Masarykův lid 1/2003 - seznam článků:
Skutečnosti a názory - Poslední novoroční poselství prezidenta Václava Havla
Ztracená generace prezidentu Václavu Havlovi
Konec českého tisku
K budoucnosti Evropské unie
Spříznění volbou - komparace nacismu a bolševismu
Pád Hodžovy vlády (Ze vzpomínek Petra Zenkla)
Češství a náš vstup do EU

Češství a náš vstup do EU

      Pro naše dnešní setkání jsme zvolili téma "Češství a náš vstup do EU." Název by také mohl znít, "České vlastenectví a náš vstup do EU". Ale protože v devadesátých letech minulého století někteří naši publicisté kolem pojmu vlastenectví kroužili a ještě stále krouží jako kolem něčeho problematického, směšného, bá téměř závadného, pojem vlastenectví se začal vytrácet z našeho slovníku a co víc, jako by se začal vytrácet z našeho myšlení, cítění, z našeho života. Objevily se sebemrskačské kritiky a sebemrskačské hodnocení téměř všeho, co vytvářelo českou minulost, české dějiny v 19. a 20. století.
      Toto jsem považovala za nutné říci úvodem a nyní se vraťme k základnímu tématu, které zní "Češství a náš vstup do EU." Než se jím začneme zabývat, vyjasňeme si pojmy: češství a vlastenectví.
      Češstvím rozumíme české národní uvědomění (případně český národní ráz).
      Vlastenectvím rozumíme lásku k vlasti, k národu, která se projevuje ve smýšlení a v jednání.
      Když si tyto dva pojmy položíme vedle sebe, jasně se ukáže, v čem je mezi nimi rozdíl.
      České národní uvědomění - češství - se opírá o rozum.
      České vlastenectví vychází z citu.
      Harmonický člověk je zpravidla takový, jehož rozum a cit jsou v rovnováze. Šťastným losem jakéhokoliv národa je, když ve svém myšlení a jednání má v rovnováze obě tyto složky.
      V souvislosti s tím bych ráda upozornila na jedno nebezpečí a dokreslila ho výrokem Jaroslava Vrchlického o Janu Nerudovi. Vrchlický o něm řekl: "Neruda měl to pravé vlastenectví a ne vlastenčení." A právě tohoto vlastenčení je třeba se uvarovat. Citová stránka vlastenectví nesmí překrýt rozum, nesmí zasunout do pozadí soudnost. Jinak je z toho přemrštěné a prázdné vlastenectví - tedy vlastenčení.
      Já sama raději používám termín češství - české národní uvědomění.
      Nyní si položme otázku: Co s češstvím při našem vstupu do EU?
      Odpovídám: býti Čechy, projevovat své české národní uvědomění, ochraňovat a pěstit území, které je nám domovem. Pohlížet na sebe soudně, ale opírat se o vše pozitivní, co tvoří naši historii. Odvádět kvalitní práci, vyznačovat se solidním jednáním, zodpovědností a spolehlivostí v kritických situacích. Býti demokraty a naučit se demokracii žít. A vždy a za všech okolností být humanitní - být lidští.
      Toto jsou hodnoty, které se po dlouhá desetiletí Sokol snažil pěstovat ve svém členstvu. Pro Sokol to není nic nového - jen je třeba, aby si to stále uvědomoval a v tomto úsilí pokračoval dál.
      Ale k našemu tématu je třeba říci ještě leccos dalšího. Evropská unie na nás nechce, abychom byli méně Čechy, abychom se něčeho zřekli z našeho národního uvědomění, abychom se zglachšaltovali do jakéhosi uniformního Evropana. Naopak je třeba, abychom byli osobití, svébytní, někdo, kdo dokáže samostatně a kriticky posuzovat problémy EU, protože EU není nějaký ráj, ale evropská realita, v níž je třeba uplatnit svůj hlas, své stanovisko.
