Masarykův lid 1/2003 - seznam článků:
Skutečnosti a názory - Poslední novoroční poselství prezidenta Václava Havla
Ztracená generace prezidentu Václavu Havlovi
Konec českého tisku
K budoucnosti Evropské unie
Spříznění volbou - komparace nacismu a bolševismu
Pád Hodžovy vlády (Ze vzpomínek Petra Zenkla)
Češství a náš vstup do EU

K BUDOUCNOSTI EVROPSKÉ UNIE

      Po napínavém jednání na prosincovém zasedání Evropské rady v Kodani se nakonec dospělo k jeho hlavnímu cíli - rozhodnutí o přizvání deseti kandidátských, povětšinou postkomunistických zemí (dnes již transformovaných ekonomik a stabilních demokracií) z oblasti střední a jihovýchodní Evropy ke vstupu do Evropské unie. Tento výsledek bývá často s oblibou a plným právem označován jako historické rozhodnutí v dějinách evropské integrace. Pokud v České republice, Estonsku, Maďarsku, Litvě, Lotyšsku, Polsku, Slovensku, Slovinsku a řecké části Kypru proběhnou úspěšně ratifikační procesy, vstoupí tyto země 1. května 2004 do Evropské unie. Jaká bude Evropská unie ve 21. století? Co je cílem tohoto projektu? Téměř s jistotou lze konstatovat, že Evropská unie bude mít více členů. Jistota se však vytrácí, jde-li o otázku směřování a dalšího vývoje Evropské unie.
      Proces evropské integrace prošel po druhé světové válce od svých počátků¹ v 50. letech v podobě vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), přes smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Euratomu až po vznik Evropské unie velice dynamickým, poměrně dlouhým vývojovým obdobím. Doposud (v předvečer dalšího rozšíření) se Evropská společenství (ES) rozrostla celkem čtyřikrát, a to z původních šesti na patnáct států. Společné vztahy jednotlivých členských zemí se postupně v etapách vyvinuly od celní unie, přes společný trh až k jednotnému vnitřnímu trhu s politickou a měnovou integrací.
      Evropská unie je organizací sui generis a mnozí autoři ji označují za určitý hybrid - vykazuje totiž jak znaky nadnárodní organizace (přednost práva ES před právem členských států, určitá nezávislost orgánů ES na členských zemích, většinové rozhodování atd.) tak mezinárodní organizace (Evropská rada a Rada ministrů sdružuje hlavní představitele vládních orgánů členských států, princip jednomyslnosti v podstatných otázkách, důležitost mezinárodní spolupráce atd.) či prvky federace (občanství EU, právní samostatnost orgánů EU, přímá volba do Evropského parlamentu, přijímání vlastního rozpočtu, závaznost a bezprostřední vykonavatelnost rozsudků Evropského soudního dvora v členských zemích). Je proto velice obtížné jednoznačně přiřadit Evropskou unii k nějakému obvyklému typu organizace, pravděpodobně nejvíce se EU přibližuje soustátí s federativními prvky. Hlavní příčinou tohoto stavu bylo prosazování různých tendencí v průběhu historického vývoje evropské integrace podle toho, jakou představu o směřování EU (ES) měly politické reprezentace jednotlivých členských států permanentně se střídající u moci a jaké integrační cíle prosazovaly. Aktuálním tématem zkoumání politologů se stala jednotlivá tzv. integrační paradigmata - ultranacionální (se svými modifikacemi federalismu a neofunkcionalismu) a intergovernmentální ². V průběhu vývoje docházelo ke střídání těchto dvou přístupů, přičemž v poslední době jednoznačně převažují tendence federalistické.
