|
Masarykův lid 1/2003 - seznam článků:
Skutečnosti a názory - Poslední novoroční poselství prezidenta Václava Havla Ztracená generace prezidentu Václavu Havlovi Konec českého tisku K budoucnosti Evropské unie Spříznění volbou - komparace nacismu a bolševismu Pád Hodžovy vlády (Ze vzpomínek Petra Zenkla) Češství a náš vstup do EU Pád Hodžovy vlády(Ze vzpomínek Petra Zenkla)Podvodná a lživá propaganda Goebbelsova děsila svět vymyšlenými zprávami o Československu a o hrozící bolševizaci Evropy. Anglie a Francie naléhaly na československou vládu, aby uspokojila německé požadavky. Jakmile pak vláda některému německému požadavku povolila, Němci okamžitě předložili požadavky další. Československá vláda šla ve své ústupnosti tak daleko, že neprotestovala ani proti tomu, aby do Československa přijel jako pozorovatel anglický lord Runciman. Přijel jsem tehdy právě na několikadenní dovolenou do Karlových Varů a dostal jsem se tak do jednoho z nejnapjatějších míst republiky. Tehdejší karlovarský vládní komisař města (německé národnosti), pověřený funkcí starosty města chtěl zřejmě osvědčit svou loyálnost republice a svůj nesouhlas s nacistickými počiny, přišel ke mně na kolonádě a navrhl mi, abychom se dali společně fotografovat - pražský a karlovarský starosta. Obrázek byl ihned zaslán pražskému německému denníku. Když mi popsal různé rušivé akce nacistů z poslední doby, otázal se, zda věřím, že může dojít k dohodě s Němci. Nato se mne zeptal: " A kdo by garantoval dohodu mezi sudetskými Němci a československou vládou, kdyby k ní skutečně došlo?" Řekl jsem, že samozřejmě president republiky dr. Beneš. A dostal jsem odpověď: " Dobrá, ale na sudetské straně není nikdo povolaný, kdo by měl úmysl ve slově opravdu stát. Hitler nařídil sudetským předákům, a zejména Henleinovi, kdyby skutečně československá vláda přijala jejich předložené požadavky, aby ihned vystoupili s požadavky novými."Odpovědnost za ztroskotání jednání musí prý zůstat podle vůle a plánů Hitlerových plně na československé straně. Vzkázal jsem tento rozhovor ihned večer do Prahy po ministru Bechyněm, který se právě vracel autem do Prahy. Bechyně mne vyslechl a poznamenal, že není třeba mít žádných obav ze "strašáků", a že vláda je o všem podrobně a spolehlivě informována. Nebyl jsem tehdy ani členem vlády, ani členem parlamentu. Vykonával jsem jen funkci pražského, demokraticky zvoleného primátora. Mimo rozhovory s presidentem republiky a některými politickými činiteli, zejména pak s strany sociálně - demokratické Antonínem Hamplem, byl jsem do jisté míry informován o vývoji věcí jako místopředseda své strany národně socialistické hlavně ze zasedání jejích orgánů. Z rozhovorů s některými členy druhých politických stran jsem brzy zjistil, že členové vlády neinformují své strany podrobně a někdy se dokonce snaží všechno nepříznivé zatajit neb o svrhnout na druhé. Tehdejší členové vlády tak časem vytvořili těsný uzavřený kruh, do něhož nemohla veřejnost proniknout. Proto se šířily četné i smyšlené zprávy a rostla nedůvěra k některým členům Hodžovy vlády i podezírání, že by někteří z nich byli i ochotni povolit nezřízenému tlaku Němců a vyhovět jejich požadavkům, jdoucím i za nejkrajnější míru vládních návrhů československých. Dne před příjezdem lorda Runcimana do Prahy mne telefonicky žádal ministr zahraničí Krofta, a to jménem presidenta dr. Beneše, abych se ihned vrátil do Prahy z Karlových Varů a formálně pozdravil lorda Runcimana při jeho příjezdu do Prahy. Československá vlády prý nemohla odříci anglické vládě, aby se lord Runciman přijel osobně přesvědčit o situaci mezi Čechy a Němci v Československé republice, ale ježto prý vláda pokládá za nevhodné, aby ho vítal některý její člen, proto žádá mne, abych ho jako primátor pozdravil já jako jaksi "domácí pán" Prahy. Odmítl jsem toto přání vzhledem k svému stanovisku k sudetské otázce a zatelefonoval jsem hned presidentu E. Benešovi. Když však i on naléhal, abych vládě vyhověl, jel jsem. Uvítání bylo velmi krátké a nadobro formální. K žádnému rozhovoru nedošlo. Lord Runciman si toho jistě ani nepřál, což mi bylo zřejmé ru chvíli, když jsem se později přesvědčil, že přijel do Prahy s předem učiněným závěrem. Bylo to takhle: byl jsem pozván na recepci v domě paní Havránkové, předsedkyně Československého Červeného kříže, u níž bývaly často přijímány významné návštěvy. Lord Runciman přišel později, ale byla