      Měla jsem možnost v posledních letech poznat většinu evropských států. Nikde jsem se nesetkala s tím, že by po vstupu do EU některý z těchto států něco pozbyl ze své národní osobitosti. Úmyslně jmenuji menší státy (není tomu tak v Portugalsku, ve Španělsku, Belgii, Holandsku, Řecku, v Dánsku, v Irsku). Naopak všechny tyto národy pěstují a projevují svůj národní ráz. Nevidím důvod, proč bychom my měli něco ztratit ze své národní svébytnosti. Potvrzuje to i základní heslo EU: "Jednota v rozmanitosti".
      Takže kdo to je, kdo vnáší takovouto obavu do našich řad, kdo podlamuje naše sebevědomí, kdo nás činí nejistými? Tenhle problém totiž nevychází z EU. Je to problém, který vychází z nás samých. Je to náš vlastní problém. A proto se ptejme, kdo to je mezi námi, kdo tak činí, proč tak činí a z jakých pozic tak činí?
      Tento náš problém obsahuje v sobě ono znehodnocování pozitivních stránek české historie 19. a zejména 2O. století. Je to ta neustále opakující se snaha některých publicistů vnést do české společnosti nejistotu a obestřít ji těžkými mindráky. Odtud je už jen krůček k tomu, aby se nikoliv zastřeně, ale zcela otevřeně znehodnocovalo vytvoření samostatné Československé republiky v roce 1918, aby se vyslovovala lítost nad rozbitím rakousko-uherské monarchie, aniž by se řeklo, že už byla nefunkční, byla nereformovatelná a svůj zánik si připravila v době první světové války svým příklonem k německým imperiálním zájmům.
      Tito publicisté nezdůrazňují demokratický profil první republiky, zato konstatují, že nemohla dospět k ničemu jinému než k Mnichovu. Znehodnocují exilové úsilí prezidenta Beneše o její obnovení, zdůrazňují kolaboraci českého národa za druhé světové války a přehlížejí účast našich lidí v odboji a v zahraničních armádách. Věcně neurčí podíl sudetských Němců na rozbití Československé republiky a mlčí o tom, jak mnozí z nich se zhlédli v Hitlerově nacismu. Zato poukazují na nespravedlnost jejich poválečného odsunu a přehlížejí vztah příčiny a následku, jehož plodem byl odsun.
      Dalších pětačtyřicet let je v tomto jejich hodnocení jen ostudná kapitola komunistické totality, což byl vskutku režim zavrženíhodný, ale nelze v tomto období zdůrazňovat jen komunistickou zločinnost a mravní marasmus našich lidí. Byli tu totiž tisíce těch, kteří se s tímto režimem neztotožnili, kteří se postavili proti němu a nesli za to celoživotní následky. A byli tu ti, kteří raději volili exil, než by v takovém režimu zůstali. Vidíme, že celkový obraz je mnohem složitější, než jak ho podávají ti publicisté, kteří by rádi byli jedinými soudci naší minulosti.
      Jestliže však někteří tito publicisté takto znehodnotí vývoj české společnosti ve dvacátém století, pak tedy není divu, že z jejich pohledu nemá cenu s takovým národem do budoucna počítat, češství je třeba v sobě utlumit a vlastenectví zesměšnit. Prostě přestat být Čechy a začít být Evropany.
      Vidíme tedy, že otázku co s češstvím, nestaví před nás EU, ale někteří z nás, někteří naši lidé. Je to skutečně jen a jen náš problém. A proto si znovu musíme položit otázku, kdo to říká, proč to říká a z jakých pozic to říká?
      Většinou si takovéto znehodnocování české minulosti, s nímž přicházejí někteří publicisté, vysvětlujeme poukazem, že tak hovoří a píší ti, kteří mají vazby na Německo, na některé kruhy v Bavorsku. V několika případech tomu tak je, ale to by bylo příliš jednoduché vysvětlení. Tento fakt má mnohem složitější pozadí.