      Charakteristickým rysem evropské integrace je snaha o neustálé prohlubování tohoto procesu a zároveň rozšiřování integračního prostoru o další státy. Projekt evropské integrace, na své úrovni pokročilosti zatím unikátní proces vycházející z myšlenky budoucí mírové Evropy, se samozřejmě úplně neshoduje s představami mnohých Evropanů. Před Evropskou unií v současnosti stojí celý komplex problémů, které vyvolávají nedůvěru evropských občanů k tomuto projektu, a jejichž řešení si vyžádá další reformy. Na které oblasti je tedy třeba se zaměřit, které nedostatky jsou nejpalčivější? Jedná se především o přílišnou byrokratičnost Unie, která se projevuje snížením účinnosti a zpomalením jednotlivých procesů, dále složitost a neprůhlednost stávajícího smluvního rámce³, nepřehledné rozdělení působnosti (chybí jednoznačné vymezení toho, co přesně spadá do výlučné působnosti EU, co do působnosti členských států a co do působnosti společné). Dalším problémem je nedostatek demokratické legitimity⁴ (tzv. demokratický deficit) a otevřenou otázkou také zůstává budoucí podoba Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Z ekonomických ukazatelů sem patří v důsledku stárnutí evropské populace nutnost reformy nynějšího pojetí sociálního státu, nedostatek volných pracovních míst⁵, ve srovnání s ekonomikou Spojených států amerických nízká produktivita práce, vysoké daně⁶. Řešení těchto problému by měla vyrůstat na základních hodnotách demokratické společnosti, na rovnosti členských států, vzájemné solidaritě, spolupráci a představě globálně angažované Evropy.
      Přestože se neustále mluví o budoucích reformách EU, nejedná se o proces, který by již neprobíhal. Problematika reforem patří ke stálým tématům evropské integrace, například od konce 80. let jsou Evropská společenství ve stálé institucionální reformě. Zatím poslední kolo institucionálních reforem proběhlo na mezinárodní konferenci, která skončila summitem v Nice. Nejdůležitějším výsledkem bylo, že Smlouva z Nice připravila evropské instituce na rozšíření. Nepřinesla však očekávané reformy pro Evropskou unii o téměř třiceti členech, což nutně vyvolalo potřebu pokračovat v tomto procesu.
      Deklarace o budoucnosti Evropské unie, přijatá na zasedání Evropské rady v Laekenu (prosinec 2001) se ustanovila svolání Konventu o budoucnosti Evropy. Úkolem a hlavním cílem tohoto shromáždění je najít a pokusit se pojmenovat různé možné odpovědi na otázky týkající se budoucího vývoje Unie. Stopětičlennému Konventu předsedá od 28. února 2002 bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaig, který dává podněty k diskusím pro zástupce jak členských zemí EU tak zemí kandidátských. Jednání se dále účastní šestnáct poslanců Evropského parlamentu a dva představitelé Komise. Konvent zasedá v budově Evropského parlamentu v Bruselu a kromě plenárních dvoudenních zasedání jednají jmenovaní zástupci v několika pracovních skupinách. Hlavním cílem ročního jednání Konventu je přijetí závěrečného dokumentu, který bude výsledkem diskusí o budoucnosti Unie a zároveň východiskem pro mezivládní konferenci v roce 2004, která by měla přijmout konečná rozhodnutí. Od Konventu se mimo jiné očekává, že navrhne evropskou ústavu, která by deklarovala základní cíle integračního procesu, vymezovala kompetence jednotlivých institucí a zahrnula by do sebe i Chartu základních práv.
      Řešení budoucí podoby Evropské unie není záležitostí pouze politických elit a významných evropských osobností. Jedná se o záležitost všech Evropanů (jak současných tak budoucích občanů Evropské unie), kteří přispívají svými názory do celoevropské společenské debaty, která v evropských zemích na různých úrovních probíhá. Kvalifikovaně odpovědět na otázku dalšího směřování procesu evropské integrace představuje záležitost velice složitou a komplikovanou, protože problematika evropské integrace je spletitá a navíc se neustále proměňuje. Tato otázka zůstává otevřená, je však nanejvýš pravděpodobné, že budoucí podoba Evropské unie bude otázkou kompromisu.
