivou povahu je tahle záležitost jaksi nespekulativní, řekl bych, že až poněkud irracionální. Když jsme tolerantní k někdy i velmi roztodivným náboženským a filosofickým proudům, budiž mi dovoleno, abych účast svého národa a své země ve světadílu, do jehož přírody a kultury jsme se narodili, pojímal také jako svého druhu náboženství, nebo lépe řečeno jako vlastenectví vyššího druhu.
A zatímco někteří naši čeští národovci cítí své vlastenectví jen tehdy, když se vymezují proti cizincům - rozumí se hlavně proti Němcům - anebo když fandí našim sportovcům,

T. G. Masaryk

já mám stále před očima svoji vnučku. Její rodiče ji jako devítiletou proti její vůli odvedli z této země údajně za lepším do Ameriky. Ona tam nikdy nepřestala myslet na svoji prababičku a dodnes si i po dvaceti letech pamatuje písničky, které od ní slýchala. Stále obnovuje svou češtinu a i když si vzala za manžela Švéda, nepřestává věřit, že se přes Švédsko dostane zpět do Evropy a bude tím zase doma - tedy kdekoliv v tomto světadíle, který považuje za svoji velkou vlast, zatímco americký přístup k životu ji nikdy k srdci nepřirostl. Svět ji však naučil velkorysosti, které se mnoha našim lidem nedostává totiž nelpět na malichernostech jako jsou ceny zboží, výše daní či podobné věci.

Václav Havel

Ostatně ty problémy jsou všude na světě. Pocit vlasti je však záležitost posvátná, i když je to celý světadíl, kde se takřka v každém místě setkáváme s něčím nám blízkým. Já například nikdy nezapomenu, jak se moje srdce zatetelilo, když mě ve velkém avignonském paláci uvítaly busty Karla IV. a Matyáše z Arrasu.
Měl jsem kdysi něco na práci v malé obci v údolí řeky Jizery obklopené strmým kopci. Pan řídící místní školy mi vyprávěl, jaké psychologické problémy tam musí překonávat, neboť na místních obyvatelích jako by se ta stísněnost okolní přírody odrážela. Byli nedůvěřiví, nesnášenliví a hádaví, chybělo jim sebevědomí a nedokázali jak se patří využit svých schopností. Často si na to vzpomínám, když pročítám dějiny té naší české kotliny od samého jejich začátku. Kolik nesváru a nesvornosti, kolik sebepodceňování a jak málo velkorysosti. Jakou vzácností jsou u nás takové osobnosti jako Palacký, Havlíček, Masaryk či Havel. Potřebujeme nutně otevřít okna a vyvětrat. Pokud někdy odpůrci našeho vstupu do Evropské unie poukazují na to, že takové Švýcarsku se bez toho členství taky obejde, pak jako protiargument neplatí jen to, že si to tento stát pro své bohatství může dovolit, ale také to, že ani této zemi nesvědčí poněkud zatuchlé lidské vztahy a společenské poměry vůbec, jaké by také potřebovaly trochu svěžejší evropský průvan.
Pevně věřím, že aktuálnost tohoto opožděného komentáře snad nebyla tím zbytečným referendem zmařena. Jinak bych opravdu už nevěřil, co napsat příště.

Jiří Ješ