tam jeho choť. Přišla ke mně dr. Milada Horáková s Růženou Pelantovou a představily mě paní Runcimanové. Ta mi vypravovala, že se právě s oběma jmenovanými vrací z prohlídky ústředních sociálních ústavů hl. m. Prahy, zvaných Masarykovy domovy. Nikde ve světě prý nic podobného neviděla a blahopřála mi k tomuto dílu, o němž jí její průvodkyně povídaly, že je to především dílo moje. A dodala: "Veliká škoda, že to nemohl vidět lord Runciman. Velká škoda!" Hned jsem se nabídl, že když už nebyla taková prohlídka zařazena do lordova programu pobytu v Praze, jsem ochoten, kdykoli si bude lord přát ho těmito ústavy provést, a na to jsem dostal odpověď: "To už není možné. Na to beztak už pozdě." Vyslovil jsem hluboké politování a bylo mi jasné, že lord Runciman nepřijel do Prahy zjišťovat fakta a studovat poměry, ale přijel, aby se sešel především se zástupci nepřátel československé věci, a výsledek jeho cesty byl už jistě předem rozhodnut. Neměl nic vidět a nic slyšet, co by mohlo otřást jeho už předem hotovým stanoviskem. Paní Runcimanová měla v ústavu řadu otázek a jedna byla také: "A co němečtí obyvatelé města Prahy? Také mohou být v Masarykových ústavech umístěni?" Velmi se podivila, když byla zavolána jedna z německých chovanek ústavu. Mluvila o péči města Prahy o osoby sociálně ohrožené s velikou chválou. Dne 1. září 1938 odejel Henlein veřejně k Hitlerovi pro pokyny a štvavá a útočná řeč Hitlerova na sjezdu strany v Norimberce byla přímo provokační výzvou k rozvratu. Po ní se německé provokace, incidenty a demonstrace v Československu jen hemžily. Nato vyzval Henlein české Němce dne 15. září k návratu "domů, do Říše". Den poté byla jeho strana československou vládou rozpuštěna. Československá vláda byla už ochotna splnit téměř všechny požadavky německé, zatím co nesmírně rostlo vzrušené napětí československého lidu, který neměl dostatek informací z vládních míst a byl znepokojen obavami, že by vláda mohla povolit i maximalistickým sudetským požadavkům, jež národ ve své většině rozhodně odmítal. Tehdy Němci sví jednání s československou vládou přerušili. Anglický ministerský předseda Neville Chamberlain odjíždí 15. táří 1938 do Berchtesgadenu a do Godesbergu, kde byl rozhodnut osud Československa a vysloven požadavek, aby Československá republika odstoupila Německu území s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva. Československá vláda se vzpěčovala, ale západní mocnosti na ni znovu a znovu naléhaly. Dne 21. září 1938 zástupci Anglie a Francie znovu zesílili své naléhání a dokonce prohlásili, že nepovolí-li Československo, jejich vlády mu nepomohou, a dojde-li k válce, že půjdou s Německem do tažení protibolševického. Vláda dr. Milana Hodži diktát bývalých spojenců večer dne 21. září 1938 přijala a téhož dne odstoupila. Odstupující vláda dr. Hodži trvala už dlouho, od 18. prosince 1935, a vlastně byla pokračováním jeho dřívější vlády od 8. listopadu 1935. Její členové se většinou dlouho osobně znali z členství ve vládách a v jejich jednáních převládal duch vzájemného koncensování, nakonec zejména pro nesnáze, působené řáděním sudetských Němců a nátlakem Němců z Říše. Členové vlády zachovávali o jednáních vlády a o osobních počinech předsedy vlády Hodži a zejména předsedy agrární strany Berana, pokud byli o nich vůbec informováni, důvěrnost. Také vedení politických stran byla tehdy celkem velmi málo informována o jednáních se sudetskými zástupci. Znala československé vládní plány a znala stále se stupňující požadavky sudetských Němců. Na veřejnost pronikalo jen zcela málo spolehlivých informací, takže bylo snadno možno šířit i pobuřující zprávy, a veřejnost se čím dál tím více obávala, že vedení některých politických stran a někteří členové vlády nejsou tak pevni, aby byli ochotni být tlumočníky naprosto pevné a neústupné vůle lidu. Veřejnost se začala obávat, že vláda nestojí dost pevně za presidentem a je ochotna kompromisovat s nacisty příliš daleko. Nedůvěra k Hodžově vládě rostla a volání po jejím odstupu nebo změně se stupňovalo. Nyní tedy vláda dr. Hodži resignovala. Masarykův lid 1/2003 - seznam článků: Skutečnosti a názory - Poslední novoroční poselství prezidenta Václava Havla Ztracená generace prezidentu Václavu Havlovi Konec českého tisku K budoucnosti Evropské unie Spříznění volbou - komparace nacismu a bolševismu Pád Hodžovy vlády (Ze vzpomínek Petra Zenkla) Češství a náš vstup do EU |