      To, o čem nyní budu hovořit, mohlo po celá dlouhá desetiletí unikat pozornosti členstva Sokola, a to z následujícího důvodu: Sokol se významně podílel na vzniku samostatné Československé republiky. V době první světové války měl výrazný podíl jak na domácím odboji, tak na odboji zahraničním a to zejména v Československých legiích. S novým státem se zcela ztotožnil, byl státotvorný a byl oporou jak prezidenta Masaryka, tak prezidenta Beneše. Podle toho také vypadalo sokolské vnímání první republiky. Sokolové ji považovali za šťastnou a pozitivní etapu života českého národa. A také v dalším vývoji stáli na straně jejích zakladatelů a přispěli k jejímu obnovení po druhé světové válce.
      První republika se však potýkala s velkými problémy, které nedokázala nebo nestihla v krátkém dvacetiletém období své existence vyřešit - a to se jí později vymstilo, a ačkoliv to na leckoho z nás může působit absurdně, protože jsme se domnívali, že je to zasutá minulost, ve skutečnosti to po pádu komunistické totality ožilo a přežívá to po naše dny.
      Byly to problémy s Němci v pohraničních oblastech, kteří z pozice vládnoucího národa v rakousko-uherské monarchii, se ocitli po vzniku Československé republiky v pozici národní menšiny, jejíž práva byla sice zaručena, v praxi naplňována, ba dokonce se podíleli na vládě, ale to jim ve 30. letech již nestačilo. Jejich ambice, chtěli totiž do Říše, se uspokojily, až když se i s pohraničním územím odtrhli a stali se součástí Hitlerovy Třetí říše.
      Problémy se Slovenskem, které narůstaly rovněž ve 30. letech, a nestihly se vyřešit, vyústily po Mnichovu v odtržení Slovenska a vytvoření samostatného slovenského státu pod Hitlerovou patronací. Po druhé světové válce snaha mít opět samostatný slovenský stát sílila ve slovenském exilu, zejména v Kanadě a v Americe.
      Tyto skutečnosti jsou dosud v naší paměti živé, ale už se pozapomnělo, kolik existovalo animozit vůči Masarykovi, Benešovi, Hradu, vůči lidem, kteří tvořili masarykovské křídlo v české politice a v české kultuře. Zejména Beneš byl středem útoků a přes Beneše se útočilo na Masaryka. Tyto skutečnosti mohli leckomu ze sokolů uniknout, a je to pochopitelné, Sokol byl masarykovský, a proto zaznamenal-li tyto jevy, pak jen jakoby na okraji.
      Zmíněné animozity byly starého data, pocházely z konce 19. a začátku 20. století, kdy profesor Masaryk stál v čele své nevelké realistické strany a utkával se v nejrůznějších konfliktech s představiteli konzervativců, radikálů a katolických ( zejména klerikálních) kruhů. Česká společnost dlouho nerozuměla Masarykovu úsilí zkvalitnit ji, zbavit ji předsudků, přimět ji k soudnosti a k zodpovědnému jednání.
      Faktem je, že převážná většina českého národa si přála samostatný a svobodný stát, do kterého později (v průběhu první světové války) při jeho koncipování bylo pojato i Slovensko a Podkarpatská Rus. Stanul-li Masaryk v čele tohoto boje za samostatný stát a zvítězil-li, byl pak širokou veřejností vnímán jako obrovská autorita. To ale neznamená, že dřívější animozity vůči němu, které existovaly v určitých kruzích české společnosti, vzaly nyní za své. Opět vyplouvaly na povrch, a protože první republika byla skutečně demokratickým a svobodným státem, mohl být kritizován kdokoliv a bylo možné na kohokoliv útočit. Takže se opět útočilo na Masaryka, na jeho koncept první republiky a zejména se útok vedl proti Benešovi jako ministru zahraničních věcí, kritizovala se jeho zahraniční politika.
      Tyto útoky vycházely opět z řad pravicových (konzervativních), z radikálně nacionálních, z kruhů katolických a pochopitelně z řad komunistických, protože komunisté útočili na všechny ostatní. Povážlivé je, že tyto útoky nebyly prosty nenávisti a fanatismu. Přitom kritiky, které vycházely z pravicového politického spektra poukazovaly na levicovou, ba dokonce socialistickou orientaci Masaryka a Beneše. K nim se přidaly hlasy z řad katolických intelektuálů, které kritizovaly první republiku z mnoha důvodů a zejména poukazovaly na její husitismus.