_____
¹ Plánů a projektů s cílem sjednocení Evropy bylo v historii několik; vzpomeňme například na Jiřího z Poděbrad a jeho plán na vytvoření budoucí mírové Evropy, v 1. polovině 20. století se myšlenka evropské integrace snad nejvýrazněji prosadila v Briandově plánu z roku 1929, taktéž nelze nevzpomenout na hraběte Coudenhova-Kalergiho a jeho Panevropskou unii.
² Integrační paradigmata se obecně člení podle vztahu k suverenitě národních států. Ultranacionalismus klade důraz na nadnárodní autoritu, cílem je vytvoření politické unie (federalismus požaduje úplné, okamžité a bezvýhradné odevzdání suverenity ve prospěch nadnárodní autority, neofunkcionalismus zastává nenásilný, otevřený transfer suverenity se zapojením všech politických aktérů). Intergovernmentalismus vycházející z realistické školy mezinárodních vztahů předpokládá, že národní státy jako relevantní aktéry politiky nelze sjednotit na úrovni nejmenšího společného jmenovatele. Viz. PITROVÁ, Markéta: Teorie evropské integrace a politický vývoj Společenství, In: Politologický časopis, č. 4/2002.
³ V současnosti má Evropská unie čtyři smlouvy (Smlouvu o ESUO, EHS, Euratomu a Smlouvu o Evropské unii), ve kterých se hovoří o pravomocích, cílech a politických nástrojích EU.
⁴ Legitimita EU se odvozuje jednak z demokratických hodnot, cílů, pravomocí a nástrojů, které EU zastává a uplatňuje a jednak ze svých institucí, které musí být demokratické a výkonné. K legitimitě evropského projektu přispívají také národní parlamenty, které k tomu mají demokraticky získaný mandát od svých občanů.
⁵ Míra nezaměstnanosti v Evropské unii v roce 2002 byla 7,6% na práceschopném obyvatelstvu, v USA 5,8%, Japonsku 5,5%. Česká republika měla v roce 2002 7,4% nezaměstnanost.
⁶ Daňová zátěž (celkové daňové příjmy k ročnímu HDP) Evropské unie tvoří 41,6%, USA 29,6%, Japonsko 27,1%, Česká republika 39,4%.

Studijní literatura a zdroje informací:
FIALA, P., PITROVÁ, M. (eds.) Rozšiřování ES/EU. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 196 s.
JAKŠ, J. Quo vadis Evropská unie. Praha : ETC Publishing, 1998. 237 s.
KEŘKOVSKÝ, M. , KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie. Historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha, Computer Press, 1999. 142 s.
KUBÁT, M. (ed.) Východní rozšíření Evropské unie. Východiska-stav-perspektivy. Brno : Masarykova univerzita , 2001. 228 s.
NĚMEC, Petr, Evropa zatím nedosáhne na dynamiku USA, Hospodářské noviny, 8. ledna 2003.
PAJAS, P. , ROSSITER, T. (eds.) O Evropské unii. Praha : Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2000.
PITROVÁ, Markéta: Teorie evropské integrace a politický vývoj Společenství, In: Politologický časopis, č. 4/2002.
PITROVÁ, M. Institucionální struktura Evropské unie. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 112 s.
VEBER, V., VÍT, K. (eds.) Za svobodu a demokracii II. Rozšíření Evropské unie, Hradec Králové, 2002, 304 s.
WEIDENFELD, W. , WESSELS, (eds.) W. Evropská unie od A do Z. Přel. Alois Mikeštík, Marie Bednaříková.
Bonn : Institut für Europäische Politik, 1995, 400 s.
Deklarace o budoucnosti Evropské unie, samostatná příloha čas. Mezinárodní politika 2/2002, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 8 s.

Lenka Rybářová
Posluchačka 3. ročníku Ústavu filosofie a společenských věd
(Pedagogické fakulty královéhradecké university)