      Všechny tyto pravicové kruhy se vyznačovaly odporem vůči komunismu a bolševickému Sovětskému svazu. Tento jejich odpor byl oprávněný. Povážlivé však bylo, že jejich nenávist až fanatismus je natolik zbavovaly soudnosti, že nevybíravě obviňovaly demokratické křídlo českého politického a kulturního života z koketérie s komunismem.
      Někteří tito kritici první republiky a masarykovské demokracie měli silné národní cítění a po Mnichovu v době druhé republiky se domnívali, že teď nadešel jejich čas a že v jakési korektní spolupráci s Francovým Španělskem, Mussiliniho Itálií a Hitlerovým Německem lze spatřovat další perspektivu českého národa. Německou okupací z 15. března 1939 byla většina z nich z tohoto bludu vyléčena.
      Po únoru 1948 se z těchto kruhů ozvaly hlasy, že první republika vlastně připravila příchod února 1948. Tyto názory se udržely při životě v exilu a existovaly utajeně i na domácí půdě.
      Jeden z tehdejších kritiků první republiky ještě krátce před listopadem 1989 ve svých samizdatových pamětech napsal: "T. G. Masaryk byl Janem Křtitelem Klementa Gottwalda."
      Toto zmiňované pnutí a tyto animozity z období první republiky nikdy nevymizely a nyní jsou posíleny tím, že ti, kteří je vyslovovali, byli vždy výrazně protikomunističtí, protibolševičtí, a vývoj světa po roce 1989 jim dal za pravdu, a proto se domnívají, že všechny jejich ostatní kritiky a jejich hodnocení českého vývoje ve 20. století se rovněž musí dostat ke slovu a musí být respektováno.
      Pro upřesnění tohoto problému je třeba ještě říci, že se do něho promítá dvojí pohled na české dějiny, že v jeho základu je spor o smysl českých dějin, který se rozhořel před sto lety mezi Masarykem a Pekařem, a který v různých obměnách pokračoval po celé dvacáté století. Někteří Masarykovi kritici vždy usilovali o upřednostnění katolické církve v našem životě a Masaryka obviňovali, že má podíl na odnáboženštění našich lidí.
      Masaryk nebyl církevnický, byl to však hluboce křesťansky založený člověk. Připomeňme si jeho výrok: "Ježíš a ne Caesar, toť heslo demokratické Evropy". Přál si, aby náš člověk byl vzdělaný a samostatně myslící občan. Přál si, aby jeho programem byla humanita. Přesto ve zmíněných kruzích české společnosti nebyl pochopen a byl odmítán. A to se nyní promítá do projevů těch publicistů, kteří se pokoušejí znehodnotit vývoj české společnosti ve dvacátém století.
      Než se dostanu k samému závěru svého výkladu, chtěla bych se ještě zastavit u dvou palčivých problémů minulého desetiletí, u odsunu Němců z našeho území a u rozpadu Československé republiky a vzniku samostatného slovenského státu. Už jsme si řekli, kde oba tyto problémy mají počátek a že tu existují po dlouhá desetiletí.
      Většinou se říkává, že se otázka anulování odsunu nastolila až po rozpadu republiky, ale jak jsme si ukázali, je to záležitost mnohem staršího data. V současnosti Německo prožívá vážnou hospodářskou recesi, přestává být oním hospodářským rájem, jak tomu bylo v posledních desetiletích. Začíná být citlivé na hodnocení své úlohy v průběhu dvacátého století.
      Od skončení druhé světové války uplynulo mnoho času, dorostly další generace a táží se, kdo nás kdy poškodil, kdo nám způsobil křivdu? Při pohledu do minulosti se pak zpravidla dohlédne jen k tomu, co koresponduje se současným cítěním a současným chtěním. Dohlédne se ke konci druhé světové války, ke katastrofální porážce a pokoření, které Německo prožilo. Stranou se odsouvá skutečnost, že to bylo nacistické Německo, které rozpoutalo nejděsivější válku moderní doby. V souvislosti s tím nastolení problému anulace odsunu sudetských Němců je jakýmsi lakmusovým papírkem, na němž se zkouší, až kam by se dalo dojít ve snaze o revizi výsledků druhé světové války.
      Jednou se však tyto děje staly v příčinné a následné návaznosti a nedají se odestát. Bez věcného posouzení těchto skutečností je omluva za minulé činy jen zkreslující a prázdné gesto. Pokud věcné hodnocení obě strany vnitřně nepříjmou, a ono se nestane součástí jejich myšlení a přesvědčení, zůstanou vzájemné vztahy chladné. Nelze jedné ani druhé straně přikázat, jak má na tyto skutečnosti nahlížet. Je možné pouze jedno: se znalostí věcí se vzájemně pochopit, porozumět, proč došlo k určitým činům - a to je vše. Lze opačný náhled vzít na vědomí, ale to neznamená, že se takovýto náhled stane součástí našeho přesvědčení. Pochopit neznamená omluvit, pochopit neznamená zapomenout. Vzájemně se pochopit však umožňuje, aby obě strany dál vedle sebe žily a byly vůči sobě korektní.
      K problému Slovenska bych ještě chtěla podotknout toto: pro mě nebylo tak důležité, jakého rozsahu byla Československá republika. Proto jsem se snažila pochopit Slováky a porozumět jejich touze prožít si vlastní státnost. Proto jsem se dokázala vyrovnat s rozpadem Československa. Pro mě bylo mnohem důležitější, že Československá republika byla vybudována na demokratických základech a že v době, kdy Evropu začal ohrožovat fašismus a nacismus, zůstala věrna těmto demokratickým zásadám a tento postoj si podržela, i když byla doslova tímto nebezpečím obklíčena díky sousedství Německa a Rakouska. A právě tento její někdejší demokratický postoj a v posledním desetiletí opětný návrat k demokracii je pro nás závazkem a současně devizou při vstupu do EU.
      Tím se dostávám k závěru. Když si uvědomíme názorové a hodnotící nuance, o kterých jsme dosud hovořili, nutně vyvstane před námi otázka, co s tím, jak si s tím poradit? Je třeba o tom vědět, přemýšlet o tom, vyjasňovat si vlastní stanovisko a vytrvat v přesvědčení, k němuž jsme samostatným přemýšlením dospěli.
      První republika byla nesporně přes všechny problémy jednou z nejjasnějších kapitol české historie. Všechny tři odboje, první, druhý a třetí si zaslouží naši úctu. Všichni, kteří dokázali čelit totalitním režimům (nacistickému a komunistickému) zůstávají pro nás příkladem. V naší historii nalezneme kladné i záporné stránky, ale tak je tomu i u jiných národů. Co však je třeba v naší novodobé historii vyzdvihnout, jsou demokratické základy, na nichž náš samostatný stát byl vybudován a na nichž v současnosti znovu stojí.
      Sokol šlechtí, že stál na této straně a že byl oporou mladého československého státu a že se po druhé světové válce podílel na jeho obnově. Masarykovský požadavek, abychom byli státem humanitním, stále platí. Proto při vstupu do EU je třeba si nastavit žebříček těchto hodnot: být člověkem, být Čechem, být Evropanem.
      O našem vstupu do EU bychom měli rozhodovat velmi zodpovědně, v referendu, kterého by se mělo účastnit co nejvíc občanů, kteří budou informovaní o kladech i záporech tohoto kroku. EU, která je společenstvím národních států, je ryze pragmatická, hájí si své zájmy. Proto si musíme hledat spojence uvnitř unie, zřejmě mezi menšími a malými státy, a hájit tu zájmy své vlastní. Jakákoliv idealizace EU by se nám nemusela vyplatit. Tím spíš tam musíme vstoupit jako informovaný, sebevědomý a zodpovědný partner. A proto se nesmíme dát znejistit hlasy, které oslabují naše češství, naše české národní uvědomění a odtud i naše lidské a občanské sebevědomí.

Zora Dvořáková
Předneseno 11. ledna 2003 v libeňské sokolovně
v Praze na cvičitelsko-vzdělavatelském semináři ČOS.